JARNÍ ZPĚV AHASVERA.

Jaroslav Vrchlický

JARNÍ ZPĚV AHASVERA.
Matko země! Novou záříš zdobou v zrak můj unavený, zakalený prachem. Zase kolem skrání vineš sobě věnce zelenavých lesů, vonných křovin, myšlenky tvé zase spící dlouho pod ledem tvých ňader spějí v azur nebes skřivánčími křídly. Jak jsi šťastna, matko! V klidu pohroužena ve úsměvu tichém pozoruješ, na tvých ňadrech kterak pučí květy, kol tvých boků jak se řeky vinou, nad tvou hlavou jak se zvedá slunce! Já ach musím dále! Matka v blahém klidu odpočívá, syn však z jejích ňader s mlékem viny vpil též divou touhu, mocnou, neúkojnou, poznat obor světů, 81 obejmouti duchem, co se věčně v dálku věčnou tají. Kdo mne žene? Nevím. Ale vím, že kdyby šírá země ztratila se v propast, stejně věčně blouditi bych musil dál od hvězdy k hvězdě, k slunci, k mlhovinám, etherem až k prahu nekonečna – nikde odpočinku! Jak jsi stědráštědrá, matko! Stojím v rozvalinách starých měst a chrámů, v zříceninách cirků, na sedadlech v prachu místo diváků kde sedí stíny, s měsícem se mihám. V prach, jenž kolem leží na sochách a sloupech, střásám popel dávno zašlých věků; ty však z něho vineš přímo před mým udiveným zrakem zelenavý břečťan, v kolebky tak proměňujíc hroby! Čím jsou tobě věky? a čím lidé? – Nechť v tvých šumných hájích staví oltáře svým marným bohům, nechť v tvých ryjí ňadrech nebo v skráních skalnaté tvé lebky, 82 tobě jedno – usmíváš se dále dobře vědouc, člověk přijde, přejde, ty však ve svém nesmrtelném klidu, kam jak v propast rád bych uvrhnul se, usmíváš se tiše pozorujíc větrů spor i válku, bouře ruch i ticho jarních dešťů, noc i jitro. Ve svém klidu nemohouc své štěstí vysloviti myšlenkou a slovem usmíváš se – jak jsi šťastna, matko! 83

Básně v knize Duch a svět: