Od Jimeny, od Rodriga
král vzal slovo i stisk ruky,
za sebe by dostali se,
v Laina Calva přítomnosti.
Staré nepřátelství jejich
pro svou lásku zapomněli,
nebo sváry, obžaloby
mizí, tam kde vládne láska.
Cidu vydal Valduerma,
Soldaňu i Belforadu
z Cardeňy svatého Petra,
dědičné to vše být mělo.
Svatebně by oblekl se,
kráčel Cid se svými bratry,
zbroj měl celý, náhrdelník,
plno zdoby vše a skvělé.
Kabát krátký kolem těla
morušový on si připjal,
kalhoty, německý límec,
podle mravu zlatých časů.
Střevíce měl purpurové,
vyrobené z kůže kraví,
místo řemenů dvě přesky,
které držely šat ze stran.
Beze šňůr, bez všeho tkaní
košile se přimkla k tělu,
nebo škrobem živily se
tenkrát jenom děti malé.
Černě kabátec byl tkaný,
rukávy měl pyšně zduté,
ve třech, ba ve čtyřech bitvách
propotil ho otec jeho.
Límec z kůže rozsekaný
přehodil přes tuto látku,
přehodil jej na památku
mnohých ran, jež rozdal kdysi.
Na baretu z Flandrů sukno,
kohoutí měl na něm peří,
německý měl k tomu pláštík,
kůnou celý vykládaný.
Zuřící pak Tujoru svou,
která byla postrach světa,
s oružím, jež nové zcela,
jež ho čtyři quartos stálo.
Krásnější než Gerineldos
velký Cid sestoupil na dvůr,
kde jej biskup, král i šlechta
všichni v stoje uvítali.
Za ním Jimena se brala,
ozdobena prostým čepcem,
ten se v ničem nepodobal
tomu, co dnes klobouk sluje.
Z londýnského sukna jemná
látka kryla jemně tkána
údy, těsně přilehala,
střevíčky nach jeden byly.
Nákrčník měl mincí osm,
svatý Michal v středu jejich,
hmatem ocenit jej, věru,
za celé by stálo město.
Když se svatebčané sešli,
nevěstě Cid ruku podal,
paž jí nabíd, pohled na ni,
pravil dojat slova tato:
„Jimeno, já tvého otce
zabil jsem, však byl jsem v právu,
jak muž muže já ho zabil,
hanbu abych jistou ztrestal.
Zabiv muže, muže dávám,
za náhradu v tvoji službu,
místo mrtvého máš otce
živého teď chotě míti!“ –
Svorni, zdá se, všichni byli,
rozumu jeho pochválili,
Rodriga tak Castilčana
svatbu pěkně oslavili.