GENIŮM.

Jaroslav Vrchlický

GENIŮM.
Kdož jdete cestou trnitou a sráznou své doby nocí nedohlednou, prázdnou, ve srdci víru, oheň na svém čele, vy, zápasníci, věštci, myslitelé v tmách naklonění nad propastí času, i vy, jímž východ zlatí snící řasu a v oko blesky, v písně kouzlí duhy: ó řekněte, v ten dlouhý zápas tuhý kde pramen vaší athletické síly? Vy zříte osu světa, kam se chýlí, a ducha lidského, když v propast letí, vy máte sílu stisknout, zadržeti, nechť zpíná se, nechť potřísní vás pěnou. Vy titani, zdaž zrozeni jste ženou? Kdo kojil vás? Snad prsy starých Sibyl? Když stárnul svět, vždy z duší vašich přibyl mu nové síly proud, vždy hvězdy vzplály mu v očích vašich. – Či snad přímo ssály jste sílu z ňader přírody? Snad kdesi v tmách vráskovitých skal a mezi lesy při písni vichrů anděl bouře běsný na ňadrech svojích kolébal vás ve sny, v nichž zřeli jste, co nelze slovu říci? Zda v záři hvězd anebo při měsíci [109] měl každý z vás jak Ježíš čas, kdy v poušti žil s duchem svým? Hle, propasti, kam spouští se lidský duch jen s bolestí a chvěním, vy pronikli jste myšlenkou a sněním. Kdo s Macbethem vás zaved’ v tajné skrýše a ukázal vám zrcadlo, v němž v pýše před vámi šly v své nesmrtelné kráse ty věčné postavy, v něž obléká se jak Proteus, duch lidský, neúmorný? Faust pochybuje, Kain se rouhá vzdorný a René trpí... Člověk týž a jeden! Kdo ved’ vás peklem, otevřel vám eden? kdo učil vás v ty zápasy a zmatky vždy obracet zrak soucitný a sladký, a místo hněvy jitřit, smířit láskou, až zdá se nám, že pouhou černou maskou jen byla zloba na Satana tváři, jež roztavena slzou v kráse září a volá k nám: „Být dobrýmdobrým, jaké štěstí!“ Kdo Šimonovi z Cyreny vnuk’ nésti kříž potupy? Ó znám juž síly pramen, kde pijete, že neraní vás kámen, že necítíte smích a pohrdání, žluč v duši své, hlod trní na své skráni, ni hlody zmije pod kamením skryté. Dál! stále vpřed! vždy dál! Vy dobře víte, že v službě myšlenky, jíž všecko dáte, kříž svému bohu nésti pomáháte. 110

Básně v knize Duch a svět: