Pozorně don Fernand vyslech,
Urracu, jak před ním kvílí,
chorý na smrt, na svém loži
dobrý král ten, ušlechtilý.
Rozzlobil se nad tou řečí,
mluvit chtěl, však neměl slova;
i král musí umlknouti,
když se žena drze chová.
By však sebe upokojil,
nutil se, cos promluviti,
nějaké říc aspoň slovo,
než dá pro vždy vale žití.
„Kdybys pouze nářkem svojím
smrt mou, dcero, polehčila,
jistě by mne, bez pochyby
daň tvých slzí občerstvila.
Šílená však ženo, kvílíš
pro nicotné lidské jmění,
nezříš, že mým statkem v hrobě
mimo rubáš, pranic není?
Děkovati ještě musím
zbytku žití, jenž mi zbývá,
v čas by tebe varovala
moje slova výstražlivá.
Umru-li, ku otci světla
duch můj zamíří v svém letu,
očistcem dost zlým mně byla
rouhavá řeč tvojích retů.
Bratřím svým chceš záviděti,
a to neuvážíš ani,
za dědictví povinností
že jest jeho zachování?
S rodinami, ty jsou chudé,
sama tys, máš hojnost statků,
ženám ctným se sluší vždycky,
za valy dlít v boje zmatku.
Jsi mé dítě, uznávám to,
ale bujná, málo stálá,
ovšem, když jsem zplodil tebe,
ohnivější krev má plála.
Máť tvá byla ušlechtilá,
vychovala však tě kojná,
proto řeč tvá lehké mysle
nízkou vášní jen jest hojná.
Řeklas: ,Půjdu v cizí země‘,
údiv můj tím není větší,
neb ten bezectný je v skutcích,
kdo je takhle drzý v řeči.
Abych však to, co jsi řekla
drze, mohl zadržeti,
další dodatek teď přidám
ještě svojí ku závěti.
Nechci, abys chuda byla,
jinak splníš, co jsi řekla,
třeba rodu šlechetného,
nevím, čeho bys se lekla.
Zamoru chci dáti tobě
dobře stráží obklopenou,
neb jen pevné zdrží valy
ženu jak ty, rozzuřenou.
Nebo hodné mám tam lidi,
tobě v ochranu i radu,
věř jim plně, a když nouze,
sáhni mému ku pokladu.
Nahromaděn je tam v zámku,
v mysli měl jsem tebe, děcko,
užij podle rodu svého
v době bídy z něho všecko.
A kdo Zamoře tě vyrve,
měj mou kletbu trestající!“
Rytíři kol řekli: „Amen!“
Sancho jen nic nemoh říci.