II. PAN GUILLEM DE CABESTAING.

II.
PAN GUILLEM DE CABESTAING. CYKLUS ROMANCÍ A PÍSNÍ.
(1896 – 97.)
[147] I.
Pan Guillem de Cabestaing.
Pan Guillem Cabestaing byl z vznešeného rodu, však jed’ jen suchý chléb a musil pít jen vodu; a proto k harfě sáh’ a stal se truverem; ach, ach, on k harfě sáh’, chudobu ďábel vem! Pan Guillem Cabestaing byl urostlý a štíhlý, kam vkročil, dívčí hned se hlavy za ním zdvihly. Kde zapěl, kudy táh’, vše okna dokořán; ach, ach, on k harfě sáh’ a byl hned srdcí pán! [149] Pan Guillem Cabestaing tak dlouho krajem chodil a platonicky jen děvčata za nos vodil. Sám žízní lásky práh’, leč kde se chytit měl? Ach, ach, tu jako v snách hrad strmý před ním čněl. Pan Guillem Cabestaing jak v snu si promnul oči, již vzhůru letí most, pan Guillem na něj vkročí, a ruce k harfě sáh’, a v nádvoří hned shon – ach, ach, ký dvorný práh na hradě Roussillon! Pan Guillem Cabestaing jak vítěz tu hned kráčel, žen, dívek celý řad, kam stoup’, se za ním stáčel, vše splývalo mu v mhách, jak rukou k oknům kýv’. ach, ach, tam v záclon nach, se tajil nebes div! Pan Guillem Cabestaing stih’ úpal černých zraků, 150 však že byl pěvec, rek, nepřišel do rozpaků, k pážeti ruku vztáh’: „Kde jsem?“ se dvorně ptal. Ach, ach, buď zdraven práh, jenž tak mne uvítal! Pan Guillem Cabestaing rozvířil hru svých tonů. A páže dí: „Můj pán jest hrabě z Roussillonu!“ – On ukloně se, řek’: „Ach, ach, jak šťasten, bláh, kdo taký skrývá vděk!“ Pan Guillem Cabestaing měl v mysli paní onu, jež očí svojich žár tam kryla pod záclonu. Šel dále jako v snách při zvuku varyta. „Ach, ach! A paní?“ – K srdci sáh’ – „Ta sluje Markyta!“ 151 II.
Markéta z Roussillonu.
„A kdybych schodil světa kraj, shled’ všecky dcery Eviny, ten pohled nemá zem ni ráj, to čílko plné nevinny; ó blaho, v plesu tonu – Markéto z Roussillonu! Venuše narozena z vln tak zlaté nemá vlasy. ni úsměv něhy, kouzla pln tak táhlé, oblé řasy. Ten půvab v hlavy sklonu! – Markéto z Roussillonu! A ruce – vše je směšno tak i leknín s liljemi, zvuk hlasu, skřivan do oblak když vzletí nad zemí, 152 je chudý žák v svém tonu – Markéto z Roussillonu! A paže, ňadra, vem to ďas! Tak harmonické, něžné, však nejvíc dojímá mne vlas, jak lne k té šíji sněžné! Ó cítit jeho clonu! Markéto z Roussillonu! A celá chůze – majestát! vše očím jedna léč, prach, jejž se musí dotýkat, k diváku volá: Kleč! Tu zváti svou až k skonu! – Markéto z Roussillonu! Pan Raimund vlídný hostitel a skoro jak já mladý, můj slyšel zpěv a klidně děl „Víš, brachu, zůstaň tady!“ Já vzpomněl na záclonu – Markéto z Roussillonu! A zůstal jsem, ač v srdci mém kýs varoval mne hlas, „to nepřekonáš varytemvarytem, zde sám Bůh duši spas!“ Zhyň srdce v citů shonu! – Markéto z Roussillonu! 153 „To špatně skončí!“ řek’ jsem hned si v této první chvíli, však onen hled a onen ret – i svatý někdy šílí! Já zůstal! – V blahu tonu – Markéto z Roussillonu!“ 154 III.
