Zlatý prach (1897)

1883-1897, Jaroslav Vrchlický

Diplomatická verze Ediční verze
ZLATÝ PRACH.
BÁSNĚ JAROSLAVA VRCHLICKÉHO
(1883 – 1897) VYDÁNÍ DEFINITIVNÍ.
ZLATÝ PRACH. – MIMOSY. – STARÉ LOUTKY. – RONDA MELANCHOLICKÁ. – DÉMON LÁSKA. – TŘI FEERIE.
V PRAZE. TISKEM A NÁKLADEM J. OTTY. 1897.
[1] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
[2] ZLATÝ PRACH.
RONDA IRONICKÁ A SENTIMENTÁLNÍ. (1883.)
DRUHÉ VYDÁNÍ.
[3]
VĚNOVÁNÍ. (Své ženě.)
Celý život lidský rondeau jesti, jeden chvat ve kruhu, jeden shon za motýlem, který sluje štěstí; perem, dlátem, štětcem, slovem, pěstí k výši hřmí to a pak v zvolný sklon. Sotva svět že zaplá ratolestí, sotva ptačí že tu zazní tón, a již v šeré zaplétá se scestí celý život. Duše drahá, kterou v píseň kvésti musí vše, čím ňader chví se zvon, smím ti rondeau v písně věnec vplésti? Smí ta píseň, bludný alkyon, oblétati tobě sladkou zvěstí celý život? [5]
Zlatý prach.
Zlatý prach se v slunci jako hvězdy třese, v kouzelnou sluj mění tiché jizby šer: hvězdných světů snad mi pozdravení nese zlatý prach? Atomů hle spousta! Chceš-li, rychle ber! Pod mikroskop písně vlož je, rozklene se před zdiveným okem taj nesměrných sfer. Život duše tvojí jako ve pralese; křídly sterých větrů, – kdo zná jejich směr? – by zúrodnil květy, padá – štěstí! plese! – zlatý prach! 7
Rondeau.
Rondeau je kalich zlatý kolem vrouben drahokamy, z nichž srší v lomu světla barev pestrý svitsvit, a tanec, v kterém lesk, zvuk, barva stíhají se samy, rondeau je. Myšlénka osa a větrná růže cit k ní tíhne, jí se vyhýbá, s ní spojen oklikami, vše arabesek hra je rytá v chrysolit. Venuše náramek a demantová střela Kâmy. Hra zvonků jeho plaší i kolébá v klid, slavíka plesný trilek utlumený fialkami rondeau je. 8
Ať leží!
Ať leží třeba ještě sníh na stráni i na spícím luhu, přec v zlatých slunce paprscích již vítám kvetoucích niv duhu a slyším zvonit ptačí smích. Nechť jeden štěbot v závějích se tulí vrabčáci druh k druhu a diamanty na větvích ať leží! Však brzy v slzných krůpějích ty skanou, listí sedne v kruhu na haluz, rolník sáhne k pluhu. Tak v jaro věčné patřím tich a stáří sníh na vlasech mých ať leží! 9
Fialky.
Fialky v dubna slunných dnech se modrým okem dívají, kde kypří opět hnědý mech a ptáci v houští zpívají, sníh taje v stříbra pramenech. Tak písně v mládí sladkých snech v básníka duši kývají, v kalíšku lásky vonný dech fialky! Leč sotva blesk že mrakem šleh’ a rány hromu splývají, bez vůně, smutny stmívají se v mokrých deštěm lupenech. Tak život – bouř, vás písně zžeh’, fialky! 10
Hnízdo.
Hnízdo visí ve náručí snětí, časem vítr zavane tam květ, časem peří, lupínek tam sletí, rosných perel bys v něm nespočet’. Pestrých vajíček hle, tají pět hnízdo. Šero kol a vůně v listů změti; věru chová blaha celý svět zkřivených dvou větví ve objetí hnízdo. V keři ruch – pták s písní k němu letí, každý lupen začíná se chvět, jakoby se k retu skláněl retret, staré verše říkám po paměti,paměti. Dospělých jest cíl a hračka dětí hnízdo. 11
Kos.
Kos nad slavíka pták je lásky, slyš, jak je sladký jeho hvizdhvizd! Zem ztrácí sněhové své vrásky, slyš, na buku se chvěje list, i v luhu kvítek sedmikrásky! Kos král je zpěvné ptačí chásky, když kolem zeje prázdno hnizd, tu zpívá sladké jara zkazky kos. Já hladě hnědé tvoje vlásky, v tvých zraků patře amethyst, jsem spokojen a šťasten, jist, že vyjdu vítěz z žití sázky, jsemť v písni, v lásce bez otázky kos! 12
Láska.
Láska, ten velký, boží div, k nám přišla jako na návštěvu, pak zvykla, dítě, tvůj to vliv, tvých zabrala se do úsměvů. Můj zpěv přestal být zádumčiv. A v zlatu hroznů, v modru sliv a ptačí písně ve záchvěvu se chvěla jako v ráji dřív láska! Jí také množství jaktěživ v tom světě bolesti a hněvu jsem nezřel, neobsáhnul v zpěvu: Tož, bych jí vždy byl pamětliv, mi s okna drobný kvítek kýv’ – láska. 13
Skřivánci.
Skřivánci, smích a jásot smavý do modra letí vesele, vylétli z klínu vlhké trávy a z osení a z jetele; v jich zpěvu jaro příchod slaví. Hle, kterak hloh se pohnul tmavý, i třešně květy z úběle, co v zpěvu svém se neunaví skřivánci. A sedmikrásy opět baví svou věštbou dívky nesmělé, jež, růže studu na čele: „Má rád mne, hodně, nejvíc!“ praví, a v ňadrech se jim nezastaví skřivánci. 14
Včera jako dnes.
Na zámek dnes celý kraj se žene, mladá paní slaví tam svůj vjezd, u vchodu se velká brána klene, kvítím posypán je písek cest; kantor šňup’ si z pyksly pozlacené. Farář na kostel dnes nevzpomene, vrchní přehlíd’ robotníkům trest. Paní vjíždí v bryčce otevřené.otevřené na zámek. Silnicí dvě babky nahrbené do lesa jdou zatím, sbírat klesť, o vrchnosti mnohou divnou zvěsť vypravují z duše roztrpčené; nedají si huby rozhorlené na zámek. 15
Červánky.
Červánky opět na blankytu svých rozhazují růží nach a v jednom třpytu, svitu, kmitu jich let v svou náruč azur stáh’, na vlnách žhou i na hor štítu! Jak možno, dítě, bez soucitu v jich plamen patřit? Či snad nach ti kouzlí na tvá líčka v třpytu červánky? Tvých krásných očí pod záštitu se utíkám v svých myšlenkách! Tvé srdce hoří, na poplach je slyším bíti v sladkém citu, když líbám čílka, šíje v skrytu červánky! 16
Sluníčko.
Sluníčko drobné vidím lézti, na rudém štítku teček pět. Já plakal bych, toť lidské štěstí tak malé v tento velký svět, by neulétlo, jak je nésti! Po květné leze ratolesti, ni klásku neohýbne snět; tak tiše jde a blaho věstí sluníčko. Pták v houští zpívá jara zvěsti, jak malina tvůj hoří ret, ó nech mne zlíbati jej hned, má lásko, úsměv tvůj mi klestí v ráj cestu, štěstí tobě jesti, sluníčko! 17
Jabloňový květ.
Jabloňový květ se na zahrádce usmívá a sladkým dechem voní, kůra stromů jak umyta hladce, mravenci jak zlatí lezou po ní! Bože! což má jaro všady práce. Drahokam je okno v každé chatce, nad ním z hnízda pěnkavy se kloní, pod ním v besídce zas dítě k matce, jabloňový květ. Na sněti dva vrabčáci jsou v hádce, v každém květu čmel neb včela zvoní, v každou stezku květů sta se roní, celý svět je zaklet ve pohádce. Do růžova tebe slíbám sladce, jabloňový květ! 18
Petrklíče.
Petrklíči otevírá jara bránu slunce svit, s lupení jim rosu stírá, do kalíšků se jim chyt’ a z nich zlatým okem zírá. Vánek lesem vůni sbírá, rozsívá ji na pažit, zmdlen pak sladkou touhou zmírá v petrklíči. Jako básníkova lyra lesů šum zní a v něm skryt volá, pláče sladký cit: Otevřte sese, srdce sirá, vstup k vám láska, štěstí, víra petrklíči! 19
Pst!
Pst! Zříš na rudém jeteli, jak kolébá se motýl bílý, ó nevyplaš jej, anděli; hleď, kterak dvorně křídla chýlí, přej mu ten život veselý! Tvé oči jak se zaskvěly: a polibkem mým hned v té chvíli se tvoji rtové zachvěli: Pst! Či odvážit se neměli v to blaho, po němž píseň kvílí? Ó nediv se, že touhou spilí víc odříkat se nechtěli; dost záhy život povelí: Pst! 20
Hle, již letí!
Hle, již letí modrou výší labuť, vlaštovka i čáp; luhy čerstvou travou dýší, bouří hučí horský slap, topasy jsou okna chýší! Anděl chodí noční tíší, fialka je, tam kde šláp’, motýlové z kukel skrýší hle, již letí! A co tyto řádky píši, jako prška na okap poslyš, drahá, klap a klap! Pijme radost plnou číší, čáp je střeše bližší, bližší, hle, již letí! 21
V hvězdné zoři.
V hvězdné zoři nebe hoří, zlatých světel dav a dav! Kde je konec tomu moři? Duchu, bezdnem tím se plav, mez tam je tvým snům a hoři! A duch vzlet’; čím hloub se noří v tento nebes zlatohlav, rostou křídla jeho oři v hvězdné zoři. Cherub nad ním. Nepokoří se tvá pýcha? Let svůj stav! A hle, mečem svým již máv’, hvězdy blednou, svět se boří. Duch však nový svět si stvoří v hvězdné zoři! 22
Melouny.
Melouny v zlatém hávu plají, kam sahá stará, nízká zeď, ty zralé a ty rozkvétají, nad nimi včel a brouků změť; v zahrádce farní jako v ráji. Pod nimi broskve zardívají se jemně jako dívčí pleť, však září svou je překonají melouny. Hle, dvířka, slyš, se otvírají a tiše, sehnuv každou sněť pan farář sem jde zvolna teď; jak stanul u zdi na pokraji, dva na sebe se usmívají melouni. 23
Vějíř.
Vějířem třtin, kam zrak můž dosáhnouti, se modrá jezero a tiše směje; vějířem třtin labutě vidím plouti, půl tmavý stín a půl je zlato kreje; ni jívy lístek nechce vánek zdouti. Za labutěmi na jich tiché pouti sta leknínů se proplétá a chvěje; zřím v oko tvé, jen kdybys chtěla hnouti vějířem. Či nová pouta chceš mi ještě kouti a nechati mne zmírat bez naděje? A přece láska s tahů tvých se leje. Jí chtějí vlny ty mne zahrnouti, za krajek tvojich jež se vidím dmouti vějířem. 24
Rosa thea.
Rosa thea v hrnci malovaném (mandarini s velikými copy a v županu pestře květovaném svítí na něm) plaše kalich klopí, lístek šeptá k lístku: Svadnem, skanem! V líčku jako z pavučiny stkaném slabý nádech růže a slz stopy zřela, kterak hyne každým ránem rosa thea. V žití dlouhém, utrpením štvaném, v němž se oko často v slzy stopí, kde se darmo ruka ruky chopí, duše její mdlá ve snění planém roztála se lehkým vůně vanem, – rosa thea. 25
Pampelišky.
