Ó země dolmenů a menhirů,
na pláni tvé, již večera šer halil,
se slétly čtyři vichry vesmíru
a v chorál děsný jejich huk se valil.
A moře z dáli občas z hluboka
jak trouba soudu posledního znělo,
však slovo spásy s retů proroka
nad živlů vádu jásalo a hřmělo.
Zde v středu gigantických dolmenů,
jenž oltáře kdys byly starých bohů,
stál Eon, na skráni déšť plamenů
a v štěrku pevně neúnavnou nohu.
Vous jeho bílý, sněžná bystřice,
se míhal tmou ve lehké pohře větru.
„Ó Kriste!“ volal, „tvoje lodice
se zmítá dána v špatnou správu Petru!
Co udělali z tvého učení
ti biskupové, modlosluzi, kněží?
Líp zákony tvé chápe kamení
a živlů sbor líp dědictví tvé střeží.
Neb kněžím nestačilo boha mít,
jenž láskou celý vesmír obejímá,
hned proti němu Satan musil být,
jenž v spárech druhou světa půlku třímá.
Jim nestačila jedné lásky říš,
kde údy vše se v jedno tělo pojí,
hřích vynašli, jsi vinen, než to zvíš,
ba než tě počli rodičové tvoji.
A k slávě tvojí, bože zástupů,
co nadělali stupňů, cest a schodů,
co řádů, mnichů, jáhnů, biskupů,
pak prokleli vše, oheň tvůj i vodu.
A přece každý živel svatým jest
jak člověk, jenž v něm přišel ku vědomí,
mé oko svaté jako žár tvých hvězd
a svatý hlas můj jako tvoje hromy!
Pak nadělali přísah, svátostí
a očist, odpustků a marných slibů,
a dogmat moře, ve své moudrosti
zkad vypustili ale rozum, rybu.
A ženu, vázu čistých plesů tvých,
na bídnou proměnili kajicnici,
nad tváří nach jim dražší led a sníh,
nad slzy vášně slzy vpadlých lící.
A vše to spečetili koncily,
půl bohu, ďáblu půl svět vzdali celý
a v missaly a bible, postilly
vzlet ducha sponou těžkou zamkli smělý.
Já pravím ale: Jediný jest bůh,
my všickni údy jsme jen jeho těla,
v nás první síly tvorčí žije ruch,
jež světy hřála, moří ňadrem vřela.
My v Kristu byli a on zas je v nás,
vlád’ otec, syn, teď my jsme říší ducha,
ó slyšte, máte v srdcích světla jas,
svět hledí na vás, poušť víc není hluchá.
Ó pojďte za mnou! Proměníme svět
a zkrušíme ty berly, trůny, mitry
a země vzplane, jeden rajský květ,
jejž neurve víc Bohu Satan chytrý.
On, hříčka kněží, teď se skácí v prach,
jak v tvář mu šlehne čisto lásky světlo,
ó pojďte! já jsem světlo na vlnách,
jež s hvězdné říše řadou věků slétlo.
V Broceliandy hvozdu setmělém
já slyšel velkou tu zvěst od Merlína,
jenž spí tam v mechu, v dubu setlelém
a jako jiskra doutná, uhasíná;
však větrů tahem náhle oživne;
když příbuzný duch přiblíží se k němu,
on pohne se, dub snětí zakývne
a rozhovoru vzdá se tajemnému.
On mluvil se mnou v svitu měsíce,
hvozd nesměrný spal obzor celý plně,
spal květ i svět i travin směsice
i vlna v spaní tulila se k vlně.
V tom tichu Merlinův dub tajemný
se zachvěl, jak se chvějí mrtví v hrobě,
a rozšuměl se v nářek dojemný,
v své kořeny chyt’ moje skráně obě.
A v ucho moje šeptal: Roků řad
své tajemství zde úpím v lesní tiši,
však dále táhne hvězd stříbrný chlad
a trávy stvol zří klidně k nebes výši.
Toť ono moje děsné tajemství,
jež zašeptal jsem Vivianě v ucho,
a zakleto zde tělo mé se chví
a k pláči mému vše tu mrtvo, hlucho.
Ty, synu hvězd, je zamkni v srdce své,
jím světu nová lásky říš se chystá,
nás velký bůh na srdce svoje zve,
jsmeť všichni údy jeho syna Krista.
Jdi jménem jeho a nechť stejná zášť
v prach deptá tě, ty vzdej se k světa spáse
v své nesmrtnosti zahalený plášť,
syn hvězd se jistě vrátíš k hvězdám zase!“
Tak Eon volal z noci do rána
a větry ztichly, rozstouply se mraky,
tříšť jejich jako blesky strhána
v svět propustila slunce zlaté zraky.
On mezi dolmeny a menhiry
stál s berlou sám a křičel na vše strany:
„Jenž věříte, jste všickni bez víry,
jen u mne spásy jsou a lásky brány!“
A rybář, jenž spěl k moři s vršemi,
a pastýř, jenž tu brav a skot si hlídal,
se rozsadili kolem po zemi
a tázali se a on odpovídal.
A rostl dav jich z jitra k poledni,
co písku v moři víc jich, víc a více,
a k večeru, než přišel poslední,
juž na počet jich bylo tři tisíce.
„Ó bratři,“ Eon děl, „jenž Kristovy
jste údy, kterak mám vás jmény zváti?
zřím na všech čele plamen nachový
rybáků, apoštolů, nocí pláti.
V své srdce všecky lásky závorou
já tiskna na srdce vás Kristu kladu,
vy láskou odění a pokorou
teď zahájíte novou světa vládu.
Pryč s jmény, které na křtu dali vám!