Těžká služba.
K službě paní! –To se řekne celý boží, dlouhý den. trouvéra to nezalekne, stojí mnohý vzdech a sten, beze mdloby všecko šlo by, nemít očí jen! Vždy za jejím státi křeslem ku rozkazu připraven, vládnout uzdou, vládnout veslem, květ jí trhat zamyšlen. Vzdychat pouze v tajné touze – nemít očí jen! Ale musit vídat denně ohnivý zrak roztoužen, ňadra bouřná v krajek pěně a ty vlasy – zlatý len! Rty, sen sladký! Muset zpátky – nemít očí jen! 155 Přes lávku a přes balvany, kde hřmí ručej rozpěněn, podávat jí z druhé strany ruku, vést ji – jako v sen! Ten stisk měkký! Ta tůň řeky! – Nemít očí jen! V červencovém parnu hledat myrt a laurů stinný kmen, zmdlený touhou k ní zrak zvedat a jej sklánět zahanben; snů mdlá hříčka! Přivřít víčka, nemít očí jen! Podnožku jí podat v kleče, zřít šat u noh nazdvižen, mudrce znát, z této léče aby ušel nezdrcen! Nést jí svíci ku ložnici! – Nemít očí jen! Jaký div, že v tato muka touhou, vášní vzplameněn, chvěji se, že vztekle ruka buší v struny v noc i den. Vše v mé trýzni v povzdech vyzní: Nemít očí jen! 156 IV.
Touhy, touhy! (Sestina.)
Ty vrahu mého klidu, bídné oko, ty tůni, všechněch bouří mých, ó srdce, ty spoluvinníku mé bídy, písni! Jak zaklíti vás, aby mír a pokoj se snesly v posléz v utýranou duši, jež všady stále vidí svoje slunce! Jest mořem velikého světla slunce, a smrtelníka nesnese je oko, ač teplem sladké lásky mluví k duši, přec zimnicí zas omrazuje srdce, klid bouří můj a otravuje pokoj a paprsky své rozlévá v mé písni. Chtěl tisíc dýk bych dáti svojí písni, a všechen požár, kterým sálá slunce, bych její mohl otráviti pokoj, by moje velké, plápolavé oko, když mluviti již ze strun musí srdce, jí vznítilo též celé peklo v duši! 157 By oba peklo své jsme nesli v duši, bych mohl říci ku svůdnici, písni: „Jdi vyšňořená k paní mého srdce, ji pozdrav: Perlo, růže, hvězdo, slunce! Skloň milostivě k pánu mému oko, a otevř svůj mu o půlnoci pokoj! Po žebříku hedvábném v její pokoj se vyšplhám, ráj, peklo ve své duši, a své až v její tam pohroužím oko, na stráži dole budeš stát, ó písni, ty zdržíš na východě rychlé slunce, bych dřív svou paní políbit moh’ v srdce! Pět budeš dole v písni jeho srdce, neb jeho celý život je ten pokoj, zde jeho vzchází i zapadá slunce, jež pro celý mu život svítí v duši. Víc nechce, lepší látky nemá k písni, než veliké tvé plápolavé oko! Své vyloupl bych oko za tvůj pokoj, své srdce vyrval bych si za tvou duši, by v písni mé tvé lásky plálo slunce! 158 V.
Poslání. (Píseň z motivů Cabestaingových.)
V mém srdci láska sídlísídlí, a proto veselá jest píseň má, že s křídly polétá anděla. Ó paní, jejíž krása tak mocně dojímá, jak možno, duch čím jásá, vše pojmout očima! Tak Bohu věren býti bez falše, bez taje, musil bych přímo jíti za živa do ráje! Vás zřím, jsem beze zbraní, rci, písni, k paní spěš: 159 „Co zbývá vám, ó paní, než milovat jej též! Nach studu k čemu v líčku? Pryč z ňader strach buď slán, jen zlíbat rukavičku, víc nežádá můj pán!“ 160 VI.