Samé zlato celá mez; ve rozkvetlé pampelišky obalil bys celou ves, kostel, faru, chudé chyžky! Pampelišek celý les! A v tom kvítí jaký ples! Včely berou pod kožíšky, na fůře bys neodvez’, samé zlato! Motýlů a brouků směs, vosy se zlatými bříšky pijí zlaté ony číšky, v lese zvoní flétna kdes. Ký div, sen v mou duši kles’... samé zlato! 26
Astry.
Kvetou astry na záhonu, vítr jejich květy cuchá. Dnové jdou a léto v sklonu, ptáky táhne k jihu tucha, slétají se v pestrém shonu. Skryj své touhy pod záslonu, v knize lásky – růže suchá, jen když v srdce puklém zvonu kvetou astry. Ještě jednou tisíc tónů dotýká se tvého ucha, ale duše sirá, hluchá, nezná starou píseň onu, jí teď v hvězdách skrz mlh clonu kvetou astry. 27
Hloh a střemcha.
Hloh a střemcha jarní kvítí, stráně jím jsou malované, rosa v perlách v nich se třpytí a s nich v ptačí hnízda kane; cítíš, jak je sladko žíti. Drahá, nech se políbiti, co se státi má, se stane; mezi mnou a tebou svítí hloh a střemcha. Stalo se! Chceš líčko skrýti, že ti hoří zulíbané, jako vlčí mák že plane? Hleď, jak s tebou soucit cítí, chvátá květů déšť tam schvíti hloh a střemcha. 28
Paprslek.
Paprslek mračen pronikl řasy, co barev vsypal mi do šera, z prachu si nitě tká podivné krásy, elfů a vil jak duhové vlasy, jaký to lesk a nádhera! Po hřbetech knih, jež odřely časy, v nichž světa moudrost je veškerá, skotačí, míhá se vesele, hrá si paprslek. Odkud jen ke mně zabloudil asi v pochmurné stíny večera? Přišla s ním síla a důvěra, setba snů v duši vlní se v klasy, cítím, že příbuzný k němu se hlásí paprslek! 29
Na pasece.
Na pasece s ostružinou maliny a jahody pod haluzí klenbou stinnou skví se plné lahody, korálky se v mechu vinou. Plaché kroky – a zas minou, Laňka, jak duch svobody, mihla se tam za mýtinou na pasece. Bukvice se v listí řinou, haluz skřípne z náhody, a tam v dálce u vody šedé olše vážně kynou. Cvrček spustil píseň línou na pasece. 30
V parku.
V parku dlouhé aleje se tmějí, jasan s olší, habr mluví s bukem, zlatá světla na cestách se chvějí, datel přísným ozývá se tlukem, s větví stíny s lupením se lejí. Zámek pustý celý otáčejí břečtan s planým vínem, v kterém s lukem slepý Amor stojí. Ptáci pějí v parku. V noci měsíc plá zde kouzelněji, flétna z dálky kvílí žalným zvukem, fontán pláče smutně táhlým hlukem. S parukou a muškou v obličeji vybledlé se stíny procházejí v parku. 31
Básníci rond.
Psát rondeau, to je krásná věc, jak psal je Charles z Orleanu; je slavíka si chytit v klec a v květný kalich nebes mannu psát rondeau. Voiture v boj i na obranu pro dívčí smích a ruměnec v ně spjal svých citů karavanu. Ó kouzlo formyformy, zvoň mi přec, chci také, v chválu tich i hanu, za nimi, „opozděný žnec“, psát rondeau. 32
Souzvuk.
Souzvuk jesti skrytá duše světa, všady srdce strun se dotýká, z různých tonů mocný akkord splétá v bouři moře, v písni slavíka, tísní hvězd, jež modrem rozeseta. V zimě, když je po radostech veta, cvrčkem v teplém krbu zatíká; v dětských očích nezabudkou zkvétá souzvuk. Duše! Čím ti muka dlouholetá, těžký boj a bolest všeliká? V souzvuk věř, jenž vesmír proniká! Symfonie poslední jak věta s křídel smrti na skráň tobě slétá souzvuk! 33
Rubíny.
Rubíny hoří v diademu kol vlasů tvých ve hvězdném lemu, i myslím, když zrak vzhledne k nim, že bol tam zasel hložím svým tu krev, kterou vzal srdci tvému. A retu mému palčivému, a dlouhým postem zemdlenému rtů nachem kynou vábivým rubíny. A věren ráji ztracenému, bych ulevit moh’ trudu svému, do písní věkům budoucím já zasazuji v zlata rým vlastního srdce – ó věř jemu! – rubíny! 34
V létě.
Jaké parno! Žhavý dech sálá výhní z lesa hloubi, do žeřava hoří mech, strouchnivělé stojí houby, jehly dští se stromů všech. Odhoď knihu, práce nech – neúprosným modrem vroubí nebe obzor. Svět dlí v snech. Jaké parno! Se skrání pot v pramenech myslivec si utřel v doubí, leh’ a spí a nad ním v loubí vever šiškou v tvář mu šleh’ a zas odběh’. – Jaký žeh! Jaké parno! 35
Dvě pohádky mé báby.
I.
Perniková chaloupka.
Perniková chaloupka je skryta v hloubi lesa, kde k ní není cest; hnědý mech jí v střeše zlatem zkvítá, v okně měsíc spí a zástup hvězd, bílých holoubků roj tady lítá. Jdeš a křoví za nohy tě chytá. Tady byla, ptáš se, kde teď jest? Propadla se, travou ještě kmitá perniková chaloupka. A tvá duše touhy nikdy sytá vidí kol jen suchou lesní klest; o chaloupce zní jen plachá zvěst, u krbu když zima děti vítá... Lidské štěstí, tys ta neodkrytá perniková chaloupka! 36 II.
