Pan Guillem Cabestaing
byl z vznešeného rodu,
však jed’ jen suchý chléb
a musil pít jen vodu;
a proto k harfě sáh’
a stal se truverem;
ach, ach,
on k harfě sáh’,
chudobu ďábel vem!
Pan Guillem Cabestaing
byl urostlý a štíhlý,
kam vkročil, dívčí hned
se hlavy za ním zdvihly.
Kde zapěl, kudy táh’,
vše okna dokořán;
ach, ach,
on k harfě sáh’
a byl hned srdcí pán!
Pan Guillem Cabestaing
tak dlouho krajem chodil
a platonicky jen
děvčata za nos vodil.
Sám žízní lásky práh’,
leč kde se chytit měl?
Ach, ach,
tu jako v snách
hrad strmý před ním čněl.
Pan Guillem Cabestaing
jak v snu si promnul oči,
již vzhůru letí most,
pan Guillem na něj vkročí,
a ruce k harfě sáh’,
a v nádvoří hned shon –
ach, ach,
ký dvorný práh
na hradě Roussillon!
Pan Guillem Cabestaing
jak vítěz tu hned kráčel,
žen, dívek celý řad,
kam stoup’, se za ním stáčel,
vše splývalo mu v mhách,
jak rukou k oknům kýv’.
ach, ach,
tam v záclon nach,
se tajil nebes div!
Pan Guillem Cabestaing
stih’ úpal černých zraků,
však že byl pěvec, rek,
nepřišel do rozpaků,
k pážeti ruku vztáh’:
„Kde jsem?“ se dvorně ptal.
Ach, ach,
buď zdraven práh,
jenž tak mne uvítal!
Pan Guillem Cabestaing
rozvířil hru svých tonů.
A páže dí: „Můj pán
jest hrabě z Roussillonu!“ –
On ukloně se, řek’:
„Ach, ach,
jak šťasten, bláh,
kdo taký skrývá vděk!“
Pan Guillem Cabestaing
měl v mysli paní onu,
jež očí svojich žár
tam kryla pod záclonu.
Šel dále jako v snách
při zvuku varyta.
„Ach, ach!
A paní?“ – K srdci sáh’ –
„Ta sluje Markyta!“
„A kdybych schodil světa kraj,
shled’ všecky dcery Eviny,
ten pohled nemá zem ni ráj,
to čílko plné nevinny;
ó blaho, v plesu tonu –
Markéto z Roussillonu!
Venuše narozena z vln
tak zlaté nemá vlasy.
ni úsměv něhy, kouzla pln
tak táhlé, oblé řasy.
Ten půvab v hlavy sklonu! –
Markéto z Roussillonu!
A ruce – vše je směšno tak
i leknín s liljemi,
zvuk hlasu, skřivan do oblak
když vzletí nad zemí,
je chudý žák v svém tonu –
Markéto z Roussillonu!
A paže, ňadra, vem to ďas!
Tak harmonické, něžné,
však nejvíc dojímá mne vlas,
jak lne k té šíji sněžné!
Ó cítit jeho clonu!
Markéto z Roussillonu!
A celá chůze – majestát!
vše očím jedna léč,
prach, jejž se musí dotýkat,
k diváku volá: Kleč!
Tu zváti svou až k skonu! –
Markéto z Roussillonu!
Pan Raimund vlídný hostitel
a skoro jak já mladý,
můj slyšel zpěv a klidně děl
„Víš, brachu, zůstaň tady!“
Já vzpomněl na záclonu –
Markéto z Roussillonu!
A zůstal jsem, ač v srdci mém
kýs varoval mne hlas,
„to nepřekonáš varytem,
zde sám Bůh duši spas!“
Zhyň srdce v citů shonu! –
Markéto z Roussillonu!
„To špatně skončí!“ řek’ jsem hned
si v této první chvíli,
však onen hled a onen ret –
i svatý někdy šílí!
Já zůstal! – V blahu tonu –
Markéto z Roussillonu!“
K službě paní! –To se řekne
celý boží, dlouhý den.
trouvéra to nezalekne,
stojí mnohý vzdech a sten,
beze mdloby
všecko šlo by,
nemít očí jen!
Vždy za jejím státi křeslem
ku rozkazu připraven,
vládnout uzdou, vládnout veslem,
květ jí trhat zamyšlen.
Vzdychat pouze
v tajné touze –
nemít očí jen!
Ale musit vídat denně
ohnivý zrak roztoužen,
ňadra bouřná v krajek pěně
a ty vlasy – zlatý len!
Rty, sen sladký!
Muset zpátky –
nemít očí jen!
Přes lávku a přes balvany,
kde hřmí ručej rozpěněn,
podávat jí z druhé strany
ruku, vést ji – jako v sen!
Ten stisk měkký!
Ta tůň řeky! –
Nemít očí jen!
V červencovém parnu hledat
myrt a laurů stinný kmen,
zmdlený touhou k ní zrak zvedat
a jej sklánět zahanben;
snů mdlá hříčka!
Přivřít víčka,
nemít očí jen!
Podnožku jí podat v kleče,
zřít šat u noh nazdvižen,
mudrce znát, z této léče
aby ušel nezdrcen!
Nést jí svíci
ku ložnici! –
Nemít očí jen!
Jaký div, že v tato muka
touhou, vášní vzplameněn,
chvěji se, že vztekle ruka
buší v struny v noc i den.
Vše v mé trýzni
v povzdech vyzní:
Nemít očí jen!
Ty vrahu mého klidu, bídné oko,
ty tůni, všechněch bouří mých, ó srdce,
ty spoluvinníku mé bídy, písni!
Jak zaklíti vás, aby mír a pokoj
se snesly v posléz v utýranou duši,
jež všady stále vidí svoje slunce!
Jest mořem velikého světla slunce,
a smrtelníka nesnese je oko,
ač teplem sladké lásky mluví k duši,
přec zimnicí zas omrazuje srdce,
klid bouří můj a otravuje pokoj
a paprsky své rozlévá v mé písni.
Chtěl tisíc dýk bych dáti svojí písni,
a všechen požár, kterým sálá slunce,
bych její mohl otráviti pokoj,
by moje velké, plápolavé oko,
když mluviti již ze strun musí srdce,
jí vznítilo též celé peklo v duši!
By oba peklo své jsme nesli v duši,
bych mohl říci ku svůdnici, písni:
„Jdi vyšňořená k paní mého srdce,
ji pozdrav: Perlo, růže, hvězdo, slunce!
Skloň milostivě k pánu mému oko,
a otevř svůj mu o půlnoci pokoj!
Po žebříku hedvábném v její pokoj
se vyšplhám, ráj, peklo ve své duši,
a své až v její tam pohroužím oko,
na stráži dole budeš stát, ó písni,
ty zdržíš na východě rychlé slunce,
bych dřív svou paní políbit moh’ v srdce!
Pět budeš dole v písni jeho srdce,
neb jeho celý život je ten pokoj,
zde jeho vzchází i zapadá slunce,
jež pro celý mu život svítí v duši.
Víc nechce, lepší látky nemá k písni,
než veliké tvé plápolavé oko!
Své vyloupl bych oko za tvůj pokoj,
své srdce vyrval bych si za tvou duši,
by v písni mé tvé lásky plálo slunce!
V mém srdci láska sídlí,
a proto veselá
jest píseň má, že s křídly
polétá anděla.
Ó paní, jejíž krása
tak mocně dojímá,
jak možno, duch čím jásá,
vše pojmout očima!
Tak Bohu věren býti
bez falše, bez taje,
musil bych přímo jíti
za živa do ráje!
Vás zřím, jsem beze zbraní,
rci, písni, k paní spěš:
„Co zbývá vám, ó paní,
než milovat jej též!
Nach studu k čemu v líčku?