Našli se.
Když přečtla paní Markéta tu píseň – blanka bílá jí z ruky k zemi vypadla, ó jak se zamyslila! „Konečně přece pochopil, já skoro již se vzdala, že pochopí. Zda dřív on vzplál? Zda já jsem dříve vzplála?“ A k němu šla. On v zahradě pod oleandry snil, v horoucí poledne náladě tak znaven byl! Ze zadu přišla pomalu a růžné svoje rtíky na ústa jemu přitiskla zašeptla jen: Díky! 161 A on se usmál jako v snu, „Ach srdce mého dámo,“ jak chtěl by říci, čekám to, to rozumí se samo! A seděli tak pospolu, v horoucím slunce plápolu pod oleandry snili, ach, znaveni tak byli! A seděli tak pospolu, až tryskly hvězdy v nebi, a mlčeli, nač láska má hovoru zapotřebí? Až rozlehlo se nádvoří psů štěkem, ruchem honu s psy vracel se a sokoly – ó jak ty rohy hlaholí! – pan Raimund z Roussillonu! 162 VII.
Hra v šachy.
A v dlouhých zimních večerechvečerech, kdy v horách sníh a v dolu, a v krbu Meluziny vzdech, a ledné květy na oknech, tu hráli v šachy spolu. Pan Raimund sedal při číši a z dálky k nim se dívá, van větru v krbu začiší, pan Guillem táhnout pospíší, pan Raimund hlasně zívá. „Šach královně!“ – „Zde sedláka já představím vám hbitě,“ „Co sedlák – ten mne neláká, spíš koně pestrá čabraka“ – a prohrál okamžitě! Svou bílou ručku opřela o černou šachovnici, a vzhledla k němu nesmělá a Meluzina fičela, a třásla okenicí! 163 „Šach králi!“ – „Paní špatně hrá a to mne věru trudí“ – „To chladná hra jak ledu kra, vám tajný plán kýs v mysli zrá – a mne to celkem nudí!“ A zvrhla šachovnici v ráz a pak se začla smáti, pan Raimund slyše její hlas vstal z dumy své a děl: „Je čas, již půjdempůjdem, děti, spáti!“ A on se dvorně uklonil, jen zrak mu blýsknul temně, přál „dobrou noc“ – číš vyprázdnil, ach, o čem blouznil, o čem snil, ví ta, k níž hleděl, země! A venku mráz a venku sníh a fičí Meluzina, pan Guillem v jizbě svojí ztich’ a do skřehlých si dlaní dých’, „Pan Raimund, ví Bůh“ – sobě vzdych’ – „jak já, dnes neusíná!“ 164 VlIl.
Slavnost na hradě.
V kruhu pánů, v kruhu paní bylo velké v hradě klání, potom banket, po hostině při šumícím sladkém víně druhé začlo potýkání mezi reky udatnými ne však mečem, pouze rýmy. Vzácný host byl v hradě dnes slavný Bertram z Ventadouru, harfy rozvlnil již ples, ztichl hovor, hlavy vzhůru! Jako skřivan do azuru hlahol jeho strun se nes’. Bouřlivě mu zatleskali, pana Guillema pak zvali, by též zpíval cos a hrál; vstal on, uklonil se, prál: 165 „Nejtajnější duše sen povídá se ve dvou jen, kde však taký panstva květ, mlkne ve ostychu ret, zde lze pouze veršů tokem měřiti se – s cizím sokem!“ Bertramovi pokynul, s úklonou k domácí paní ve klidném děl usmívání, v oku vášně děsný plam: „Vzácná dámo, k tomu klání prosím látku dejte nám!“ Povstal Raimund z Roussillonu: „Ku tenzoně sladkých tonů svolte, sám vám látku dám!“ Ticho kolem jako v hrobě. Pěvci stáli proti sobě. 166 IX.
