V chrámu svaté Aguedy,
kde přísahá šlechta, králi
k vůli smrti bratra jeho,
uložili přísahati.
Přísahu bral Cid od něho,
Kastilský Cid onen dobrý,
nad železným bral ji kruhem,
nad dřevěnou bral ji kuší,
nad vztýčeným bral ji křížem,
nad evangelií knihou.
Hrozná byla jeho slova,
až z nich vzešla úzkost králi.
„Sedláci ať utlukou tě,
žádný z krajin Kastilie,
žádný z ušlechtilé krve
z Ovieda Asturie,
ani oštěpy, ni šípy,
dýkami pozlacenými,
vidlicemi ať tě zraní,
otkami jen broušenými,
noži v roh zatmelenými.
Selské střevíce ať nosí,
ne střevíce mašlí plny,
z Courtray šat ne ni z hedvábu,
háv ať mají z hrubé vlny,
košile ať hrubé mají
holandské, ne tkané hezky,
s osly ať k tvé smrti přijdou,
a ne s koni ani mezky!
Z provazů ať úzdy mají,
a ne z kůže zdobné práce,
v městě ať nezabí tebe,
ale v pustém poli, zrádce!
Z levé strany ňader tobě
ať vytrhnou srdce živé,
budou-li tvé výpovědi
na otázky naše lživé;
podílu zda, rci, jsi neměl
na bratrově smrti divé!“
Přísaha ta hrozná byla,
že král nepřisvědčil k ní,
z šlechty povstal králův přítel,
a řeč jeho takto zní.
„Přísahejte, dobrý králi,
nač být proto smutkem sklán?
Byl kdy král obviněn zradou,
byl kdy papež v klatbu dán?“
Načež přísahal král dobrý,
na vraždě že neměl podíl,
načež rychle Rodrigovi
v hněvu toto ve tvář hodil:
„Slova přísahy tvé, Cide,
pochopíš, že hněv můj nítí,
neměl’s takto mluvit s králem,
měl’s mu ruku políbiti.
Cide, já tě vypovídám,
rytíři zlý, nehostinný,
z říše svojí na rok celý,
ode dne a od hodiny!“
Pravil Cid: „To se mi líbí,
těší mne, že jsem to slyšel,
to jest první rozkaz trůnu,
který z královských úst vyšel.
Na rok ty mne vypovídáš,
špatnou žeň za všecko sklízím,
na celý rok, na čtyři já
z půdy Kastilské ti zmizím!“
A již prchá ode dvora
Cid, rek čacký, domů pádí,
tři sta manů jede za ním,
výkvět španělského mládí.
Jediný z nich neměl šedin,
ve všem zřít v nich mladost pravou,
oštěpy když zamávali
ve svých pěstích nade hlavou.
Všichni měli těžké štíty,
na nichž z nachu třapec seděl,
kde má rozbíti svůj tábor,
odjížděje, Cid již věděl.