Ve vozík jedna kravka zapřažena
a naloženo trochu jetele,
pro kozu listí, v zadu hrstka sena,
je k večeru a zítra neděle.
A vedle kráčí, snědé majíc líce
a prsa bujná, plece k objetí,
s bičíkem Pepka kyrysnice,
jak topol štíhlá, let as dvaceti.
Vždy veselá je jako polní kvítí.
A dobrák. Do práce je jako kat.
A říká: „Na lásku ať slunce svítí
a oko nemá brečky zamokat.“
Kravička zastavuje, founí trochu,
a Pepka trhla rychle opratí.
„Už zas se, plosko, pouštíš do vrtochů?
Dej pozor, sic tě bičík vyplatí!“
Och, Pepko, Pepko, nedělej zlé oči,
v tvé vlastní hlavě plno myšlenek;
ten zítřek se v tvém mozku jaksi točí,
co sobě myslíš, šlehá na venek.
Ta nová sukně, samé modré květy,
kol černých vlasů šátek zlatistý,
zástěra červená jak koukol setý,
v modlicích knížkách jetel čtyrlistý!
Až rozsednou se před mší o kázání
vesnické holky kolem kostela,
hledíce v závistivém zevlování
po šatech, nemodlí se docela:
tu obšírně si také na hrob sedneš
ku dívkám ostatním, tak pátravým,
a sukni rozložíc se poohledneš,
jakoby nic, svým okem kolčavím.
Že, Pepko, to tvé nejsou špekulace?
Máš ještě horší! Není pomoci!
Jak řekneš Václavovi věc tu krátce,
až s tebou domů půjde k půlnoci?
Ty obejmeš ho, že nepustí dechu,
a po žhavé jak uhlí hubičce,
co jest, mu řekneš. Dáš mu herdu v spěchu
a v dvířkách zmizíš jak stín kratičce.
Omráčen Václav bude v nočním tichu
se škrábat za uchem a po skráni,
a Pepka svléká se už v tichém smíchu,
že jemu nebude dnes do spaní.