Až přejdou!
Až„Až přejdou přes tu lávku jen ty ovce, kde jim kyne stáj, pak dopovím ti příběh ten. Jsou pod skalou, teď vešly v háj a pastýř hrá jim na šalmaj.“ Po chvilce za zástěry kraj jsem tahal bábu neskojen, a ona klidně: „Jen si hraj, až přejdou!“ Teď přešel mládí zlatý máj a starostí tu den co den – jich plný den a plný sen. Co platno? Kde jest onen ráj? Tu myslím na tu starou báj: Až přejdou! 37
Kukačky.
Kukačky, kde pestrá mez, vroubí polní stezky lem; skřivan jásá jeden ples, rosou hoří celá zem. Pravý jarní svátek dnes! A kde tmí se skalní tes, slyším volat navzájem na buku a dále kdes kukačky. Smích se k mému uchu nes’, samé perly hrály v něm, hledím snětí závojem: Děti sedly v zkvětlý vřes, v rudých šatcích patří v les kukačky! 38
Hudba. – Zdeňku Fibichovi. –
Hudba jesti tepna všehomíra, rhytmus klíč jest k věčným záhadám; celá příroda jest velká lyra, pták a motýl, strom a sluncí plam tony jsou, jež do akordů sbírá. Perla cit, myšlénka drahokam mrtvy jsou, když věnec nezavírá jako démant a nezáří tam hudba. Labuti má, jež, kdy noc je čírá, jitru pěješ vstříc a navzdor tmám, za Tvou píseň co ti v odvet dám? Slovo, ach, je vlaštovice sirá, fenix je však a ten neumírá hudba. 39
Madrigal-rondeau.
Hlohu ratolest v bílých krůpějích sype v kolej cest stříbro květů svých. Je snad zimy lest tento vonný sníh hlohu? Láska hloh ten jest v žití závějích – Žel jen, v krutý trest v sporých kadeřích trn se vidíš plést hlohu! 40
Jasmín.
Jasmín v lehkých hvězdic tvaru kvete lesem na terase, dýchá ve poledním žáru, dýchá při měsíčném jase; na stonku dva kvítky v páru. Klavír ztich’ a při poháru hlučný smích teď rozléhá se, láká v noci svěží páru jasmín. Kde je abbé? Chtěli k zdaru připít mu, kde vězí zase? S komornou v témž vešli čase. Abbému hle, na taláru a jí chví se v zlatém vlase jasmín. 41
Ještě rondeau.
Rondeau motýl jest stkaný z rajských duh, sije kol pel hvězd rondeau. Trubadourů duch zaklet v písně zvěst zvoní v něm v můj sluch. Kol čílka se plést vidím v zlatý kruh, v důlku brady kvést rondeau. 42
Osení.
V osení mladém vítr si hraje, do vln je lehce kadeří, na meze hezky po oba kraje usedla douška mateří, vonná ta duše českého kraje. Sluníčko boží vesele plaje, každý zde v štěstí uvěří, skřivan své nad ním trilkuje báje v osení. Malé to hnízdo, sotva tam zraje chmýř písklatům těm do peří, pěnice zpívá na keři, a co jde duší, na písně taje; myšlének vlní se v srdci a vlaje osení! 43
Kočičky.
Kočičky se na vrbách již třpytí, stříbrem plají na bezlisté sněti, slunce měkkou opřádá je sítí, zlatou kapkou kolem včela letí, motýl šťasten v letu k nim se řítí. Kočičku když v náručí si chytí dívka jako růže ve poupěti hrou jen slova, háj zřím, v kterém svítí kočičky. Obou divné kouzlo srdce cítí, ruka div se může udržeti obě pohladit, však ve zápětí strach ji váže a zkušenost žití – Umějí své ostré drápky skrýti kočičky. 44
Špičky.
Špičky se družně k sobě tulí pod uschlým listím lonské zimy, ty jako vížky pod kopulí, ty s paraplátky nahnědlými. Pojď v les, udělej mi to k vůli! Jdem, sotva k nim jsme pokleknuli, jak’s utrhla je prsty svými, mé rty ve chvatu jich se tknuly špičky. Ty’s utrhla, já zůstal v půli na cestě k štěstí, růžovými rty zněl tvůj smích, a s švitornými se ptáci křídly rozlétnuli; já cítil v jejich bujné zvůli špičky. 45
Lesem.
Lesem často o polední chvíli, kdy se žárem strom i keř zdá spilý, náhle táhne těžký, hlubý vzdech, cosi zalká, cosi žalně kvílí, až se zachví strom a trne mech. Snad to duše zašlých vesen byly spící v svadlých, mrtvých poupatech; jeseně snad příští tucha pílí lesem? Nevím; znám však ton ten zasmušilý na vrcholu štěstí v lásky snech; je to lítost, je to žití spěch? Vím jen: Srdce blíž se k srdci chýlí, poutníci jak večer zabloudilí lesem. 46
Světlo.
Za oknem, které tmavé, vidím chvět se jako rudou slzu světlo malé: teď skočí, teď se mihne, klidně hned za oknem. Zda sklání dívka nad šití tvář stále? Zda studenta nad knihou chví se ret? Zda děti spat jdou v jizbě začernalé? Zda myšlénka tam pučí v rajský květ? Zda hříchů jab’ko klesá s větví zralé? Jak jdu, tak celý stkávám sobě svět za oknem. 47
První sníh.
