Tři svatí sobě vyprosili,
by směli trochu na svět dolů;
že prý se jenom poohlednou
a zase brzo vrátí spolu.
Snesl je anděl. Byli dole.
A stáli v poušti. Moře písku...
Aj, tamhle cosi pohnulo se,
tam sedí stařec na skalisku.
Byl lysý, nahý, vráskovitý
a držel trnitý prut v ruce.
To lidský Osud. Vládne žitím,
poroučí smrti, zdraví, muce.
Tu první, profesor kdys, praví:
„Nemějte za zlé, že se táži.
Co den slyšíme stesky, vzdechy
a tisíc zdviženo je paží,
a tisíc žalob k nebi táhne,
že mučíte i malé děcko,
že nevinného rozsápáte,
že slepý jste. Je pravda všecko?“
Však stařec, bradu opřev o dlaň,
jen mlčel, klátě tiše prutem.
Tu druhý, vojákem jenž býval,
děl vlídně, v citu bolně hnutém:
„Snad boží vůle za nástroje
vám pekelníky přidělila;
ti hůř snad tropí, než vy chcete,
že ukrutná tak vaše díla.
I ve válce se kdys tak děje,
když vojsko při dobytí města
drancuje, vraždí, pálí, mučí,
že vůdci oškliví se směs ta.“
Tu stařec poušklíb’ se trpce
a mluvil tiše, více k sobě:
„Beránci moji, tovaryši,
vy útěcho má ve starobě,
ty smrti pilná bez únavy,
vy věčně pracující víly,
vy sluzi velebnosti boží,
jež zákonův se neuchýlí!
Ta luza lidská nestydí se
a svatým pokoj nedá v nebi
a na vás stěžuje si, na mne.
Ta má těch žalob zapotřebí!
Co tygr neudělá tygru,
dělají lidé stále lidem,
co zvíře nedovede v zlosti,
dělají sobě v smíchu, s klidem.
A pro vše mají slova krásná
a svádějí vše do systému
a velebí ten pokrok světa
a vraždění se koří svému.
Když moře bouří, zem se třese
a sopka soptí – co tu křiku!
Nuž, páni, projděte se Čínou
a pohlédněte na Afriku!“
Děl první svatý: „Pravdu mluví,
zná mnoho historické látky.“
A třetí, posud nepromluviv,
děl tiše: „Pojďme raděj zpátky!“
Byl žebravým kdys řádu mnichem,
pokorně řekl: „Naše díky!“
Stařičký Osud za ním volá:
„Že pozdravuju mučeníky!“