AKTEON.

Jaroslav Vrchlický

AKTEON.
Kam obrátím se? běda! mech kolem sbrocen krví, ruch v listí a šum v mlází mně radí k útěku; leč běda! běda! tluk srdce náhle hrubou ztajen srstí a čelo moje trhá svou větevnatou korunou, již každý by záviděl mi jelen, větví střechu. Ha, z dálky země duní Diany honbou divou! Ryk vlastních psů rve sluch můj unavený. Ó běda! běda! Co zavinil jsem, Diano? Ó hrozně a krutě trestáš lásku! Co zavinil jsem? Chtěl jsem vidět nahou tvou nesmrtelnou krásu, ne poškvrněnou prašným kalem honby, jak mihla jsi se často kol mé chatky, když o polednách hověly si v slunci bříz vzdušné vrcholy, a bílé na temných vodách unavený vedrem když leknín přivřel oko! 52 Chtěl vidět jsem tě nahou, jak v nachu dřímáš, v ambrosické vůni, v Olympu síních zlatých, v Mus prozpěvu a při Gracií tanci. A uviděl jsem! – To vítězství moje! A zhynout musím! – triumf tvůj to, krutá! Leč zhynu rád; já viděl, co nedopřáno smrtelnému oku, já s chlípnou těkal vlnou po kouzlech tvojich nesmrtelných údů; kol mramorových boků já v duchu vinul svalnaté své páže, a na kypících ňadrech skráň potem honby vlhká líp zdřímnula než v sametovém mechu. Já viděl – což mi život? Ha, honby ryk se blíží! viz houštím chrtí oko jak pochodeň se mihá! Juž klesám k zemi – Větře, jenž často chladils horké moje čelo, ó vezmi na svá křídla mé poselství a dále nes je světu! Kdo poznati chce krásu, ať zbožně čeká, až jak zázrak nebes v klín sama jemu skane v snu lunojasné noci, jak tknuté září slunce do vonné trávy sklání o poledni se granatové jabko. 53 Leč běda, rukou smělou kdo strhnouti chce závoj, jenž ji halí! Leč běda, kdo ji získati chce vinou! Tak v mukách, smělý lovec, mře Akteon, co zatím při měsíci v snech blahé lásky pastýř hoch se kochá, Endymion... 54

Básně v knize Duch a svět: