III.
ILLUSIONISTA.
(1897.)
[191]
Na cestách svých – pár hezkých tomu let, –
a jako bájí dnes to vzpomínkou
se v pamět hlásí – do vsi pohorské
jsem zapad’ – pozdě dosti – na nocleh.
Do chatrné jsem vešel krčmy veské,
před usnutím, víc jen tak z ohledu
na hospodského nežli z potřeby.
Pár sedláků tu alpských sedělo
při špatném pivě. Usedl jsem k nim
a kouře doutník občas pozorovat
jsem tváře hostí. Náhle rozlétly
se dvéře krčmy. Vstoupil mladý muž
v obleku městském, skoro šviháckém,
sed’ k ostatním, nedbale pozdravil,
dal nalit si a mlčelmlčel. Řídký knír
v svých kroutil občas prstech bez krve.
Tvář bledá, zádumčivá, krásná skoro.
Cos jako taj v ní psáno lákalo
mou pozornost. Hluk zdál se větším být,
tam v koutě v karty hráli, do hádky
se dostali snad. Rostla společnost,
i ženy přišly též i děvčata,
jež hochům připíjela upejpavě.
[193]
Blesk šlehl jizbou. Pozdní noční bouř
se hnala nad údolem, hučel déšť
a vítr do deště. Zde volno bylo
a nikdo nepomýšlel na odchod.
A nežli nadál jsem se, dvanáctou
do šumu deště hvízdal ponocný.
V tom povstal bledý mladík, zakašlal,
jak tím by chtěl se hlásit o slovo.
Ztich’ hovor hned i hráčům vypadly
v ráz karty z ruky.
– „Panstvo dovolí,
bych směl je v dlouhé noci pobavit?
Nic nechci za to, pouze pozornost
na malou chvilku – kolem s talířem
já nepůjdu, to nemám ve zvyku.“
Po těchto slovech ticho nastalo.
Tu ještě někdo židli překotil,
u souseda si místo dělal tak,
tam plecháč třeskl o stůl, žádaje,
by znova naplněn byl, do ticha
kdos odkašlal si ještě. Nyní ticho.
A v tomto pokračoval cizinec:
„Pět smyslů máme, to jest známo všem.
Jsou jako mosty duše ke hradu,
svět vnější spojujíce s vnitrním světem.
Jsou jako duše naší heroldi
a zpovědníci. Věříme jen těm.
194
Jsme všecko s nimi, bez nich jsme však nic,
jen odkázáni na ně můžem žít.
To předeslat vám za nutné jsem měl.
Však tito věrní duše heroldi
zda spolehliví tak jsou docela?
To otázka. Dnes může selhat jeden
a zítra druhý, v posled služby své
nám všickni svorně mohou vypovědít.
Pak lidská duše jest jak starý král,
jenž slep a hluch svém sedí na trůně,
svým vasalům vzdán v milost, nemilost.
A nejsou neomylné smysly naše.
a snadno mohou samy klamat nás
neb oklamány býti. Kterak samy
nás klamat znají, z vlastní zkušenosti
ví každý z vás. Zda jednou v životě
kdo’s nezřel přelud, jejž si nevysvětlí?
Stín jakýs, odkud vzal se? Zmizel zas.
Kdo neslyšel své vlastní volat jméno
ve tichu lesním právě v poledne?
Ve hlasu sýčka smrt kdo neslyšel,
jak volá oběť svou? Kdo na svém těle
necítil někdy plaza vlhký sled
a sáhnuv tam, nenašel ničeho?
Jak mnohým čpělo vše kol umrlčinou
bez důvodů všech? Tenkrát smyslů klam
to patrný byl; samy klamaly
jak chodce bludičky. To známá věc,
již každý zkusil jistě na sobě.“ –
Kol ticho. Mnohá hlava kývla jen,
do vousů šeptal mnohý: Pravdu má,
však co chce s tím?
195
Cizinec pokračoval;
„Lze oklamat však naše smysly též,
Tu uzříte, jak málo spolehliví
jsou tito duše bdělí strážcové.
„To, libo-li vám, okáži vám hned.“ –
Mách’ rukou do vzduchu, řka s úsměvem:
„Ó lidské oko, kníže smyslů všech,
jak slabé jsi! Mníš, v selské krčmě dlíš?