Pryč z ňader strach buď slán,
jen zlíbat rukavičku,
víc nežádá můj pán!“
Když přečtla paní Markéta
tu píseň – blanka bílá
jí z ruky k zemi vypadla,
ó jak se zamyslila!
„Konečně přece pochopil,
já skoro již se vzdala,
že pochopí. Zda dřív on vzplál?
Zda já jsem dříve vzplála?“
A k němu šla. On v zahradě
pod oleandry snil,
v horoucí poledne náladě
tak znaven byl!
Ze zadu přišla pomalu
a růžné svoje rtíky
na ústa jemu přitiskla
zašeptla jen: Díky!
A on se usmál jako v snu,
„Ach srdce mého dámo,“
jak chtěl by říci, čekám to,
to rozumí se samo!
A seděli tak pospolu,
v horoucím slunce plápolu
pod oleandry snili,
ach, znaveni tak byli!
A seděli tak pospolu,
až tryskly hvězdy v nebi,
a mlčeli, nač láska má
hovoru zapotřebí?
Až rozlehlo se nádvoří
psů štěkem, ruchem honu
s psy vracel se a sokoly
– ó jak ty rohy hlaholí! –
pan Raimund z Roussillonu!
A v dlouhých zimních večerech,
kdy v horách sníh a v dolu,
a v krbu Meluziny vzdech,
a ledné květy na oknech,
tu hráli v šachy spolu.
Pan Raimund sedal při číši
a z dálky k nim se dívá,
van větru v krbu začiší,
pan Guillem táhnout pospíší,
pan Raimund hlasně zívá.
„Šach královně!“ – „Zde sedláka
já představím vám hbitě,“
„Co sedlák – ten mne neláká,
spíš koně pestrá čabraka“ –
a prohrál okamžitě!
Svou bílou ručku opřela
o černou šachovnici,
a vzhledla k němu nesmělá
a Meluzina fičela,
a třásla okenicí!
„Šach králi!“ – „Paní špatně hrá
a to mne věru trudí“ –
„To chladná hra jak ledu kra,
vám tajný plán kýs v mysli zrá –
a mne to celkem nudí!“
A zvrhla šachovnici v ráz
a pak se začla smáti,
pan Raimund slyše její hlas
vstal z dumy své a děl: „Je čas,
již půjdem, děti, spáti!“
A on se dvorně uklonil,
jen zrak mu blýsknul temně,
přál „dobrou noc“ – číš vyprázdnil,
ach, o čem blouznil, o čem snil,
ví ta, k níž hleděl, země!
A venku mráz a venku sníh
a fičí Meluzina,
pan Guillem v jizbě svojí ztich’
a do skřehlých si dlaní dých’,
„Pan Raimund, ví Bůh“ – sobě vzdych’ –
„jak já, dnes neusíná!“
V kruhu pánů, v kruhu paní
bylo velké v hradě klání,
potom banket, po hostině
při šumícím sladkém víně
druhé začlo potýkání
mezi reky udatnými
ne však mečem, pouze rýmy.
Vzácný host byl v hradě dnes
slavný Bertram z Ventadouru,
harfy rozvlnil již ples,
ztichl hovor, hlavy vzhůru!
Jako skřivan do azuru
hlahol jeho strun se nes’.
Bouřlivě mu zatleskali,
pana Guillema pak zvali,
by též zpíval cos a hrál;
vstal on, uklonil se, prál:
„Nejtajnější duše sen
povídá se ve dvou jen,
kde však taký panstva květ,
mlkne ve ostychu ret,
zde lze pouze veršů tokem
měřiti se – s cizím sokem!“
Bertramovi pokynul,
s úklonou k domácí paní
ve klidném děl usmívání,
v oku vášně děsný plam:
„Vzácná dámo, k tomu klání
prosím látku dejte nám!“
Povstal Raimund z Roussillonu:
„Ku tenzoně sladkých tonů
svolte, sám vám látku dám!“
Ticho kolem jako v hrobě.
Pěvci stáli proti sobě.