První sníh se zvolna k zemi snáší, šero kol, v něm rudne světla kmit, zima přijde, rozmar z duše plaší první sníh. Ve srdci se budí teskný cit, mrtvé lásky símě krví raší... Staré spory: Věřit, doufat, žít! Každý vloček nit je ku rubáši, v kterém bude země tiše snít. Jak jdu, slzy do oka mi práší první sníh. 48
MIMOSY. (1896 – 1897)
[49]
Mimosa.
Mimosy ruka dotkne se, hned opadá jí květ, jen náraz mdlý a po lese jde křídlem větru v let, a zbude u tvé dráhy jen stonek nahý. Oč lepší jsi ty, básníku mimoso, citem svým? V han, ve urážek povyku květ spadne ti jak dým, sám zbudeš u své dráhy jak stonek nahý. [51]
Křivda.
Zažírá se křivda v duši jako rez, kdo ji dělá, zda-li tuší, co tu zasil dnes? Ještě štěstí, že tu láska která rez, ztráví, zkruší a dá duši křídla do nebes! 52
Nech to...
Co tě bolí, co tě trudí – nech! Co je srdci zapomnění, to je skále mech. Však ta skála, nechť se mrtvou zdála, i s tím mechem na své hrudi vzplane v plamenech! 53
Co jsme rádi měli...
Co jsme rádi měli – věčné jest, kvítí barvu má i světlo hvězd. Co jsme rádi měli – u všech cest čeká na nás, zůstane vždy, s námi jest. Co jsme rádi měli – nechť náš trest, vždy je sladké, vždy je s námi, věčné jest! 54
Vždy znovu...
To zákon přírody jest, začít zas. Nad úhorem tak mrtvým vstává klas; hned včela tu i motýl za ním. Já stokrát pad’ a stokrát povstal též, chuť k žití vítěz – pessimismus lež... – Ach, nač se nyní bráním? 55
Týž motiv.
Kdo jen by o tom pochybovat moh’? Květ nový na jaře má holý hloh a duše píseň, toť tak přirozené! Kmen ztrouchnivělý. zasněžen celý na jaře v mízu, ve poupata žene, a vidí včel a motýlů kol shon – Proč horší být,být než on? 56
Dost času...
Na klid a mír máš, duše, času dost, zde jen jsi bojovník a plachý host. Co urveš neb co padne tobě v klín, ať radost je to či radosti stín, či šedý blín ze zřícenin, vše může býti tobě, kam se hneš, jak sama chceš, největší skvost! 57
Jiskry.
Z popela a troudů jisker změť vzlétá naposledy, co jen s nimi? A jsou přec jen pravá odpověď a zvěst žití, které pod vším vře, sestry hvězd jsou, letí výš, ó hleď! Vždy jest věčné, co se k světlu tře. Jisker horší nejsou snad mé rýmy. 58
Před nocí.
Jako po nešporách v celu svou mnich se vrací zadumán a sám, denně nad svou prací únavnou v kalich duše své se zavírám. Do rána co tam as mi zkvete, já se málo ptám. Jedno chci jen: Mír a utišení jako zvonů zmírajících znění. Co dá zítra nový den, vím, že uvítám zas – spokojen. 59
Odkud?
Odkud jen se bere síla v nás, stokrát zdeptána, že vstane zas? Je to úděl božství snad? Je to vůle, růst a zrát? Je to vlastní duše hodokvas? Je však tady! – Rád ji přivítej, zpívat chce a jásat: V skok a rej! Odkud přišla, co ti potom jest? Čeká u tvých cest, jako záře hvězd, vždy je zázrak a vždy čaroděj! 60
Slovo.
Lidské slovo málo platí, nejbližší je chvíle schvátí. Lidské slovo v duše bědnu padá, hluchý kámen, ke dnu, Jakbyjakby rčeno komukoli – A to z všeho nejvíc bolí. 61
Ghazel.
Celý život dal jsem umění, z něho zpátky bral jsem umění. ať vše kolem v zmatku, víru, jedině já znal jsem umění. Jiným stohy lauru celé, sobě lístek přál jsem umění, z dějin přírody a srdce pestrý čaloun tkal jsem umění. Zmýliti se, moh’ jsem často – ale v celku král jsem v umění. 62
Umlkám.
Umlkám jako zmlká pták, jen v houštině to tikne, a večer pak a noc a mrak, a svět již tichu zvykne. Však až se jitro navrátí ve květech, vůni, paprscích, již jiní budou zpívati – Kdož zví, že já jsem ztich’? 63
Staré rány.
Zas to bolí, bolelo – a bude zas. Rány také nezahojí ani čas. Vždy se ozvou znova jak vzkaz od hřbitova, který zdí svou bílou oba čeká nás. Proč jen (ptá se duše znavena) takých citů v nás je proměna? Co dnes vrchol blaha, proč to k duši sahá, rozkoše jak píseň pro vždy ztracená? Proč? – Ach, ozvěna! 64
Jsou bolesti...
Jsou bolesti, jichž nelze vyslovit, jsou zápasy, jichž nelze dobojovat, Lze v posled všecko trpěti a mřít, však nelze, koho rád máš – nemilovat. Jsou naděje, jež vzplanou každým dnem a splasknou jako bubliny – co s nimi? Blah, kdo můž ukojit svou bolest snem, svou naděj splnit zbytečnými rýmy... 65
Dvě sloky o štěstí.
Lze věřit v štěstí? – Pouze okamžik. Jím dlouho zpíjet se, jest nebezpečné, to probouzení jest pak hořký lík, to oklamání za vteřinu – věčné. A proto ber vždy štěstí skepticky; je vítej rád, však chraniž se mu věřit, boj i pláč za ním pak je nadlidský a klam je propast, již ti nelze změřit. 66
Ghazel.
