SARKOFAG.

Jaroslav Vrchlický

SARKOFAG.
Ó Řecko, matko umění a žití, zář tvého ducha v tmy mé duše svítí, a totéž slunce, jež kdys na Hymettu zlíbalo z jitra rosné perly v květu a v hrozen lilo plamenné své žáry, číš zpěvů zlatí mně!... Kdys v rumech starý jsem viděl sarkofag, a posud vrací se k němu snů mých tlum, jak tažní ptáci, když nad života moře rozbouřené je divý osud bouřným křídlem žene, když nad uměním zamyslím se v snění; když zdá se mi, že ani mostu není, jenž spojit moh’ by azur s hloubkou moře, rmut propasti, zář slunce, ples a hoře, trud člověka a boha úsměv klidný; když zoufám nad vším, když se ptám, jak v bídný ten život, kde nás naděj stále klame, pod každým krokem s námi břeh se láme, v ten závoj, který věčná propasť kryje, jak vetkati jen růže poesie, jak tuto vřavu, jež se nezastaví, na souzvuk písně zkonejšiti hravý, [41] jak v Medusy tvář pustit paprsk zlatý, jak resignace slzu v pouště ztráty, jak učit víře, kde sám rozum klesá, jak stržen v prach přec vzlétat nad nebesa, jak možným je to? VizViz, tu rakev stará, kol víka věnce tvoří květy jara, na deskách jejích u veselém reji se satyři a nymfy prohánějí, jich kadeř réva, chmel a břečťan splítá. Vnitř mrtvý spí, a venku v tanci chytá a objímá se šťastných dlouhá řada; vnitř mrtvý spíspí, a venku satyr žádá od nymfy úsměv, pohled, políbení; vnitř mrtvý spí, a kol se pohár pění; vnitř popel, kost, a prach, a pavučiny... Leč z desek rakve vniká v její stíny zář smíchu, lásky síla, vůně květů, až splývá život v harmonii světů. 42

Básně v knize Duch a svět: