NEZNÁMÝM BOHŮM.

NEZNÁMÝM BOHŮM. Hymna budoucích pokolení.
Spí tiše perla na dně v moři a mračen táhne pestrý tlum, z tmy bezdna denně v noci noří se hvězdné světy, planou, hoří, řvou proudy, hučí lesů šum; den mladý sluncem na svět zírá, květ zraje v plod a země šírá jest pouze číš, již v pěsti svírá duch světa, k svým ji kloně rtům. Ó přírodo, na tvojí hrudi, v tvých lesů hymně vítězné vždy lidský duch se k práci vzbudí, své bohy nalezne! My díváme se do přírody tak tiše jako v svoji hruď, co žití ruch je, to jsou shody, a krystal skal i krůpěj vody, vše volá: Zaplaň! rosť! a buď! [141] Kde tajů sled? a kdo se leká svou touhou vzletnout nad člověka? Bůh, myšlenka, v tvém srdci čeká, chce v tobě vzplát – ó vzbuď jej, vzbuď! Ó přírodo, na tvojí hrudi, v tvých lesů hymně vítězné vždy lidský duch se k práci vzbudí, své bohy nalezne! Na dvojích světů přísném prahu zrak náš se noří nazpátek, v něm slední slzy rmutnou vlahu, v tvář díváme se svému blahu, a zříme klidně v bouří jek; nechť sporné živly vrou a ničí se na vzájem a z tmy se týčí jak fantomy, nám ve všem klíčí vždy nová setba myšlenek. Ó přírodo, na tvojí hrudi, v tvých lesů hymně vítězné vždy lidský duch se k práci vzbudí, své bohy nalezne! Vše bylo juž. Co přijít může? Ať na břeh stříkne dějin proud! my k bratru brat se tisknem úže, až, Volnosti! tvá zkvěte růže a země, motýl, vzletne z pout! 142 Ve srdci víru v lidstva ráje, my urvem desky ze Sinaje a skloněni nad Lethy kraje zřít budem tiše v pravdy soud! Ó přírodo, na tvojí hrudi, v tvých lesů hymně vítězné vždy lidský duch se k práci vzbudí, své bohy nalezne! My roztrhneme každou clonu, my přelomíme každý vzdor, od Hespera až k Orionu ve moři světla, mořem tonů kdys písně naší zahřmí chor! My řeknem slunci: Ty pláň holou rozdýchej v květy, nad mrtvolou ty vítězství buď aureolou, a v srdce živých meteor! Ó přírodo, na tvojí hrudi, v tvých lesů hymně vítězné duch lidský vždy se k práci vzbudí, své bohy nalezne! My řeknem nebi: Tam z tvých světů, těch sopek, slucísluncí, vlasatic, těch plápolavých, bájných květů chcem dostihnouti každou v letu a v ohnivou jí pozřít líc, 143 ať skalnatá jsou jejich bradla, ať lávy na nich spousta schladla, byť potopa z nich na nás padla neb jisker dešť z jich žhoucích kštic! Ó přírodo, na tvojí hrudi, v tvých lesů hymně vítězné vždy lidský duch se k práci vzbudí, své bohy nalezne! My řeknem zemi: Tvoje zřídla jsou zrcadly jen našich měst! My řeknem vzduchu: Máme křídla, co zřítelnice orla zhlídla, tam prostorem do výše hvězd! A ohni: Vztek tvůj marně hrozí, spjat světem tahej naše vozy. Hle, živly, druhdy země bozi, teď trůn člověka musí nést! Ó přírodo, na tvojí hrudi, v tvých lesů hymně vítězné vždy lidský duch se k práci vzbudí, své bohy nalezne! Týž Bůh, jenž ráno v slunci zlatém a večer v číši révy plál, k nám bude mluvit štětcem, dlátem i ve básníka oku vzňatém ve bouři vln i tichu skal. 144 On, zářné slunce budoucnosti, on bude v dětech nevinností a v ženách láskou, v mužích ctností a ve umění – Ideal! Ó přírodo, na tvojí hrudi, v tvých lesů hymně vítězné vždy lidský duch se k práci vzbudí, své bohy nalezne! Spí tiše perla na dně v moři a mračen táhne pestrý tlum, z tmy bezdna denně v noci noří se hvězdné světy, planou, hoří, řvou proudy, hučí lesů šum. Den mladý sluncem na svět zírá, květ zraje v plod a země šírá jest pouze číš, již v pěsti svírá duch světa, k svým ji kloně rtům! [145] OBSAH.
Prolog. Věkové7
I. Ohlasy pravěku. Stvoření13 Země16 Vlasatice19 Anděl24 První bůh26 První oběť28 Duha31 Mythus35
II. Hellenské motivy. Sarkofag41 Hesiod43 Zpěv Satyra45 Pythie49 Akteon52 Psyché a Satyr55 Kentaur60 Pan66 Ohlas69
[147] III. Osm legend středověkých. Tvář Jidáše75 Jarní zpěv Ahasvera81 Legenda pouště84 Vyhnanci87 Legenda o Antichristu93 Socha96 Klasy chudých100 Na prahu ráje103 IV. Problémy. Geniům109 Dva hlasy111 Náš obzor113 Nad močálem116 Dítě kejklířovo118 Poslední klas121 Pantheismus124 Zvony večerní126 Smír129 Fenix130 Píseň o hvězdách133 Svítání135 Pád Satana137
Epilog. Neznámým bohům141
E: jj + sf; 2004 [148]