Tenzona. Thema hraběte z Roussillonu.
Zří-li milý dámu svoji umírat, má za ní jít, čili vítěz v citů boji oplakat ji a dál žít? Bertram de Ventadour.
V kvas a ples to smutná látka, však i za tu, hrabě, dík, odpověď dám v okamžik! Velký skvost je láska sladká, velkých činů, písní matka, kastalskému rovna zdroji, zkad se něha s štěstím rojí, všeho dobra kořen jest, křídlem k trůnu věčných hvězd, jediná tu v kráse svojí! 167 Ovšem, kruté schvátí hoře milence, když sudbou zlou, v hrob se kácí najednou jeho slastí zářná zoře! Tolik vody nemá moře, slz co, chudák, musí lít, jak to velí mrav a cit. Prchne radost, prchne blaho. a ty pouze, rosná vláho, voláš k němu: „Za ní jít!“ A již jako SaphoSapfo kdysi hledá skály příkrý tes, nad mořem jenž do nebes zvedá svoje mračné rysy. Umřít! Býti tam, kde ty jsi! Ale náhle v těžkém znoji, myšlénka jej znepokojí: „Kdo by pro tvou paní dál, kdybys umřel, naříkal?“ A tím vítěz, v těžkém boji! Její jméno, její sláva, její drahá památka, lásky sladká pohádka, celá před ním živa vstává. Myšlénky se první vzdává. „Zem jej více nemá krýt, káže rozum, couvá cit, její památku zde hlídám“ – a tož klidně odpovídám: Plakal lze – však dále žít! 168 Guillem de Cabestaing.
Výborně to, pane bratře, rozluštil tvůj krásný zpěv, ve mně roznítil však hněv. Soud tvůj dobrý – leda chátře, pravdy štít se lehko natře, ukonejší bouřný cit pro svůj vlastní blahobyt. Sofisma je soud tvůj v sázce, a já dímdím, po mrtvé lásce milenci dál nelze žít! Nebo sám rci, čím jest davu jméno její, o ní zvěst? Pápeř, chmýří, které nést vidíš v jiných smetí splavu. Nestojím já o tu slávu! Byla-li kdys v skutku mojí, pak s ní život padá, stojí, a co kdy s ní prožil jsem, víc mi nedá celá zem. Umřít lze, ne váhat v boji. Pouze srdce tvoje, brachu, je tvé lásky celý svět, jak pták vzácný samolet, jenž mře v ohni svého nachu, láska tvá se zvedne z prachu, Ona mrtva – mrtev cit, s ní jsi ztratil meč i štít. osiřel’s – čím svět je tobě? 169 Lidí zvěst – jsi sám a v hrobě, musíš za svou paní jít! Sobectví jen chabé může výmluvou se ozbrojiti: „Památku chci její ctíti, na hrob její klásti růže.“ Při tom hledat nové lůže vášni, jež dál muku strojí, nový lék, jenž bolest zhojí. Nikoli, jen zbabělec můž’ tak jednat, milenec pravý umře s dámou svojí! 170 X.
Konec hostiny.
Potlesku bouř sálem hřměla, vítězem pan Guillem byl, každý na zdraví mu pil, vášeň v jeho písni zněla přesvědčení, pravda celá a jen těmi zvítězil. Poražený Bertram skryl v dvořanů se hlučném shonu. Však pan Raimund z Roussillonu divně čelo kabonil ušklíb’ se, číš odstrčil. Zahlédl v tom purpur čela choti, jež se ukláněla nad Guillema s řetězem, kterým s vlídným úsměvem šíj mu ozdobiti chtěla. Divá zášť mu v srdci vřela, mlčel, do vousů však svých mručel cos, co halil smích: „Umřít chceš, ba toužíš snad, posloužím ti milerád!“ 171 XI.
Jiná píseň. (Z motivů Cabestaingových.)
