V SOBOTU

V SOBOTU
Ve vozík jedna kravka zapřažena a naloženo trochu jetele, pro kozu listí, v zadu hrstka sena, je k večeru a zítra neděle. A vedle kráčí, snědé majíc líce a prsa bujná, plece k objetí, s bičíkem Pepka kyrysnice, jak topol štíhlá, let as dvaceti. Vždy veselá je jako polní kvítí. A dobrák. Do práce je jako kat. A říká: „Na lásku ať slunce svítí a oko nemá brečky zamokat.“ Kravička zastavuje, founí trochu, a Pepka trhla rychle opratí. „Už zas se, plosko, pouštíš do vrtochů? Dej pozor, sic tě bičík vyplatí!“ 24 Och, Pepko, Pepko, nedělej zlé oči, v tvé vlastní hlavě plno myšlenek; ten zítřek se v tvém mozku jaksi točí, co sobě myslíš, šlehá na venek. Ta nová sukně, samé modré květy, kol černých vlasů šátek zlatistý, zástěra červená jak koukol setý, v modlicích knížkách jetel čtyrlistý! Až rozsednou se před mší o kázání vesnické holky kolem kostela, hledíce v závistivém zevlování po šatech, nemodlí se docela: tu obšírně si také na hrob sedneš ku dívkám ostatním, tak pátravým, a sukni rozložíc se poohledneš, jakoby nic, svým okem kolčavím. Že, Pepko, to tvé nejsou špekulace? Máš ještě horší! Není pomoci! Jak řekneš Václavovi věc tu krátce, až s tebou domů půjde k půlnoci? 25 Ty obejmeš ho, že nepustí dechu, a po žhavé jak uhlí hubičce, co jest, mu řekneš. Dáš mu herdu v spěchu a v dvířkách zmizíš jak stín kratičce. Omráčen Václav bude v nočním tichu se škrábat za uchem a po skráni, a Pepka svléká se už v tichém smíchu, že jemu nebude dnes do spaní. 26