ZVONY VEČERNÍ.
Kol pusté stráně šel jsem v zamyšlení;
byl tichý večervečer, jako v letě bývá,
kdy lesy spí, jen cvrček v trávě zpívá
a příroda kol v slavném leží snění.
V tom rozlehlo se strání zvonů znění.
Co chce ten zvonů stesk, kdy kraj se stmívá,
čím je ta hudba lkavá, zádumčivá,
v klid přírody a v její zapomnění?
I vmyslil jsem se v ony časy dávné,
kdy země v svojí první kráse ryzí
z tmy číše sama pila ticho slavné;
kdy spijela se svítáním i šerem,
kdy vyjma bouř byl každý zvuk jí cizí,
kdy každý večer byl jí svatvečerem.
***
Jak tenkrát v děcka snění bylo zemi!
Jen sama sobě vlastní život žila,
před sluncem v studu květnatou tvář kryla
svých věkovitých stromů haluzemi.
126
Dne barvou spita, noci stíny všemi
své věštby runy bleskem v skály ryla,
a pouze měsíc pod večer, kdy snila,
byl její lásky svědek tichý, němý.
Tu přišel člověk, vztýčil modlu zisku,
šel k slujím, řekám, mořím, nivám, stráním,
vždy nastrkuje žebroty své mísku;
jsa neschopen ty velké chápat divy,
zřel lhostejně, jak tulil se k hor skráním
v své smutné kráse měsíc mlčenlivý.
***
Však přijde čas, kdy stichnetestichnete, vy zvony,
kdy andělé, jenž v srdcích vašich kvílí,
svá modrá křídla prosté víry schýlí,
bouř ztroskotání shltí vaše tóny.
Tu v rumy klesnou oltáře i trony,
v zděch lidských domů rozmůže se býlí,
zem bez člověka jako motýl bílý
zas vzletne v ether v sluncí miliony!
Ó chtěl bych žít v ten večer kouzlaplný,
kdy zem prach lidí v stará moře střese
a lačným rtem se dotkne ticha vlny;
127
kdy vichrem stopy po člověku zhladí
a hymnou, která z lesů pozvedne se,
své zasvětí zas nesmrtelné mládí!
***
Ó budoucnosti, tmavé moře věků,
ó nad propastmi šero panující,
kdy světy budou žhavou třásti kšticí
a borů hlahol zazní ve vln jeku!
Zda zasteskne se zemi po člověku?
v té samotě snad světy padající
v tmy propasť věčnou, v hrudi její tlící,
svým ohněm zbudí život nových vděků.
Ó padejte jen, žhavé meteory!
Rtem vaším kýs bůh neznámý zem líbá,
a ona vydá nový květ i tvory;
vždyť „život! život!!“ všehomírem hučí,
on růži k retům, cedr k trávě shybá –
ó padejte si, světy, do náručí!
128