Zří-li milý dámu svoji
umírat, má za ní jít,
čili vítěz v citů boji
oplakat ji a dál žít?
V kvas a ples to smutná látka,
však i za tu, hrabě, dík,
odpověď dám v okamžik!
Velký skvost je láska sladká,
velkých činů, písní matka,
kastalskému rovna zdroji,
zkad se něha s štěstím rojí,
všeho dobra kořen jest,
křídlem k trůnu věčných hvězd,
jediná tu v kráse svojí!
Ovšem, kruté schvátí hoře
milence, když sudbou zlou,
v hrob se kácí najednou
jeho slastí zářná zoře!
Tolik vody nemá moře,
slz co, chudák, musí lít,
jak to velí mrav a cit.
Prchne radost, prchne blaho.
a ty pouze, rosná vláho,
voláš k němu: „Za ní jít!“
A již jako Sapfo kdysi
hledá skály příkrý tes,
nad mořem jenž do nebes
zvedá svoje mračné rysy.
Umřít! Býti tam, kde ty jsi!
Ale náhle v těžkém znoji,
myšlénka jej znepokojí:
„Kdo by pro tvou paní dál,
kdybys umřel, naříkal?“
A tím vítěz, v těžkém boji!
Její jméno, její sláva,
její drahá památka,
lásky sladká pohádka,
celá před ním živa vstává.
Myšlénky se první vzdává.
„Zem jej více nemá krýt,
káže rozum, couvá cit,
její památku zde hlídám“ –
a tož klidně odpovídám:
Plakal lze – však dále žít!
Výborně to, pane bratře,
rozluštil tvůj krásný zpěv,
ve mně roznítil však hněv.
Soud tvůj dobrý – leda chátře,
pravdy štít se lehko natře,
ukonejší bouřný cit
pro svůj vlastní blahobyt.
Sofisma je soud tvůj v sázce,
a já dím, po mrtvé lásce
milenci dál nelze žít!
Nebo sám rci, čím jest davu
jméno její, o ní zvěst?
Pápeř, chmýří, které nést
vidíš v jiných smetí splavu.
Nestojím já o tu slávu!
Byla-li kdys v skutku mojí,
pak s ní život padá, stojí,
a co kdy s ní prožil jsem,
víc mi nedá celá zem.
Umřít lze, ne váhat v boji.
Pouze srdce tvoje, brachu,
je tvé lásky celý svět,
jak pták vzácný samolet,
jenž mře v ohni svého nachu,
láska tvá se zvedne z prachu,
Ona mrtva – mrtev cit,
s ní jsi ztratil meč i štít.
osiřel’s – čím svět je tobě?
Lidí zvěst – jsi sám a v hrobě,
musíš za svou paní jít!
Sobectví jen chabé může
výmluvou se ozbrojiti:
„Památku chci její ctíti,
na hrob její klásti růže.“
Při tom hledat nové lůže
vášni, jež dál muku strojí,
nový lék, jenž bolest zhojí.
Nikoli, jen zbabělec
můž’ tak jednat, milenec
pravý umře s dámou svojí!
Potlesku bouř sálem hřměla,
vítězem pan Guillem byl,
každý na zdraví mu pil,
vášeň v jeho písni zněla
přesvědčení, pravda celá
a jen těmi zvítězil.
Poražený Bertram skryl
v dvořanů se hlučném shonu.
Však pan Raimund z Roussillonu
divně čelo kabonil
ušklíb’ se, číš odstrčil.
Zahlédl v tom purpur čela
choti, jež se ukláněla
nad Guillema s řetězem,
kterým s vlídným úsměvem
šíj mu ozdobiti chtěla.
Divá zášť mu v srdci vřela,
mlčel, do vousů však svých
mručel cos, co halil smích:
„Umřít chceš, ba toužíš snad,
posloužím ti milerád!“
Ten boží svět je velký sad
a ženy květy v něm,
já nejkrásnější z všech mám rád
a jí též kochán jsem!
Ó srdce moje, jásej,
vše květy písní střásej.