Včelo lačná, putující s květu na květ dál, duše moje, co ti říci, kde tvůj ideal? Dennicí a večernicí co ti plane, co ti svítí šumným hvozdem, květným luhem, pustou tiší skal? V žití jako na hřbitovu, v rázném činu, vlídném slovu, miluj, zpívej, v ohni touhy křídla svoje spal! 67
Nech...
Nech, tak to dobře... Hlavu u tvé hlavy a sníme – co? Já nevím, rovněž ty ne, jsme, dýcháme a žijem, ba žeh lávy se nítí v nás a hřeje v krvi líné. Jsme sví. To vědomí ať srdce blaží na chvilku, na mžik – ale vše se vrátí, věr, lidská srdce kde soud Boha váží, jsou jedině jen milující svatí. 68
Bubliny.
Tůň musí vřít až z hloubi ode dna, by tryskla na hladinu bublina snad sama, jediná ta efemerní jest a tůň je bezedná. Co dole spí, kdo zbádá? Z bubliny, jež praskla v ráz jak dílo vteřiny, zřel na tě tůně život jediný. Jak dlouho bude vřít zas v hlubinách, než blabuň nová tryskne v zář a nach? Ty sáhneš k srdci – tam jen popel, prach... a k hlavě – tam jsou šediny. 69
Šeptáno do ucha.
Ty věčné chvíle! – My je oba známe, v nichž pochybnost se i předsudek láme a „ty“ jen „ty“ kdy k srdcím hovoří, jsou pravé, svaté jsou – ó věř to, drahá, ať drzou pěstí po nich život sahá, těch netkne se, ty vždycky zahoří nám v duších glorií, jež věčná jesti. Věř, to je štěstí! Ať sorbet žití, osudem nám skýtán, se vydá v kapkách nebo proudy, vítán buď vždycky nám, my žijem v chvíli té. Věř, moudrosti pro život není větší, i chvilka jedna bolest roků zléčí jsouc vryta v desky srdce věčité. V těch okamžicích budem stále kvésti – Věř, to je štěstí! 70
Tvrdošijnost.
Já nebudu již jiný – nech to být! Po čtyřicítce jest již pevný cit a nemění se vážkou rychloletou. Co ztratil jsem, je pryč, to dobře vím, co doufal jsem, je prach a sen a dým, však růže zbyly v srdci a dál kvetou. Snad hračkář, snílek, básník, samotář... vše připouštím, však jistá zlatá zář mi v srdce svítí z chudobky jak zvonku. Tak vedli jsme to, srdce mé, ó viď! Tak žili jsme – nač popouštěti píď? Tak dožijem to, nechť i v klamu, k sklonku! 71
STARÉ LOUTKY. (1897.)
[73]
I.
Pierrot.
Pierrot ubohý kdys rád měl Columbinu. Co platno bláznu to, když ona nechtěla? Ji lákal do háje i do besídky stínu, v ní viděl démona, sylfu i anděla. Ó jednou, jednou jen ji držet na svém klínuklínu, Svůjsvůj život celičký by dal rád za vteřinu, by jeho polibky se šťastna spíjela, by nerozeznal rty víc vína od rubínů Pierrot. Chtěl samý nektar pít a napil se jen blínu, tvář jeho zoufalstvím jak vápno zbělela a duše odvahy víc za mák neměla, sám sobě soudcem byl, nad sebou zlomil třtinu, stín bledý, pod očma jen zaschlých slzí špínu, Pierrot! [75]
II.
Columbina.
Rozmařilá Columbina jako ptáče skotačivá, rujná jako doušek vína, stejně smavá jako snivá, ku polibku nikdy líná. S Dona Juanova klína na Fausta se kosmo dívá, chvilku nyje, ruce spíná rozmařilá Columbina. Dubnový jak po čas jiná, v každé chvíli proměnlivá, hned si vzdychne, hned si zpívá, všecko když spí – neusíná, na Kašpárka v smíchu kývá rozmařilá Columbina. 76
III.
Matamor.
Matamor, jak hne se, chvěje scenou, řinčí šavlí, seká vše a zmlátí, jeho rána na stůl pěstí platí, se vším rve se i s ďáblovou ženou. Sacre-bleu! – Sto hromů! – Všichni svatí! Tak se naparuje, tak se klátí s hubou k uším v kořen rozceněnou, Na drátku v sled visí ztichlý pěnou Matamor. V hřbitovní kdys alej vyzdobenou sochami, jež slunce paprsk zlatí, vstoup’ jsem. Každý za nejvyšší cenou hnal se, rval se – teď tu musí spáti vybouřené žití po závrati Matamor! 77
IV.
Kašpárek.
Kašpárek náš dobrý brach je český, citu víc má než bajazzo cizí, v horování Fausta, v ďáblů vřesky nejhlučnější potlesk dětí sklízí humor jeho dobrácký a ryzí. Princezně rád nosí vlečku řízy, morče klepne paličkou a v desky úzké rakve nacpe je a zmizí Kašpárek. Stranou, nezřen, vypláče své stesky a když zhasnou kalafuny blesky, s talířem kol chodí – nepobízí dotěrně, šprým zlatí jeho stezky, cos má v žilách z dědů zdravé mízy Kašpárek. 78
V.
Harlekin.
Harlekin jez vtipů nezastaví, všecko na jeho se hodí krám; nesmyslem a dvojsmyslem svět baví, lechtá smyslností choutky dam, hrubým šprýmem k smíchu nutí davy. Všady jest a čilý, bez únavy, cetka šat a slovo epigram, k duhu jde mu to a všecko stráví Harlekin. Jeho hlas zní šklebně z všední vřavy, bublinou se mihne tu i tam, na mžik urve sobě vavřín slávy, skočí na tribunu, vstoupí v chrám, vůdce lidu, ve všech maskách pravý Harlekin. 79
VI.
