PRVNÍ BŮH.

PRVNÍ BŮH.
Zjevím ti každý plodný země kout a zlíbám šat tvůj; prosím, buď mým bohem! Shakespeare „Bouře“.
Ráj stopen v světlo v růžovém plál mraku, strom šuměl, zpíval pták a květla skála, když rosu v kadeřích a slzy v zraku před prvním mužem první žena stála. Na retu úsměv, v očích přemítání se v sladké tuše skláněla a chvěla, jak obláčky přes měsíc v náhlém vzplání nach lehký spěl přes třpytný úběl těla. I stála před ním jako úsměv jitra, když bílé páry jdou ze spících lesů, jak myšlekamyšlenka když vstane bleskem z nitra, ve růží vůni, ve slavičím plesu. I stála před ním a muž chvěl se strachem: a zřel, jak hvězdy v jejích očích svítí, a v bázni ptal se: „Může býti prachem to tělo, v kterém spí zdroj všeho žití?“ I klesnul její objímaje tělo a slyšel hudbu nebes zníti sladkou, s rtů jeho: „buď mým bohem!“ hymnou sjelo a s přírody rtů echem: „budiž matkou!“ 26 Ráj stopen v světlo, v růžovém plál mraku, lev honbou mdlý se tulil k šíji lvice, nad hlavou jejich v písni pták lnul k ptáku a láskou k zemi zplála večernice. O Evo – ženo! budiž velebena, na tvojím retu úsměv lidstva bloudí, v tvých ňader vzdechu příští lidstvo stená, tvým pohledem bůh odpouští a soudí. Tvůj prs jest mystický a svatý kalich, zkad novou sílu žití lidstvo pije, ve dobách snů i v změnách časů stálých, v tvých ňadrech plál vždy oheň poesie! Pel tvojí duše i lesk tvého těla, vše bylo lidstvu nektarem a manou, pod dlátem řeckým, štětcem Rafaela v tmu věků vděky tvé jak slunce kanou. O Evo, ženo, budiž požehnána! Co v trapných dumách bádáme a sníme, snad v očích tvých juž bloudí zoře rána a pod tvým srdcem nový bůh náš dříme!... 27