Bůh sám jí rty a čelo
i tělo
stkal po obrazu svém.
Radostí pláču, kam se hnu,
co utajeno dřív,
teď směle ruce za tím pnu
za květem rajských niv.
Ó srdce moje, jásej,
vše květy písní střásej,
ty vzplaň jak její oko.
má sloko,
když velebíš ten div!
Ach, zlatý řetěz, na šíj mou
jejž dala její dlaň,
jak hvězda svítí, svítí tmou
víc její bílá skráň.
Ó srdce moje, jásej,
vše květy písní střásej,
ach, přitulila ke mně
se jemně
jak vyplašená laň!
Hvozd posupný a ztmělý,
dva rytíři jím jeli,
tož Guillem, mistr tonů,
a Raimund z Roussillonu,
Pinie podle cesty
o jejich řeči zvěsty
si vyprávěly dlouho.
Ó lásko! Štěstí! Touho!
Já chtěl se dávno práti,
jak mohou vírem hnáti
se písně z tvojí hrudi,
rci, kdo je v život budí?
Jest umění to pouze,
jež přichází vstříc touze,
či je to v plesu, v smutku
ku ženě láska vskutku?
Zní píseň – lesní echa,
a sotva stopy nechá,
leč kdo ji v lůno lesu
slal v žalosti či plesu,
že zní pod klenbou stromů,
měl jistě důvod k tomu.
Přec nelze v prázdno pěti
jak blázni nebo děti,
muž jestli píseň zpívá,
vždy láska podnět bývá.
Tož rád bych znal tu dámu,
již v rámec drahokamů
a perel hustou tíseň
tvá zasazuje píseň?
Kdo pramen písně zradí?
Zdroj plyne zpod kapradí
a šumí, zpívá, šeptá,
zkad jde, se nikdo neptá,
jen zpěvem tím se těší,
jím vlastní spory řeší,
jak cestou břehy líbá,
vše šumem ukolíbá.
Tak básníku věc těžká
říc’, kdo těch písní kněžka,
to jeho taj, v němž žije
on, jeho poesie!
Ne pán jak vasallovi
dím zpupnými ti slovy,
leč jako přítel k druhu:
Své přízně za odsluhu
tě prosím, bysi sdělil,
ký ideál jsi vtělil
ve písni vírné sloky,
v těch zvuků veletoky,
jež denně z úst ti plynou,
hvězd řetězy se vinou
jak guirlandy a kvítí
do pouště planou žití.
Jest jistě čarokrásná
ta hvězda tvoje jasná,
paprsky jejíž chytáš,
a v závoj písní splítáš,
bys kolem ní jej hodil
a při tom osvobodil
svou touhu, ptáka v kleci.
Ó netaj to, mluv přeci!
Co můžeš míti z toho?
Jsem povinen ti mnoho.
Ve hradu tvého síni
jsem našel vše, co činí
mi žití snesitelné,
ba víc, co nesmrtelné
se ku životu hlásí,
já zákonem spjal krásy.
Květ lásky, spanilosti
i bohatýrské ctnosti,
měj, prosím na tom dosti!
Tak nevyklouzneš, brachu.
Než v červánkovém nachu
se slunce zcela stopí
nám pozlacujíc kopí
i meče, jež se blyští,
ždám odpověď tvou příští.
Chci znáti dámy jméno,
jíž v nesmrtelné věno
tvých písní plápol hoří
jak maják na pomoří.
Ó netaj dál a rci mi,
kdo slaven tvými rýmy?
Tu chtěl bych znáti dámu,
jež k takovému plamu
tvé srdce rozdmýchala,
jsouc jeho píseň stálá.
Když stojíš na svém, pane,
nuž budiž, ať se stane!
Věz tedy, ale prosím,
co tajně v srdci nosím,
co řeknu pouze tobě,
v tvém srdcí spi jak v hrobě.
Já blahem lásky tonu
k Anežce z Tarasconu,
té platí vše mé plání,
mé sny a horování,
mé tužby a mé lkání.
