Chmurný, posupný a šerý
ku hvězdám ční Eskurial,
zahradami vůně bloudí
resedy a žlutých fijal.
Chodbami a komnatami
teskné šero duši drtí,
za oponou těžkou v stínu
Filip král zří ve tvář smrti.
Don Diego Yépes vedle
sedí – listů tisíc píše,
píše a chvílemi slouchá,
nemocný jak těžce dýše.
Zpovědník on věrný krále,
strážce skývy, strážce číše;
co as Don Diego Yépes
do těch tisíc listů píše?
Tisíc poslů čeká venku,
tisíc připraveno mezků,
všichni mají Filipovi
ulehčiti k ráji stezku.
Neb juž dopsal Don Diego
a juž tisíc mezků běží
v širou říš, kde k nebi pne se
monastýrů tisíc věží.
V každém listu psáno stojí:
„Umírá juž král náš, běda!
pomoz, kdo jsi věrný sluha,
k tobě s pláčem dlaně zvedá.
Lká co křesťan, ale vladař
rozkazuje, okamžitě
poslechněte, nežli ďábel
zdrhne nad ním černé sítě.
Rychle ostatky všech svatých,
jež váš klášterní chrám schrání,
k loži jeho úmrtnímu
pošlete sem bez meškání.
Ostatky všech apoštolů,
vyznavačů, mučenníků
a pak zvoňte všemi zvony,
v hruď se bijte v pláči, vzlyku!“
A juž jede tisíc poslů
v říš, kde slunce nezapadá,
a v hlaholu zvonů táhne
v Eskurial vozů řada.
Kadidla dým k nebi stoupá,
zvonů srdce děsně kvílí,
korouhve a praporečky
se nad mnišské kápě chýlí.
Z každé šedé kathedrály
předstupuje posel jeden,
svaté kosti odevzdává,
jimiž král má dojít v Eden.
Rameno tu svaté Kláry,
noha Rocha, ba tam celý
v křišťálové rakvi leží
svatý Jakub z Compostelly.
Složeno vše – ještě jeden,
poslední vůz vzadu čeká,
koně, vozka zakukleni –
Filipa ten pohled leká.
Odkud jste? – Co přinášíte?
Poslové jsou dlouho němí;
náhle kmet v jich středu vstává:
„My jedeme z Nizozemí.
Ostatky ti vezem svaté,
ba, co svaté, nejsvětější,
bys moh’ lehčej dokonati
do pekel pouť žití zdejší.
Ostatky to apoštolů,
vyznavačů, mučenníků,
za svobodu všichni padli
rukou tvojí beze vzlyku.
Vyznávali volnost vlasti,
hlásali ji – mřeli za to,
perly slz jich kosti věnčí
a ne démanty neb zlato.
Pohleď na ně a pak zemři!“
Odhalil vůz, jak to pravil,
v křečích jal se Filip svíjet
a jak raněná zvěř zavyl.
Dvůr se chvěl – jen kdosi smál se,
kde se každý třás’ a lekal,
ďábel, jenž na duši krále
skrčen v stropu koutě čekal.