SVĚTCI

SVĚTCI
Tři svatí sobě vyprosili, by směli trochu na svět dolů; že prý se jenom poohlednou a zase brzo vrátí spolu. Snesl je anděl. Byli dole. A stáli v poušti. Moře písku... Aj, tamhle cosi pohnulo se, tam sedí stařec na skalisku. Byl lysý, nahý, vráskovitý a držel trnitý prut v ruce. To lidský Osud. Vládne žitím, poroučí smrti, zdraví, muce. Tu první, profesor kdys, praví: „Nemějte za zlé, že se táži. Co den slyšíme stesky, vzdechy a tisíc zdviženo je paží, 69 A tisíca tisíc žalob k nebi táhne, že mučíte i malé děcko, že nevinného rozsápáte, že slepý jste. Je pravda všecko?“ Však stařec, bradu opřev o dlaň, jen mlčel, klátě tiše prutem. Tu druhý, vojákem jenž býval, děl vlídně, v citu bolně hnutém: „Snad boží vůle za nástroje vám pekelníky přidělila; ti hůř snad tropí, než vy chcete, že ukrutná tak vaše díla. I ve válce se kdys tak děje, když vojsko při dobytí města drancuje, vraždí, pálí, mučí, že vůdci oškliví se směs ta.“ Tu stařec poušklíb’ se trpce a mluvil tiše, více k sobě: „Beránci moji, tovaryši, vy útěcho má ve starobě, 70 Tyty smrti pilná bez únavy, vy věčně pracující víly, vy sluzi velebnosti boží, jež zákonův se neuchýlí! Ta luza lidská nestydí se a svatým pokoj nedá v nebi a na vás stěžuje si, na mne. Ta má těch žalob zapotřebí! Co tygr neudělá tygru, dělají lidé stále lidem, co zvíře nedovede v zlosti, dělají sobě v smíchu, s klidemklidem. A pro vše mají slova krásná a svádějí vše do systému a velebí ten pokrok světa a vraždění se koří svému. Když moře bouří, zem se třese a sopka soptí – co tu křiku! Nuž, páni, projděte se Čínou a pohlédněte na Afriku!“ 71 Děl první svatý: „Pravdu mluví, zná mnoho historické látky.“ A třetí, posud nepromluviv, děl tiše: „Pojďme raděj zpátky!“ Byl žebravým kdys řádu mnichem, pokorně řekl: „Naše díky!“ Stařičký Osud za ním volá: „Že pozdravuju mučeníky!“ 72