Ten boží svět je velký sad a ženy květy v něm, já nejkrásnější z všech mám rád a jí též kochán jsem! Ó srdce moje, jásej, vše květy písní střásej. Bůh sám jí rty a čelo i tělo stkal po obrazu svém. Radostí pláču, kam se hnu, co utajeno dřív, teď směle ruce za tím pnu za květem rajských niv. Ó srdce moje, jásej, vše květy písní střásej, ty vzplaň jak její oko. má sloko, když velebíš ten div! 172 Ach, zlatý řetěz, na šíj mou jejž dala její dlaň, jak hvězda svítí, svítí tmou víc její bílá skráň. Ó srdce moje, jásej, vše květy písní střásej, ach, přitulila ke mně se jemně jak vyplašená laň! 173 XII.
Hovor v lese.
Hvozd posupný a ztmělý, dva rytíři jím jeli, tož Guillem, mistr tonů, a Raimund z Roussillonu, Pinie podle cesty o jejich řeči zvěsty si vyprávěly dlouho. Ó lásko! Štěstí! Touho! Raimund. Já chtěl se dávno práti, jak mohou vírem hnáti se písně z tvojí hrudi, rci, kdo je v život budí? Jest umění to pouze, jež přichází vstříc touze, či je to v plesu, v smutku ku ženě láska vskutku? 174 Guillem. Zní píseň – lesní echa, a sotva stopy nechá, leč kdo ji v lůno lesu slal v žalosti či plesu, že zní pod klenbou stromů, měl jistě důvod k tomu. Přec nelze v prázdno pěti jak blázni nebo děti, muž jestli píseň zpívá, vždy láska podnět bývá. Raimund. Tož rád bych znal tu dámu, již v rámec drahokamů a perel hustou tíseň tvá zasazuje píseň? Guillem. Kdo pramen písně zradí? Zdroj plyne zpod kapradí a šumí, zpívá, šeptá, zkad jde, se nikdo neptá, jen zpěvem tím se těší, jím vlastní spory řeší, jak cestou břehy líbá, vše šumem ukolíbá. Tak básníku věc těžká 175 říc’, kdo těch písní kněžka, to jeho taj, v němž žije on, jeho poesie! Raimund. Ne pán jak vasallovi dím zpupnými ti slovy, leč jako přítel k druhu: Své přízně za odsluhu tě prosím, bysi sdělil, ký ideál jsi vtělil ve písni vírné sloky, v těch zvuků veletoky, jež denně z úst ti plynou, hvězd řetězy se vinou jak guirlandy a kvítí do pouště planou žití. Jest jistě čarokrásná ta hvězda tvoje jasná, paprsky jejíž chytáš, a v závoj písní splítáš, bys kolem ní jej hodil a při tom osvobodil svou touhu, ptáka v kleci. Ó netaj to, mluv přeci! Guillem. Co můžeš míti z toho? Jsem povinen ti mnoho. Ve hradu tvého síni 176 jsem našel vše, co činí mi žití snesitelné, ba víc, co nesmrtelné se ku životu hlásí, já zákonem spjal krásy. Květ lásky, spanilosti i bohatýrské ctnosti, měj, prosím na tom dosti! Raimund. Tak nevyklouzneš, brachu. Než v červánkovém nachu se slunce zcela stopí nám pozlacujíc kopí i meče, jež se blyští, ždám odpověď tvou příští. Chci znáti dámy jméno, jíž v nesmrtelné věno tvých písní plápol hoří jak maják na pomoří. Ó netaj dál a rci mi, kdo slaven tvými rýmy? Tu chtěl bych znáti dámu, jež k takovému plamu tvé srdce rozdmýchala, jsouc jeho píseň stálá. Guillem (po krátkém zamyšlení). Když stojíš na svém, pane, 177 nuž budiž, ať se stane! Věz tedy, ale prosím, co tajně v srdci nosím, co řeknu pouze tobě, v tvém srdcí spi jak v hrobě. Já blahem lásky tonu k Anežce z Tarasconu, té platí vše mé plání, mé sny a horování, mé tužby a mé lkání. Raimund. Jak, k sestře mojí paní? Guillem. Sám rci, což krásná není? Jak první úsvit denní, jenž v čaruplném jase nad hvozdy rozlévá se? Raimund. Děl’s dobře; první zora, jíž zaskvěje se hora, jest krásná ovšem, ale ve kráse neskonalé hned za ní slunce vstává, vše přezáří ta sláva! To výmluva jest pouze. 