Pantalone.
Pantalone, sceny fadian, kterak zívá, jak se protahuje, všecko deptá, všecko kritisuje, vše chce napálit, sám oklamán, stále lásku chce a simuluje. Kde je kráska, on s ní koketuje, jeho protinožcem Don Juan, vítěz v ráz, co fádně rozumuje Pantalone. Pedanta typ, filosof dnes sluje, sporných větrů sofismaty hnán; černý jeho plášť se nafukuje, s moudrých rad a pokynů je stkán; dobrý hlupák, jak se naparuje Pantalone! 80
VII.
Imogena.
Imogena – pohádkové dítě s okem žhavým, v němž se chvějí stíny, příští sudby, jako kočka hbitě skočí v rej, když váznout začne líný, rozhodíc kol úsměvů svých sítě. Náhle omdlí, klesá okamžitě a se ztrácí ve snu prohlubiny. Nebezpečná, prchni, uchvátí tě Imogena! Z disku luny magické dum sítě spřádá růžný prstík stále činný, v Titanic hamak v perlí třpytě skolébá tě a polibkem viny, než se naděješ, již otráví tě Imogena. 81
VIII.
Mefistafl.
Mefistafl, péro kohoutí na čapce a po boku kord krátký; rád se vmísí, šampaňského zátky v strop kdy buchnou, knír si zakroutí, staré druhy štve vždy v nové hádky. Od pravěku ze stejné jest látky na jarmarku jako na pouti, cynický a jako úhoř hladký. Mefistafl. Fauste! Fauste! Mezi bible řádky vždy on číhá, v kamen zákoutí, propad’s mu a vrať se do pohádky, k vůli tobě svět se nezhroutí, zapsal’s duši – necouvne víc zpátky Mefistafl. 82
IX.
Bajadera.
Dítě Gangu! – Osmáhlá a štíhlá, věčný tanec za podíl ti pad’, kde tvá pata růžová se mihla plesá kmet, což teprv kdo jest mlád! Všady’s poklad poesie zdvihla! Tanec tvůj – toť rhytmů vodopád! Padáš – ale nožka nožku stihla, každým sklonem jevíš tisíc vnad – dítě Gangu! Věčný rej tvůj stíhám tich a rád. Jepice tak vody smaragd střihla nůžkami svých křídel v olšin chlad hvězdkou sletíc! Za ní duše tíhla. Darmo! – Kde jsi? Echo volá z lad: dítě Gangu! 83
X.
Tutti quanti.
Tutti quanti! – Tiše v jedné řadě v staré skříni vyspávají dál frašný sen svůj jedné na hromadě, do které je složil principál, jenž též podleh’ nové doby vládě. Scaramuzzo, zapředen v své zradě, Jenovefa, v tváři věčný žal, Pulcinello, loutny struny ladě – tutti quanti. Co jim ironie šklebné hádě? Co jim boj o život, nás jenž sklál? Dohráli, však vědí, sluha, král, články jsou v té lidstva Iliadě, jejíž konec nikdo nedohrál – tutti quanti! 84
RONDA MELANCHOLICKÁ. (1896 – 1897).
[85]
Po denním shonu.
Po denním shonu duše zmdlený kalich rád jako poupě v sebe zavírá se, svět větší, lepší v původní své kráse mu kyne po všech všedních trudech malých, v něm pravé centrum duše v změnách stálých. Co zkalil den, noc vrací v hvězdném jase, z všech barev, které v tonech rozespalých již bledly, vesny svěžest usmívá se po denním shonu. Po prašné pouti, která věčnou zdá se, po cestách vedrem na poušť okoralých, po vřesku, ruchu jako na oase v sabatu tichém citů rozháralých vzplá myšlenky jas, věčnost v proudném čase.čase po denním shonu. [87]
Po dlouhém čase.
Po dlouhém čase opět první k tobě má píseň z duše rozbouřené letí, pták sedící to na zlomené sněti, jenž vichrem schvácená má křídla obě a deštěm těžká, klesající v mdlobě. Jen křídly chvěje, tamtam, kde měl by pěti, je postrašen, jak v černém lese děti, jež v posled „zbloudili jsme“, řeknou sobě po dlouhém čase. Však najde cestu, tvojím ve objetí v tvých ňader mystickém a sladkém hrobě, na ústech tvých a rtech, až do zajetí tvých vlasů dá se jako v dávné době, po dlouhém čase. 88
Jak rád.
Jak rád bych hořký pohár žití dopil, jen kdybych věděl, co mu na dně vězí, rád smířil bych se s každým stínem, rezí, jak děcko přeludy se znova opil, v proud Lethy všecko, co mne bolí, ztopil! Vzal za vděk prostým jitrocelem mezí, kde růží vděk jsem jindy nepochopil, dnes blažen bych byl žebříčkem a slezy jak rád! Ba všecky vášní rozpoutané jezy bych spjal a stlumil vůle pod řetězy, na snů všech rakev těžké víko sklopil, a k dílu poslednímu čist se vzchopil a v boji padl, kde se nevítězí, jak rád! 89
Zda to je život?
Zda to je život fádní, monotonní? Jak nitě z klubek stejně rozplétá se. Chtít lásce sloužit, dobru, pravdě, kráse, a zatím děsná skutečnost tě honí, že ptáš se, skráň co mdlá se v dlaně kloní, zda to je život? Škleb rolničkou za tebou stále zvoní, vzlet k výši pádem v hloub se trestá zase, hrot vášně neustane rýt v tvém mase, zda to je život? A chvíli, ruku držet na tom vlase, jenž drahou cloní skráň, v tvé dumy voní vykoupit strachem, steskem, ve zápase, až v slzu tvoji i tvá krev se roní – zda to je život? 90
Opice a kozy.