Jak mýlíš sese, ty oko ubohé!
Kol tebe bují prales tropický,
kde na větvi se houpá papoušek,
sta motýlů se honí v purpuru
a modři květů tvarů neznámých,
sta opic mezi nimi... Lidské okooko,
jak mýlíš se, ó jak tě lituji!“ –
Já pozoroval hosty. Na sebe
ti s ústy polootevřenými
se dívali, děs utkvěl v očích všem.
Já bránil se, však podleh’ kouzlu též.
Mně vskutku stěny krčmy mizely
a prales šuměl. (Z venčí asi déšť
a větru hlahol.) Volně prostorem,
já viděl jistě jako ostatní,
kam pohledl jsem, kmeny obrovské
jak lian plny! V tísni trav a třtin
zněl obrovitých brouků shon a vír,
sta perlí rosných v trávě, na větvích
sta ptáků bizarních a opic tlum.
V tom zachvěla se houšť a stádo lvů
se vyřítilo, plály oči jich
196
tmou listí jako žhavé pochodně,
ti přímo k nám se hnali, hřívu jich
jsem cítil šlehat kolem obličeje,
dech cítil horkých chřípí.
Nastal křik,
„Dost!“ – „Potvora ta na mne útočí!“
„Již trhá mne! – Dost! cítím spáry její!“
I začli ohánět se, začli bránit,
ten zvedl plecháč a chrst‘ sousedu
jej v obličej. Ten zaklel, vztáhl pěst.
Křik žen a dětí. Lvů kol stále víc
ve divém skoku. „Na mne skáče již!“ –
„Mně do týla se zakous’!“ – Židlí pád
a stůl se třás’.
Mách’ rukou cizinec,
vše zmizelo, když vřava největší
a kolem zase jako před tím ticho,
jen přerývané tikem kukačky
na staré zdi.
Vše sobě oddechlo,
a nežli s čela pot si setřeli
a z plných přihnuli si plecháčův,
v své řeči cizinec dál pokračoval.
„Jak zrak též můž’ být oklamán i sluch.
Vy myslíte, že venku bouří ještě?
Ne. Naslouchejte! To je pochod vojskavojska,
děl hučení po dlažbě spících měst,
boj začne hned.“ –
Všech zraky ku oknům
se obrátily v plaché zvědavosti.
197
Však ticho půlnocí tam, čirá tma.
Tu náhle ostrý hvizd zněl tichou nocí,
jak vyzvědač by v houští ukrytý
dal signál výstražný a z hloubi v tom
to začlo dunět, pádné, těžké rhythmy,
jak valný pochod blížících se vojsk.
Já děla rozeznal v tom, jak se valívalí,
a slyšel ržání koňů, dusot, cval.
Pak padla první rána v bubnů vír,
pak druhá, třetí, čtvrtá detonace,
bomb syčení a z dálky výbuch, třesk,
jak prachárna když letí do povětří;
a nové rány, mečů švih a svist,
pád koňských těl a vřava bez konce,
z níž jednotlivé rány batterií
se ozývaly stále blíž a blíž.
Všem zdálo se, že kol se třese zem,
všech zraky ztrnulé kol civěly
ty ku dveřím, ty k oknu upjaty.
Řev k vsi se blíží. Náhle někdo křik’:
„Hle, hoří!“ hlahol vpad’ v to sterých úst.
„Na pomoc! Haste! Vodu!“ hrčení
pak bylo slyšet těžkých stříkaček,
syk ohně potíraný spoustou vody,
a kouře výbuchy skrz díry střech
a praskání a trámů padání,
kvil dětí, žen, křik a řev dobytka,
jenž pracně dobýval se ze stájů,
hlas velitele, jekot píšťaly,
chrst nových proudů v město ohnivé
a děsný rachot krovů, když se řítí.
„Vše ztraceno jest!“ – „Hoří naše ves!“
„My sedíme tu, hrůzo, chytá již,
i střecha nad námi, nám nelze ven!“ –
198
„Pst! ticho, to jen sprostý břichomluvec
z vás šprým si strojí,“ křičel starý soused,
„i já to jednou v městě slyšel již!“ –
Však darmo, pozdě. V zmatku zběsilém
vše prudce vstává; kácí stoly kol
a k dveřím hrne se.
