Omar, velký kalif, prorok Mahometa,
v samotě se cvičil k podmanění světa.
V modlitbách a bdění žil na pouště svahu,
slunce pozoroval i hvězd bludnou dráhu.
Sněním tužil ducha, tělo mořil posty,
a jen lvové pouště byli jemu hosty.
Po probděné noci jednou v jitra době
mdlý a unavený pravil Omar k sobě:
„Hlavně zvučí pouští modlitba má stálá
od večera k ránu: Veliký jest Allah!
Ale což to platno v této mrtvé tíši,
kdo mi padne v souhlas, kdo mé plesy slyší?
Kdyby aspoň palma zpěv můj uslyšela
a korunou skvostnou v souhlas zašuměla!
Kol jen němé sfingy ňadra tají v písku,
hlavice jen sloupů, trosky obelisků.
Marně volám, marně v dálku spěje noha,
zde jest hluchým nebe, poušť ta nezná boha!“
Domluvil. V tom zoře nad východem vzplála;
jak vždy Omar volá: Veliký jest Allah!
Zázrak! Sfinx se zvedá, ha, ten němý kámen
stoletý prach střásá s ňader svých i ramen!
„Sfinx jsem,“ volá k němu, „stráž jsem pouště stálá,
v slunce vzchodu zvučím: Veliký jest Allah!“
Z dálky hukot. Písku zvedají se vlny
a na křídlech vichrů hlas zní hrůzyplný:
„Samum jsem! duch pouště z úst mých peklo sálá!
i když vraždím, volám: Veliký jest Allah!“
Náhle z porostliny veliký lev skočí,
potřásá svou hřívou, blesky hází z očí:
„Lev jsem, kníže pouště! Sotva zora zplála,
řvu jí pozdravení: Veliký jest Allah!“
A kam sahá pouště obzor valný, šírý,
všady ruch a spěch a v písku hbité víry.
Kosti cestujících, kosti dromedarů
zvedají se v písku, nabývají tvarů,
klepou hnáty svými, nesou se ve vzduchu,
do víru se točí dlouhá řada duchů:
„Mrtví jsme a v naší družině smrt cválá,
rty našimi volá: Veliký jest Allah!
Ty však, dítě prachu, pomni v každé době,
kdy chceš mluvit k bohu, vždy se ozve tobě.
Byť i očím stajen, byť i hluchý sluchu,
tlukem tvého srdce mluví k tvému duchu!“
Omar vidí, slyší, trne, padá k zemi,
slzy jemu tekou přes tvář ručejemi. –
Takto velký Omar, prorok Mahometa,
v samotě se cvičil k podmanění světa.