PRVNÍ BŮH.
Zjevím ti každý plodný země kout
a zlíbám šat tvůj; prosím, buď mým bohem!
Shakespeare „Bouře“.
Ráj stopen v světlo v růžovém plál mraku,
strom šuměl, zpíval pták a květla skála,
když rosu v kadeřích a slzy v zraku
před prvním mužem první žena stála.
Na retu úsměv, v očích přemítání
se v sladké tuše skláněla a chvěla,
jak obláčky přes měsíc v náhlém vzplání
nach lehký spěl přes třpytný úběl těla.
I stála před ním jako úsměv jitra,
když bílé páry jdou ze spících lesů,
jak myšlekamyšlenka když vstane bleskem z nitra,
ve růží vůni, ve slavičím plesu.
I stála před ním a muž chvěl se strachem:
a zřel, jak hvězdy v jejích očích svítí,
a v bázni ptal se: „Může býti prachem
to tělo, v kterém spí zdroj všeho žití?“
I klesnul její objímaje tělo
a slyšel hudbu nebes zníti sladkou,
s rtů jeho: „buď mým bohem!“ hymnou sjelo
a s přírody rtů echem: „budiž matkou!“
26
Ráj stopen v světlo, v růžovém plál mraku,
lev honbou mdlý se tulil k šíji lvice,
nad hlavou jejich v písni pták lnul k ptáku
a láskou k zemi zplála večernice.
O Evo – ženo! budiž velebena,
na tvojím retu úsměv lidstva bloudí,
v tvých ňader vzdechu příští lidstvo stená,
tvým pohledem bůh odpouští a soudí.
Tvůj prs jest mystický a svatý kalich,
zkad novou sílu žití lidstvo pije,
ve dobách snů i v změnách časů stálých,
v tvých ňadrech plál vždy oheň poesie!
Pel tvojí duše i lesk tvého těla,
vše bylo lidstvu nektarem a manou,
pod dlátem řeckým, štětcem Rafaela
v tmu věků vděky tvé jak slunce kanou.
O Evo, ženo, budiž požehnána!
Co v trapných dumách bádáme a sníme,
snad v očích tvých juž bloudí zoře rána
a pod tvým srdcem nový bůh náš dříme!...
27