NAD MOČÁLEM.

NAD MOČÁLEM.
Kalný blankyt – po obzoře bělají se pruhy táhlé tam, kde slunce zapadlo. Mýtina – kol trávy spoře, suchá kleč ku zemi tiskne holé větve sluncem zprahlé, jimiž časem močál blýskne,blýskne jak rozbité zrcadlo. Ticho – ani křídlo ptačí nezašustí po kořisti; vzduch spí v parném strnutí. Z dálky se jen bory mračí, u mých nohou pestré býlí, svadlá kapraď, žluté listí, v tmavé vodě leknín bílý, všecko dřímá bez hnutí. Přírodo! Zde neznám tebe! Rci, zda mlkneš zahanbena svojí hroznou nicotou? Hledím výše – kalné nebe, unavený hledím dolů – černá zem a kalná pěna. – Mřeš pod tíží vlastních bolů, či snad hyneš samotou? 116 Nikoli! Tvůj klid jest lživý; tam, hle, stopy nad močálem jak se kříží v neladu! Jistě boj zde sveden divý! Hle, to poválené sítí, tráva postříkána kalem! Zde šel kanec k bahnu píti a nemyslil na zradu: A tu v mrtvé, pusté tiši sok jej přepad’ v divém skoku, a boj zaplál šílený; boj, jenž nikdy se neztiší, takže jednou v půtce děsné zem se stopí v krve toku, v sporu zvěř i člověk klesne – v boj oživnou kameny! Boj o život! – Rostou stíny, močál tmí se siným rmutem, bory houstnou v černou zeď. Aj, tu zaplál do mýtiny rudým nachem žár červánků, vítr zalkal v stonu dutém... Rci, přírodo, rdíš se v spánku, či to tvá jest odpověď? 117