Jak, k sestře mojí paní?
Sám rci, což krásná není?
Jak první úsvit denní,
jenž v čaruplném jase
nad hvozdy rozlévá se?
Děl’s dobře; první zora,
jíž zaskvěje se hora,
jest krásná ovšem, ale
ve kráse neskonalé
hned za ní slunce vstává,
vše přezáří ta sláva!
To výmluva jest pouze.
Tvé nedostačí touze
Anežka, hvězda jitřní,
dí jasně hlas mi vnitřní.
Před sluncem, když se zvedá,
jest sama zora bledá
a musí v stíny skanout.
Ty můžeš pouze vzplanout
ke slunci, víc jež zlatí
hrot ledovce, jež šatí
i kvítko na souvrati.
To slunce tvé chci znáti!
Můj pán mi věřit nechce.
Vzplá podezření lehce,
však těžko důkaz podat,
líp v mlčení se oddat,
co moh’ jsem, řek’ jsem věru,
ty potlač nedůvěru!
A dále jeli v šeru
a dále jeli v honu
ku hradu Roussillonu
a více nemluvili
v té podvečerní chvíli.
Již ztemněly se lesy,
jen sova houkla kdesi,
z mhy, v níž plál pařez shnilý,
se vyhoup’ měsíc bílý
a černé hradu valy
se rýsovaly z dáli,
sem tam ve oknách světla
jak drobné hvězdky zkvětla.
Pinie kolem cesty
jich řečí divné zvěsty
si vyprávěly dlouho.
Ó lásko! Štěstí! Touho!
Co slyšel v hvozdů šeři,
dne téhož po večeři,
řek’ hrabě Raimund choti.
Ta sotva bolest krotí
a dlouho pláče tiše
a druhý den list píše
miláčku Guillemovi:
„To nelze říci slovy,
že ty bys moh’ mne klamat,
nade mnou třtinu zlámat
pro sestru mou, ó rci mi,
já věřím jen v tvé rýmy,
že lhal jsi z povinnosti
a nouze – to mi dosti!“
Krb odlesky své klade
po šíji paní mladé,
jež jako hvězda čistá
se večer k loži chystá.
Pan Raimund při poháru
zří do plamenů sváru
a po své choti stranou,
jak v lesku ohně planou
jí divně skráň i líce
a nejvíc zlatá kštice.
Jest zpola odstrojená.
Jak spanilá to žena
a hbitou chce jí dlaní
pomáhat při svlékání,
jak právo manželovo.
Nutí se v sladké slovo,
však ona svícen chopí,
a v zmatku oči klopí,
neřekne slova více
a prchne do ložnice.
On zdrcen stojí chvíli.
pak couvne, lístek bílý
jak jabloně květ svěží
hle, na koberci leží,
kde ona stála právě
ve krásy svojí slávě.
Po lístku sáhne v chvatu,
svou zajde ve komnatu.
Čte, hltá obsah spíše.
Pan Guillem, vidí, píše,
a čte a čte zas znova,
ó jsou to zdobná slova!
Ach, odpusť, odpusť, z nutnosti že pouhé
jsem lháti musil v lese,
ta, která plní moje noci dlouhé,
víš, jinak jmenuje se.
Hvozd slunce paprsky když čarovnými
jak požár prokmitá,
zní echy jeho jako rýmy mými:
Markyta!
Když chceš to vědět, co víš dávno sama,
nechť k zhoubě své ti píši,
ty, pouze, ty jsi mého srdce dáma,
jíž pěji, kterou dýši!
Nad vidinami žití ztracenými
nechť rozkoše číš dopita,
plá, bude pláti vždycky mými rýmy
Markyta!
Snad uvěříš teď. Chýlí se noc k sklonu,
červánek nebem hoří,
a jako dozvuk večerního zvonu
hasnoucí ve hvězd moři
tvé jméno, strunami jež zvoní mými,
slok věnec uplítá
kol hlavy tvojí kouzelnými rýmy
Markyta!