V tom náhle ticho
Zde cizinec stál klidný v zmatku všech,
mách’ rukou zas, však nepromluvil víc.
Kdos jiný zkonejšil zaň všecky v ráz,
a změnil hrozné drama v idyllu,
klam čichu náhlý.
Samé fialky
jsme cítili. Tu nastal velký oddech
a všickni se tu opájeli vůní,
a smáli se.
„Já prosím resedu,
tu zvlášť mám ráda!“ děvče zvolalo,
jež černooké v rudém živůtku
nejblíže u cizince sedělo:
– „Nu cítíte ji?“ –
„Ano, děkuji!“
– „Já růži chci, jsou nejkrasší přec z květů!“
si přála kyprá selka zralých vnad
a v okamžiku cítila již růže
a s takou silnou, opojivou vůní,
že klesla skoro v náruč souseda.
jenž sladké břímě přijal v lokty rád
sám udiven, co děje se to dnes.
199
„Nu to je hezké, nu to se mi líbí!“
děl starý výminkář kdes u kamen,
„však vůně pro mládež jest, našinci
líp voněla by porce vepřoviny!“
„Ne voněla jen, chutnat bude vám;“
děl cizinec a výminkář si mlask,
své chřípě roztáh’, třásl jazykem.
„Ba, na mou duši, to jest vepřová,
jste čertův chlapík!“ Hlasů nový řev.
„Já srnčí rád!“ děl známý pytlák všem
a srnčí cítil na jazyku hned.
„Já rosoličku!“ vzdychla u dveří
si perníková bába, měla ji.
„Co vy, mé dítě?“ k svojí sousedce
se obrátil host. – „Prosím o jahody,“
ta s těžkým v tváři děla ruměncem.
„Vím, ty chutnají jako polibky,“
děl cizinec víc šeptem, s úsměvem,
a měla je a jen se usmívala.
Tak, co kdo chtěl a představil si jen,
měl na jazyku jako v chřípí dřív.
To čilý humor vdechlo do myslí
a u stolu zněl zase hovor, smích
a znova plecháče se plnily
a v zmatek hlasů svorně zaznívala
tu jednohlasá chvála cizince,
jenž v bouřné noci tak je pobavil.
On zase vstal a pravil s úsměvem:
„Hmat ještě musí dnes být oklamán,
a sladce k tomu.“ Opět rukou máv’,
200
a divné kouzlo všecky ovládlo
Cos každý cítil, nikdo však to neřek’.
Jen oči pomalu se mhouřily
jak v sladkém snu. To byly pocity,
jak dlaň když chytne ruka milovaná.
ji hladí k lokti výš a k rameni,
jak sklopených se víček dotknul ret
a ruka ovila se kolem šíje
živůtek hledajíc a ňadra v něm,
jež sladkou tužbou vstříc se k světlu dmou.
Pak lehounké to bylo mrazení
kol páteře, tak sladké, lehtavé
a opojné jak první polibek.
A jak jsem pozoroval sousedy,
tu nejhůř bylo ženským, v očích mužů
co temný blesk se nítil pod obrvím,
a ruce chvěly se, ty omdlévaly
zpět padajíce jako opilé,
kde jaká náruč jen je zachytla.
A v minutě se daly odváděti
ven v tichou noc, kde bouře stichla již,
po boku toho nebo onoho.
kdo namanul se právě. V krátké chvíli
kol jizba prázdná, pouze u kamen
v snu šedé svojí brady strništěm
si kýval výminkář, snad vepřoviny
mu posud pachuť lpěla v ponebíčku.
I babka perníková zmizela.
Já seděl sám a čelo opřel dlaní,
to všecko bylo mi jak divný sen.
I vstanu, nahoru chci jíti spat,
v tom kolem okna, jak se šourám dál,
zřím stíny dva. Neznámý cizinec
pod okny k sobě vroucně děvče tisk’,
204
to krásné děvče, jež květ resedy
a jahody si vyžádalo na něm,
to děvče v rudém živůtku. Až v jizbu
zněl polibků zvuk...
Nevím, kdy jsem vstal,
bych dále do hor nastoupil svou pouť.
Však cizince jsem neuviděl víc,
leč smyslů illuse až příliš znám!
202