LEGENDA POUŠTĚ.

LEGENDA POUŠTĚ.
Omar, velký kalif, prorok Mahometa, v samotě se cvičil k podmanění světa. V modlitbách a bdění žil na pouště svahu, slunce pozoroval i hvězd bludnou dráhu. Sněním tužil ducha, tělo mořil posty, a jen lvové pouště byli jemu hosty. Po probděné noci jednou v jitra době mdlý a unavený pravil Omar k sobě: „Hlavně zvučí pouští modlitba má stálá od večera k ránu: Veliký jest Allah! Ale což to platno v této mrtvé tíši, kdo mi padne v souhlas, kdo mé plesy slyší? Kdyby aspoň palma zpěv můj uslyšela a korunou skvostnou v souhlas zašuměla! Kol jen němé sfingy ňadra tají v písku, hlavice jen sloupů, trosky obelisků. 84 Marně volám, marně v dálku spěje noha, zde jest hluchým nebe, poušť ta nezná boha!“ Domluvil. V tom zoře nad východem vzplála; jak vždy Omar volá: Veliký jest Allah! Zázrak! Sfinx se zvedá, ha, ten němý kámen stoletý prach střásá s ňader svých i ramen! „Sfinx jsem,“ volá k němu, „stráž jsem pouště stálá, v slunce vzchodu zvučím: Veliký jest Allah!“ Z dálky hukot. Písku zvedají se vlny a na křídlech vichrů hlas zní hrůzyplný: „Samum jsem! duch pouště z úst mých peklo sálá! i když vraždím, volám: Veliký jest Allah!“ Náhle z porostliny veliký lev skočí, potřásá svou hřívou, blesky hází z očí: „Lev jsem, kníže pouště! Sotva zora zplála, řvu jí pozdravení: Veliký jest Allah!“ A kam sahá pouště obzor valný, šírý, všady ruch a spěch a v písku hbité víry. Kosti cestujících, kosti dromedarů zvedají se v písku, nabývají tvarů, 85 klepou hnáty svými, nesou se ve vzduchu, do víru se točí dlouhá řada duchů: „Mrtví jsme a v naší družině smrt cválá, rty našimi volá: Veliký jest Allah! Ty však, dítě prachu, pomni v každé době, kdy chceš mluvit k bohu, vždy se ozve tobě. Byť i očím stajen, byť i hluchý sluchu, tlukem tvého srdce mluví k tvému duchu!“ Omar vidí, slyší, trne, padá k zemi, slzy jemu tekou přes tvář ručejemi. – Takto velký Omar, prorok Mahometa, v samotě se cvičil k podmanění světa. 86