Pan Raimund čet’ a četl znova
ta opojivá, sladká slova,
po třetí přečet’ píseň tuto,
a k sobě děl: Je rozhodnuto!
„Má choti, vzhůru! Jest již den,
nač líně dál si hovit?
Již zaplaš s očí sladký sen,
chci časně z rána lovit!
Mám vyhlédnutou vzácnou zvěř,
chci mlhami se brodit,
ji chytnu, ráčí-li mne, věř,
pan Guillem doprovodit.
On vyzná se v tom umění
a jistě kus ten chytí,
jen prosím – slyšíš troubení? –
rač dnes jej propustiti.
Viz v oken malovaných změť
kterak se slunce láme,
na zvěři – nechť se nudíš teď
si večer pochutnáme!“ –
Tak Raimund děl, v nádvoří spěl,
kde chrti již i mani
se seskupili na povel.
Jen letmo kynul paní.
Ta za ním prostovlasá ven
se řítí, na schodišti
pan Guillem k lovu vyzbrojen,
zrak divně se mu blýští.
A v náruč klesla jemu hned
a hlasně, žalně stkala,
a prosbou chvěl se její ret,
a její líc ta plála.
„Ó prosím, prosím, jedno jen,“
ve ručeji slz děla,
„ó nechoď na hon, strašný sen
jsem dnešní noci měla.
Já viděla tě – v lese mech
byl brunátný a svěží,
ve zimostrázu lupenech
tvá mrtvola tam leží.
Byl’s, jakbys spal, leč kde je hruď
a věrné srdce tvoje –
ó prosím tě, dnes děckem buď,
a uvěř v tuchy moje!
Tam trojklanný list jetele
plál divně do krvava,
střel krve lesk ti po těle
v něm ruce, bok i hlava!
A kde jsem zvykla naslouchat
sladkého srdce tluku,
tam prázdno pouště, hrobu chlad
a nikde zvuku, zvuku!“ –
„To mátohy jsou, paní má,
a v snech to jinak není,
má láska vždy tě objímá
a dá ti vysvětlení.
Tvůj sen jest ve všem pravdivý,
což mám já srdce v těle?
Žár jeho pro tě zářivý
je ztrávil přec již celé!
Kde srdce měl jsem, pravdu máš,
tam jeden plamen hárá
a jeho záře, jak to znáš,
i sen tvůj ze lži kárá.
Má bytost celá hoří v něm
i ruce, boky, hlava,
a hoří divě plamenem
a hoří do krvava!
Můj polibek tě probudí
a splaší všecko zdání...“
Ji divě přižeh’ ke hrudi
a zmizel v mlze ranní...
Ve světlech stál nádherný sál
když ku večeři sedli,
na krbu mocný oheň plál
a jedli, tiše jedli.
Pan Raimund jako černý mrak,
jenž nad lesy se sklání,
a z misky nepozvedla zrak
a jedla krásná paní.
„Jak chutná ti má zvěřina?“
On posupně k ní praví,
„to věru vzácná hostina
a věř, že dobře tráví.“
A vína dolil ve svou číš.
„Jak, paní má, ti chutná?“
A divně se k ní točil blíž.
„Jsi dnes mi nějak smutná!“
A ona bledost na líčku
a v slzách krásné oči
odkládá zvolna vidličku,
a v tom sem páže vkročí.
A mísu nese. Raimund v ráz,
šat černý pryč s ní dává.
„Když právě srdce dojedla’s,
viz, jaká zvěře hlava!“
Na zlaté míse – strašný zjev –
Guillema hlava bledá
a kolem, kolem krev a krev
a hlava víčka zvedá...
A divý vzlyk a prudký křik,
k balkonu letí paní.
„To vzácná zvěr, ó měj můj dík,
ba jiné nechci ani!“
Hloub v řeky tok jen jeden skok.
Jak z tmy se vichr směje!
To konec Guillema všech slok
a jeho epopeje!