Co Petr, Jehan, Iltud, Cadoc, Beda?
ty Moudrost sluj, ty Lásky věčné Chrám,
ty Opatrnost, a ty Soud, ty Věda!
A nyní v pochod! Pějte lásky zpěv,
jenž okřídlené duchy dělá z duší,
a vichrů úpění a moří řev
a lidské záští hlas nás nepřehluší!
Pán volá nás, on srdce naše stisk’
v své dlani jako horský křemen tuhý,
ó hleďte, by z vás jasný paprsk trysk,
ó zdrťte pýchy a sobectví kruhy!“
Tak valili se jako spousty vod,
když tají na hor štítech z jara sněhy,
že zdálo se tu, celý lidský rod
se vydal v pouť, řek zaplnili břehy.
Pláň oživili, do vsí zasáhli
jak mračno kobylek a rostli stále,
kde hrad, před nimi mosty vytáhli,
však oni valili se dál a dále.
A bretonští se lekli baroni
a na svých křeslech bledli biskupové,
a brzy meč o štít juž zazvoní,
vymýtit z kořen kacířství to nové.
Pán s biskupem své dali žoldáky
a baron Tellmark stal se vojska vůdce,
na blázny ty, na chlubné žebráky
táh’ s vojskem a chtěl utkati je v půtce.
Však Eon pravil k davu: „Lide můj,
tam pouze spěj, kam dráha mléčná kyne,
čím tobě meč, tvá spása bůh je tvůj,
kdo bere meč, víš, ten od meče zhyne!“
– Však táhne vojsko Tellmarkovo již
(děl kdosi z davu), baroni s ním čelní
a kněží jsou. – „Ty jim se postavíš,
co mohou nám, vždyť my jsme nesmrtelní!
My klidně květ ve vlasech, na rtu zpěv,
je s hlasným aleluja! přivítáme,
my děti míru – co nám boje řev,
říš ducha novou ve svých srdcích máme!
Co s válkou, to je Satanáše síť,
by proti Krista tělu zuřil zchytra,
on roztáh’ ji a zatáh’ rázem nit,
však co nám boj, co včera, dnes a zítra?“
A byl to pohled čárný, báječný,
tu kopí les – tam ňadra bez pancíře,
tu vášně blesk – tam zástup netečný,
jen skalopevný v nezlomné své víře.
Tam přílbice – zde květy ve vlasu,
tam na rtu povel k boji – píseň tady,
tam tisícové lítí k zápasu –
tu apoštolů zpívajících řady.
„Říš Boží na netečný nesem svět
a světla jiskru v chaos temné noci!“
– A „bijte do nich!“ tomu na odvet,
však bláznů tlum ustoupí brzy moci.
Boj divý vzplál a nevídaná řež,
vše zbito záhy, skorem bez odporu,
a k hvězdám čněla mrtvol strmá věž
a vojsko vracelo se do táboru.
Jen baron Tellmark nešel, zůstal sám,
kde viděl zuřit nejstrašnější vřavu;
hle, mrtvý Eon zbodán ležel tam,
on k němu klek’ a uříz’ jemu hlavu.
Ji k sedlu přivázal za dlouhý vlas
a k zámku otců svojich v let se pustil,
kůň dal se v cval a hnal se ráz a ráz
a hlavy vlas o třemen divě šustil.
A posupný stál na pravici les,
pruh nebe za ním červánků zryt blesky,
kraj s bojištěm, pláň, lnoucí do nebes,
vše ráz to mělo gigantové fresky.
Nad hlavou barona se vznášel sup,
slít’ bleskem občas a chraptivě hýkal,
snad Tellmarkovi záviděl ten lup,
jenž v kaluž bláta kaluž krve stříkal.
A krev se v těžkých kapkách řinula
na sedlo, řemen, třemen, na ostruhy,
a cesta úvalem se vinula,
tam zámek, slyšel z dálky kvasit druhy.
Zpěv divý duněl síní kamennou,
všech baronů květ seděl na terase,
sem doléhal řev manů ozvěnou
a ret se klidně ztápěl v hypokrase.
V tom vrazil Tellmark, na stůl mezi ně
jak balvan Eonovu hodil hlavu.
„Zde doplněk je k vaší hostině!“
A smích a jásot zazněl v drsném davu.
– Jest mou! křik’ jeden, v boje zátopu
já mrštil po něm kopím, mou je přeci,
ji pověsím si doma u stropu
na postrach dětem ve železné kleci!
„Ne, jesti mou!“ v to zařval tučný mnich
a v jazyk, jenž z úst zkrvácených čouhal,
hřeb ostrý vrazil: „Tu máš za ten hřích,
žes církvi Páně, biskupům se rouhal!“
Krev černá tryskla mezi víno, krev
se smísila na kamenném jich stole,
však Tellmark překřičel všech divý řev,
chyt’ hlavu za vlas a se rozhled’ v kole.
„Mou zůstane!“ on děl; „že hvězd je syn,
nuž uvidíme, kdo se hlásí k němu!“
Šel na kraj terasy, tam bezdna klín,
hle, otvírá se mozku šílenému!
„Chtěl ku výši a půjde v hlubinu,
kde vlk jej rozhlodá, sup lačný s rysem,
chtěl na skráni jas hvězdných rubínů,
a nyní musí spokojit se s hnisem!“
A kolem pěstě vlasy otočil
té bledé, děsné, umučené hlavy,
a ku terasy římse přiskočil
a ukláněl se níž nad jícen tmavý,
a mrštil hlavou v propast, šlechta níž
se sklonila, však náhle děsem vzkřikla –
ne v propast, v azur tryskla hlava výš
a jako hvězda ve hvězd moři znikla.