OHLAS.
Tichý večer, kraj se zvolna stmíval
ve posledním leta půvabu,
nade mnou pták osamělý zpíval
v lesklých hroznech zralých řeřábů;
nyní odlet – duch můj spěje za ním
v říši báje jsa okřídlen snem,
letí k svěžím, zelenavým stráním,
nad moře, jež líbá jejich lem.
Modré nebe! vůněmi břeh dýše –
svatá Hellas! ňadra dmou se výše.
Moře pláň se jako ve snu chvěla,
slunce haslo v nachu opálu,
loď jsem viděl, kol předhoří spěla
jak myšlenka duší pomalu;
u kormidla zpěvy zaznívaly,
vzduch se chvěl syt noční lahodou,
v stříbro pěn se vlny rozplývaly,
časem delfín mih’ se nad vodou,
za ním v perlích kapky letly vírem,
vesmír dýchal svěžestvísvěžestí a mírem.
69
Zlatou dobu země tenkrát měla,
člověk boha v nitru vlastním nes,
růže kvetly lidem kolem čela,
v srdcích láska, nadšení a ples,
Dionyse! žezlem šíré země
byl tvůj thyrsus spjatý břečťanem,
smrt se k lidstvu sklánívala jemně
ve snu září hvězdnou protkaném,
nebes krásou mramor skvet – leč běda!
nad světem juž velký stín se zvedá.
Vlny siným zkalily se rmutem,
plavců píseň stichla veselá,
vítr zalkal v stonu dlouhém, dutém,
v hlubinách se země zachvěla;
hory dříve svěžím kryty šatem,
ční teď k nebi jako mohyly,
noční mhou, červánků smutným zlatem
slyš, co zní jak věštba Sibylly:
„Mrtva země jest a věčně kleta,
Pan teď zhynul, mrtev jest duch světa!“
„Zhynul! zhynul!“ vesmír opakuje,
vlny, tráva, stromy na horách,
všecko chví se, skály, keře, sluje.
„Zhynul! zhynul!“ šumí lesní svah;
orel, jenž dřív světy měřil v letu,
schvácen zvěstí tou se unavil,
růže ztratila svou vůni v květu
v mlází pták se v písni zastavil,
70
slunce zhaslo v ztemnělých vln rovu
a mha spadla rovna ku příkrovu.
A loď spěla tiše podél skalin,
jak člun duchů tratila se v tmách,
chrámy bohů keři divých malin
zarostly, jich sloupy klesly v prach.
Lidstvo! vidím ve zrcadle ducha,
jak s tou lodí v dálku zmizely
tvoje mladost, tvého božství tucha,
úděl krásy, dětské veselí;
ti, jenž slyšeli zvěst smrti Pana,
viděli tě v sklonu tvého rána.
Co let prošlo, nežli struny mojí
tknul se žal ten křídlem pověsti!
co let prošlo – lidstvo v stálém boji
touží po míru a po štěstí.
V hrozny řeřábu zas ptáče sletlo,
a zas pěje žal svůj dojemný,
co v mé hrudi myšlenkami zkvětlo,
klíčí v písně kalich tajemný,
a mně zdá se, co přírodu tísní,
chce teď v mojí ulevit si písni.
Duchu světa! rci, zda tvým jest rovem
vesmír celý, či duch básníka,
hřeješ sluncem, mluvíš věštím slovem,
když prst jeho strun se dotýká,
71
toužíš, zápasíš ve stálém sporu,
zaklet v hmotu chvíš se tušením,
hvězdami chceš mluvit na obzoru,
hukem vod a stromů šuměním?
Či jsi mrtev a svit slunce siný
ozařuje nám jen zříceniny?...
72