PAMÁTCE V. M.

PAMÁTCE V. M.
Odešel z jara. Rakev černou mu ozdobili bezů květy, se slzou pohřbili ji věrnou. Stesk bude po něm dlouholetý. Bez brzy svadl. Rozpadá se i rakve jeho bydlo chudé. Leč vzroste k divuhodné kráse a věncem nevadnoucím bude a zelenat se bude v sněhu a z jara první mízou vzpučí a vyžene ze skalních břehů tam nad řekou, jež dole hučí, vyroste z mechů, ostřic, vřesu až k nebi, kde se oblak bělá – ten velký věnec smrčích lesů, jež ruka jeho vysázela. 39 Už budeme my staří v zemi a mladý leckdo s námi tlíti, a hroby naše budou němy a zapomněno naše žití; však v jeho lesích časně z rána zapějou ptáci v sboru četném, na sluku večer zazní rána, na srnku, až sem přijde s květnem. Tu louskat budou veveřice a datel dlabat tuhou kůru a sojky, občas zakřičíce, zalétnou k vrškům stromů vzhůru. Zašumí vítr ve vrcholích, hnou smrky se i štíhlé jedle a osení se zvlní v polích a louky začeří se vedle. Pak půjde s ručnicí svou tady a kamzičí vous na klobouku dýmaje mysliveček mladý, sběratel motýlů a brouků, 40 a vida zeleň mladé chvůje, větvičku čerstvou utrhne si a barytonem zanotuje tvou píseň: „Zahučaly lesy!“ 41