SMRT

Eduard Albert

SMRT
Do síně vrazil celý uřícený a s pláčem hořkým běžel do kuchyně, kde stará chůva cosi spravovala; jí leknutím se šití octlo v klíně. Byl pětiletý asi, žluté vlásky měl rozcuchány, lpěly v obličeji. „Mně tolik natloukli!“ lkal chuďas malý. „Pojď, pojď, holečku!“ byla slova její. A utřela mu slzy, pot a špínu, on přitulil se, usedavě dýše a brzo usnul. – Smrt tak někdy volá: „Pojď, pojď, holečku!“ – Člověk umře tiše. A konec bojům, jež nás proháněly, ni vlna nešplouchne už v mrtvých moři; a konec bolům srdce svírajícím, ni bublina se z hloubi nevynoří. 20