SOCHA.
Báj v mysli kruh jest, když se voda zčeří,
mdlá hlava klesá, ale srdce věří.
Juž osmý rok se v kláštera zděch tají,
leč poklid, po němž toužil, jest mu bájí.
Jak ztracený sen, něco nosí v duši,
chce vyslovit jej, ale zas jen tuší.
Jak tajeno by cosi těmi zděmi –
rty otevrou se, ale jazyk němý.
A chodí chodbami a chodí sadem
a pláčem duši, tělo trýzní hladem,
a vstává s lože, před oltářem kleká,
ba juž se tluku svého srdce leká.
Tak jeseň mine, mine zima dlouhá,
a v srdci jeho stejný žár i touha.
Hle, jaro! vůní dýchá pažit mladý;
byl večer juž, když zbloudil do zahrady.
96
A nevěděl, kam noha mdlá se pouští,
dál v husté loubí, dále v šeré houští.
Zeď omšená tu náhle před ním vstává,
jak milý chlad tu a jak svěží tráva!
Přes omšenou zeď jasmín v plném květu
své větve sklání; brouk i motýl v letu.
A vzduch tak plný vůně opojivé,
jen pták na větvi zpívá v ticho snivé.
Tu novou mukou v něm to vzkypí náhle,
leč nadarmo! slov nenajdou rty zpráhlé.
Cos divným leskem ve očích mu hárá.
Ten ptačí zpěv, ten jasmín, ta zeď stará!
I sahá k srdci, kleká rychle k zemi
a tlačí se blíž ku zdi haluzemi,
a rozhrnuje květy s vonným dechem,
a slyší, jak mu srdce buší spěchem,
a větve trhá, rve, seč jeho síla –
ha, jaký zázrak! před ním socha bílá.
Ve staré zdi, kde stín a světlo v boji,
v jasmínu květech socha ženy stojí.
97
Tak svůdně třpytný je ten mramor těla,
jak boží myšlenka by jím se rděla.
A mnich se chvěje a po soše sahá,
on nevidí, že je to žena nahá.
On kleká před ní jako před Madonnou,
a v horkých slzách jeho oči tonou.
V těch tazích tváře, v oblých tvarech boků,
zde všecko jest, co hledal devět roků.
Z těch sličných údů divá něha dýchá,
ta ňadra dmou se jako hudba tichá.
I líbá sochu, sedne si k ní v trávu
a do klína jí sklání horkou hlavu.
Svět řecký před ním v plné kráse stanul
a jak div boží v jeho duši skanul.
I leží tu; jak větry listím hrají,
co neznámých mu vypravují bájí!
I zdá se mu, že mysterium krásy
spí v jeho duši pro budoucí časy,
že věky stár jest, že jest stále vesna,
že nad ním letí maenad vřava běsná.
98
Jich slyší Evoe! ba cítí v spaní,
jak jejich vlas se dotknul jeho skrání.
Teď šťastným jest, on neví, že se stmívá,
co duší zval, to slavíkem v něm zpívá.
Kde srdce měl, tam vonná růže hoří
a květ svůj houpá v lásky věčné zoři.
Hle, z tváře plá mu odlesk věčné krásy,
a jasmín s rosou padá v jeho vlasy.
Báj v mysli kruh jest, když se voda zčeří,
mdlá hlava klesá, ale srdce věří.
99