STVOŘENÍ.

STVOŘENÍ.
Chaos! – chaos!! – Kdo postihne ty látky, jež v bezbarvé tu leží ve směsici! Kde asi plyne základ země matky, kde lávy proud a skály ku měsíci, kde prvky světla v ohon vlasatici? Chaos! – chaos – jen tma a tma kol čírá, obrovské světy ve hlubinách spící. Kde stěžeje, na nichž se země vzpírá, kde oheň věčný jest, jejž ve svém nitru svírá? Byla to hvězda? či mne klame zdání? rci, co to náhle nad propastmi zkvetlo, jak tajemný zvuk, jako větrů vání? Ó klesni v prach! – to věčné bylo světlo, jež věnce růží kol temností spletlo, jež bez konce z té neurčité směsi k činnosti nové vlastním pudem vzletlo, by rozhnalo chaosu chmurné děsy a utvrdilo si trůn věčný nad nebesy. [13] Jak přivítat mám slunce, krále světa, života kouzlo, duši všehomíra? V něm všecko dýše, trvá, žije, zkvetá, pln touhy mdlý zrak všady za ním zírá, bez něho zem by poušť jen byla šírá; skal obrové i moře v tmavé tůni, člověk, jenž z prachu k nebi témě vzpírá, vše v jeho světle bují a se sluní, však nad propastmi jak v den prvý ono trůní. Tím veletokem žití světlovlnným směs dotknuta se hne a pne a zdvihá, a leskem divným, zářným, čaruplným se tisíc žhavých koulí v bezdnu mihá, v to moří jek, kde vlna vlnu stihá. Tu s vodou plamen válčí, vře a syčí – ó viz, tu božství otevřená kniha! – tu tisíc světů v nebes kruh se týčí a tisíc obratem se potírá a ničí. A na vlnách tím ruchem rozhoupaných duch boží plyne jako holubice, kol něho davy stínů mlhotkaných, hořící sopky řadou jako svíce i černé moře hučí víc a více... a níž měsíců bledých zhaslé kruhy v obloucích dálných v mlhu padajíce, a ze všeho obličej země tuhý se zvedá pomalu a hraje v barvách duhy. 14 Ó země! země! matko má, mé věno! to tys, to tys, a to jsou tvoje hory! kdo pro ten pocit objeví mi jmeno, když poprvé jsem poznal tvoje bory a strání jejich šumné rozhovory! Ó země, země! v mrtvé tvojí tváři titanských tužeb vepsány jsou vzdory, a slze jejich nebes na oltáři pověčnou glorií hvězd nesmrtelných září! 15