178 Tvé nedostačí touze Anežka, hvězda jitřní, dí jasně hlas mi vnitřní. Před sluncem, když se zvedá, jest sama zora bledá a musí v stíny skanout. Ty můžeš pouze vzplanout ke slunci, víc jež zlatí hrot ledovce, jež šatí i kvítko na souvrati. To slunce tvé chci znáti! Guillem. Můj pán mi věřit nechce. Vzplá podezření lehce, však těžko důkaz podat, líp v mlčení se oddat, co moh’ jsem, řek’ jsem věru, ty potlač nedůvěru! * A dále jeli v šeru a dále jeli v honu ku hradu Roussillonu a více nemluvili v té podvečerní chvíli. Již ztemněly se lesy, jen sova houkla kdesi, z mhy, v níž plál pařez shnilý, se vyhoup’ měsíc bílý a černé hradu valy 179 se rýsovaly z dáli, sem tam ve oknách světla jak drobné hvězdky zkvětla. Pinie kolem cesty jich řečí divné zvěsty si vyprávěly dlouho. Ó lásko! Štěstí! Touho! 180 XIII.
Osudná píseň.
Co slyšel v hvozdů šeřišeři, dne téhož po večeři, řek’ hrabě Raimund choti. Ta sotva bolest krotí a dlouho pláče tiše a druhý den list píše miláčku Guillemovi: „To nelze říci slovy, že ty bys moh’ mne klamat, nade mnou třtinu zlámat pro sestru mou, ó rci mi, já věřím jen v tvé rýmy, že lhal jsi z povinnosti a nouze – to mi dosti!“ * Krb odlesky své klade po šíji paní mladé, jež jako hvězda čistá se večer k loži chystá. Pan Raimund při poháru zří do plamenů sváru a po své choti stranou, jak v lesku ohně planou 181 jí divně skráň i líce a nejvíc zlatá kštice. Jest zpola odstrojená. Jak spanilá to žena a hbitou chce jí dlaní pomáhat při svlékání, jak právo manželovo. Nutí se v sladké slovo, však ona svícen chopí, a v zmatku oči klopí, neřekne slova více a prchne do ložnice. On zdrcen stojí chvíli. pak couvne, lístek bílý jak jabloně květ svěží hle, na koberci leží, kde ona stála právě ve krásy svojí slávě. Po lístku sáhne v chvatu, svou zajde ve komnatu. Čte, hltá obsah spíše. Pan Guillem, vidí, píše, a čte a čte zas znova, ó jsou to zdobná slova! Píseň: Ach, odpusť, odpusť, z nutnosti že pouhé jsem lháti musil v lese, ta, která plní moje noci dlouhé, víš, jinak jmenuje se. Hvozd slunce paprsky když čarovnými jak požár prokmitá, zní echy jeho jako rýmy mými: Markyta! 182 Když chceš to vědět, co víš dávno sama, nechť k zhoubě své ti píši, ty, pouze, ty jsi mého srdce dáma, jíž pěji, kterou dýši! Nad vidinami žití ztracenými nechť rozkoše číš dopita, plá, bude pláti vždycky mými rýmy Markyta! Snad uvěříš teď. Chýlí se noc k sklonu, červánek nebem hoří, a jako dozvuk večerního zvonu hasnoucí ve hvězd moři tvé jméno, strunami jež zvoní mými, slok věnec uplítá kol hlavy tvojí kouzelnými rýmy Markyta! * Pan Raimund čet’ a četl znova ta opojivá, sladká slova, po třetí přečet’ píseň tuto, a k sobě děl: Je rozhodnuto! 183 XIV.
