Kam obrátím se? běda!
mech kolem sbrocen krví,
ruch v listí a šum v mlází
mně radí k útěku; leč běda! běda!
tluk srdce náhle hrubou ztajen srstí
a čelo moje trhá
svou větevnatou korunou, již každý
by záviděl mi jelen, větví střechu.
Ha, z dálky země duní
Diany honbou divou!
Ryk vlastních psů rve sluch můj unavený.
Ó běda! běda!
Co zavinil jsem, Diano? Ó hrozně
a krutě trestáš lásku!
Co zavinil jsem? Chtěl jsem vidět nahou
tvou nesmrtelnou krásu,
ne poškvrněnou prašným kalem honby,
jak mihla jsi se často kol mé chatky,
když o polednách hověly si v slunci
bříz vzdušné vrcholy, a bílé
na temných vodách unavený vedrem
když leknín přivřel oko!
Chtěl vidět jsem tě nahou,
jak v nachu dřímáš, v ambrosické vůni,
v Olympu síních zlatých,
v Mus prozpěvu a při Gracií tanci.
A uviděl jsem! – To vítězství moje!
A zhynout musím! – triumf tvůj to, krutá!
Leč zhynu rád; já viděl,
co nedopřáno smrtelnému oku,
já s chlípnou těkal vlnou
po kouzlech tvojich nesmrtelných údů;
kol mramorových boků
já v duchu vinul svalnaté své páže,
a na kypících ňadrech
skráň potem honby vlhká
líp zdřímnula než v sametovém mechu.
Já viděl – což mi život?
Ha, honby ryk se blíží!
viz houštím chrtí oko
jak pochodeň se mihá!
Juž klesám k zemi – Větře,
jenž často chladils horké moje čelo,
ó vezmi na svá křídla
mé poselství a dále nes je světu!
Kdo poznati chce krásu,
ať zbožně čeká, až jak zázrak nebes
v klín sama jemu skane
v snu lunojasné noci,
jak tknuté září slunce
do vonné trávy sklání o poledni
se granatové jabko.
Leč běda, rukou smělou
kdo strhnouti chce závoj, jenž ji halí!
Leč běda, kdo ji získati chce vinou!
Tak v mukách, smělý lovec,
mře Akteon, co zatím při měsíci
v snech blahé lásky pastýř hoch se kochá,
Endymion...