Kalný blankyt – po obzoře
bělají se pruhy táhlé
tam, kde slunce zapadlo.
Mýtina – kol trávy spoře,
suchá kleč ku zemi tiskne
holé větve sluncem zprahlé,
jimiž časem močál blýskne
jak rozbité zrcadlo.
Ticho – ani křídlo ptačí
nezašustí po kořisti;
vzduch spí v parném strnutí.
Z dálky se jen bory mračí,
u mých nohou pestré býlí,
svadlá kapraď, žluté listí,
v tmavé vodě leknín bílý,
všecko dřímá bez hnutí.
Přírodo! Zde neznám tebe!
Rci, zda mlkneš zahanbena
svojí hroznou nicotou?
Hledím výše – kalné nebe,
unavený hledím dolů –
černá zem a kalná pěna. –
Mřeš pod tíží vlastních bolů,
či snad hyneš samotou?
Nikoli! Tvůj klid jest lživý;
tam, hle, stopy nad močálem
jak se kříží v neladu!
Jistě boj zde sveden divý!
Hle, to poválené sítí,
tráva postříkána kalem!
Zde šel kanec k bahnu píti
a nemyslil na zradu:
A tu v mrtvé, pusté tiši
sok jej přepad’ v divém skoku,
a boj zaplál šílený;
boj, jenž nikdy se neztiší,
takže jednou v půtce děsné
zem se stopí v krve toku,
v sporu zvěř i člověk klesne –
v boj oživnou kameny!
Boj o život! – Rostou stíny,
močál tmí se siným rmutem,
bory houstnou v černou zeď.
Aj, tu zaplál do mýtiny
rudým nachem žár červánků,
vítr zalkal v stonu dutém...
Rci, přírodo, rdíš se v spánku,
či to tvá jest odpověď?