Sen.
„Má choti, vzhůru! Jest již den, nač líně dál si hovit? Již zaplaš s očí sladký sen, chci časně z rána lovit! Mám vyhlédnutou vzácnou zvěř, chci mlhami se brodit, ji chytnu, ráčí-li mne, věř, pan Guillem doprovodit. On vyzná se v tom umění a jistě kus ten chytí, jen prosím – slyšíš troubení? – rač dnes jej propustiti. Viz v oken malovaných změť kterak se slunce láme, na zvěři – nechť se nudíš teď si večer pochutnáme!“ – 184 Tak Raimund děl, v nádvoří spěl, kde chrti již i mani se seskupili na povel. Jen letmo kynul paní. Ta za ním prostovlasá ven se řítí, na schodišti pan Guillem k lovu vyzbrojen, zrak divně se mu blýští. A v náruč klesla jemu hned a hlasně, žalně stkala, a prosbou chvěl se její ret, a její líc ta plála. „Ó prosím, prosím, jedno jen,“ ve ručeji slz děla, „ó nechoď na hon, strašný sen jsem dnešní noci měla. Já viděla tě – v lese mech byl brunátný a svěží, ve zimostrázu lupenech tvá mrtvola tam leží. Byl’s, jakbys spal, leč kde je hruď a věrné srdce tvoje – ó prosím tě, dnes děckem buď, a uvěř v tuchy moje! 185 Tam trojklanný list jetele plál divně do krvava, střel krve lesk ti po těle v něm ruce, bok i hlava! A kde jsem zvykla naslouchat sladkého srdce tluku, tam prázdno pouště, hrobu chlad a nikde zvuku, zvuku!“ – „To mátohy jsou, paní má, a v snech to jinak není, má láska vždy tě objímá a dá ti vysvětlení. Tvůj sen jest ve všem pravdivý, což mám já srdce v těle? Žár jeho pro tě zářivý je ztrávil přec již celé! Kde srdce měl jsem, pravdu máš, tam jeden plamen hárá a jeho záře, jak to znáš, i sen tvůj ze lži kárá. Má bytost celá hoří v něm i ruce, boky, hlava, a hoří divě plamenem a hoří do krvava! 186 Můj polibek tě probudí a splaší všecko zdání...“ Ji divě přižeh’ ke hrudi a zmizel v mlze ranní... 187 XV.
Snu vyplnění.
Ve světlech stál nádherný sál když ku večeři sedli, na krbu mocný oheň plál a jedli, tiše jedli. Pan Raimund jako černý mrak, jenž nad lesy se sklání, a z misky nepozvedla zrak a jedla krásná paní. „Jak chutná ti má zvěřina?“ On posupně k ní praví, „to věru vzácná hostina a věř, že dobře tráví.“ A vína dolil ve svou číš. „Jak, paní má, ti chutná?“ A divně se k ní točil blíž. „Jsi dnes mi nějak smutná!“ 188 A ona bledost na líčku a v slzách krásné oči odkládá zvolna vidličku, a v tom sem páže vkročí. A mísu nese. Raimund v ráz, šat černý pryč s ní dává. „Když právě srdce dojedla’s, viz, jaká zvěře hlava!“ Na zlaté míse – strašný zjev – Guillema hlava bledá a kolem, kolem krev a krev a hlava víčka zvedá... A divý vzlyk a prudký křik, k balkonu letí paní. „To vzácná zvěr, ó měj můj dík, ba jiné nechci ani!“ Hloub v řeky tok jen jeden skok. Jak z tmy se vichr směje! To konec Guillema všech slok a jeho epopeje! 189