PYTHIE.

PYTHIE.
Z tmavé sluje dým se valí, kněžko, sedni na trojnož! dým tě v závoj hustý halí, oko tvé se něhou kalí, snům do klína hlavu slož! Zem se chvěje, stená, duní, rudou zoří sycen vzduch, ty jsi zpita lauru vůní, v ňadrech tvých juž hnul se bůh! Juž se zmítá ve snů moři, bílý prs juž zbaven pout jako měsíc z vln se noří, zrak jí svítí, plane, hoří, větrem šlehá vlasů proud. Rtem jí bolest divá cuká, zrak juž v sloupu, v křeči pěst, šílený ples, sladká muka – jak jest drahá pravdy zvěst! Nesouvislá mluví slova, dlouhý jásot, slabý vzdech, jako socha Memnonova, když ji záře purpurová koupá z rána v plamenech. 49 Venku lid kles’ na kolena a kněz hlavu sklání v prach, zda to demon aneb žena, neví sám teď v myšlenkách. – Přešly věky, plíseň šedá halí Delfis, Dodonu, člověk sám teď pravdu hledá, sám juž pevnou rukou zvedá tajů přísných oponu. Co v symbolu stajeného květlo, teď jest činem již, člověk měří srdce svého hloub i nebes hvězdnou výš. Co dřív v svatých zdrojích znělo a co značil ptáků let, čím se větrem listí chvělo, kam se dělo? Oněmělo, bez tajemství náš je svět! Však ty tóny sladkých bájí, v nichž spí símě lidských tuch, v básníka se píseň tají, teď jen v písni mluví bůh! Poesie! mluvíš ze sna v moře snů se stápějíc, na ňadrech ti pučí vesna a na retu hudba plesná příštím věkům zvoní vstříc; 50 ty jsi pramen, v němž se koupá lidský duch, když bojem zmdlen! kéž tvá jedna krůpěj skoupá svlaží rty mé, jedna jen! Balvany jsou tvoje slova, jimiž člověk v nebe hřmí, spící sfingo, vztyč se znova, zapěj, socho Memnonova, jitro zde, kdo zoufat smí? Oko moje slza rosí, rci, kde báj, kde pravda jest? Vždyť hle celý vesmír nosí na své skráni věnec z hvězd! 51