Opice a kozy! praví Shakespeare kdesi; nad tím jsem se věru často zamyslil, v tiché horování, v divé vášně plesy Šklebný smích se často z nich v mé dumy lil, něco příšerného, co nás mrazí, děsí. Jako chodec, který zbloudil mezi lesy a jen sýčka slyší z černých sosen kvil, samou pavučinu do snů mojich věsí opice a kozy. Zhnědly, uschly dávno růžné mládí vřesy, smutný vnuk dnes pije, kde děd vesel pil; darmo ptáš se, k čemu myslil jsem a žil, když v tvou pustou dráhu neschůdnými tesy pletou se ti stále, dřív než stihneš cíl – opice a kozy! 91
Nech vše, jdi spat!
Nech vše, jdi spat, když péro z ruky padá... To dávno víš, zlu v světe patří vláda; tys atom proti kolosu v tom boji, s krunýřem z peří s papírovou zbrojí, hle, na tvých laurech list po listu svádá. Je život krátký, snů tvých dlouhá řada, tvůj anděl pláče, nad tebou když stojí, zlý jazyk lidí jest a jejich váda, nech vše, jdi spat! Kam růži položil’s, tam najdeš hada. Hvozd pustý jest a k smrti smutná lada, jak vlna vrať se v moře, k všeho zdroji. Ta půjde s tebou, která má tě ráda, nech vše, jdi spat! 92
Příliv a odliv.
Příliv a odliv je náš život celý, dřív křičí bol, pak přijde utišení, lká flétna, kde dřív trouby soudu zněly, šer konejší, kde urážel svit denní. Jen pro vše míti pravé pochopení! Po objetí, v němž všecky touhy vřely; jen v resignaci tiché políbení po orgii, kde vášně pomsty hřměly, – příliv a odliv. Teď svatvečer. Pak všední vřava denní, teď orli vzletu a pak práce včely, teď fauna cynismus, pak dívky rdění: Tak střídají se, aby strunou chvěly, příliv a odliv. 93
Alchymista.
Alchymista staré na rytině stále míchá, přelévá a vaří, stále doufá, že se práce zdaří, zlato cinkne brzy v jeho klíně, odbojné dál prvky žhne a páří. Myslitelé, pěvci, samotáři! poustevníci při myšlenky víně, každý s žalem v duši, s vráskou v tváři, alchymista, Stálestále čeká – vleče se čas líně, s formou idea se stokrát zmaří; pravda uhel, illuse jen září, aby splála, zhasla ve vteřině. Směšným svatým v lidstva kalendáři alchymista. 94
Den bez tebe.
Den bez tebe, zda v skutku je to den? To pološero jen a tucha dne. Jak ve snu všecko mihne se a hne, nechť v davu kráčíš, vždy jsi samoten, a vše je zdání, přelud snu, jen sen. Co v duchu zraje, co se k světlu pne zpět padá, pouhé domněnky jsouc plen; jen bolí, bodá všecko, trudí, žhne v den bez tebe. Jdu slepý, hluchý, kdosi volá mne, já nerozeznámnerozeznám, byl to smích či sten, byl orla skřek to nebo vytí fen, mně jedno, na vše odpovídá „ne!“ den bez tebe. 95
Den s tebou.
Den s tebou za to, to je triumf slávy, to vyplnění snů všech vítězné, to ruka moje na kšticích tvé hlavy. to jásání a štěstí bezmezné, to hosanna, to života cíl pravý! To běh o závod, který neunaví, to rajských harf jsou tony líbezné, to radosti je vzlykot usedavý.usedavý, den s tebou. To jabloně květ na klín suché trávy, to úsměv, který „My jsme šťastni!“ praví, to meče úder v kruhy železné, jenž mdlobu mou a dlouhou vazbu taví – den s tebou! 96
Nést kříž svůj dál...
Nést kříž svůj dál, toť všecka moudrost světa a neklesnout – a přec Bůh pod ním kles’. Co zbývá tobě, když je po všem veta, než k hranici bys vlastní dříví nes’. Ó je to triumf, jásot, hudba, ples: nést kříž svůj dál! Blíž pohleď naň! On liliemi zkvétá a lilie ty rostou v celý les, sta andělů ti do cesty je metá – nést kříž svůj dál! Tvá celá duše protržený jez, sta proudů v jeden vodopád se splétá. Být připraven – ó pomni na Hamleta! Vše marno! Jediné jest správné dnes: nést kříž svůj dál... 97
Jsme smutní oba...
Jsme smutní oba. Můž’ to jinak být? Nemáme světla a nemáme vzduchu, jsme postrašeni v každém hnutí, ruchu, nám zhašena je myšlenka i cit, my žijem v temnu a my žijem v hluchu. Ký anděl zlý nám uklání se k uchu, jed klamu s hnusnou pomluvou tam vlít, my spolu mluvíme jen jak duch k duchu, jsme smutní oba. Kdo ruky dá nám, kdo nám podá štít? Ó vzlétnout nad hroudu i nad blankyt! Však řinčení pout zní nám v odvet k sluchu, nám z jedné studny lásku nelze pít, jsme smutní oba. 98
Rubikon.
Ave Caesar! – Rozhodnout se, čas! Rubikon tu! – Přejdeš, máš-li sílu! Kolikrát zní v sluch to zas a zas, anděl šeptá to, a zítra ďas – ruka stále omráčena k dílu. Prchá život na jediný ráz. Smrt již píše tvoji na mohylu: Dopita číš! Skončen hodokvas, Ave Caesar! V sled to jedno, v tmu jde každý z nás. Smrt cíl všeho, život všeho ras, zniknem, zhynem, zajdem bez rozdílu. V jeseň bez ptáků a bez motýlů ústí vesna, jen když ústí v čas. Ave Caesar! 99
V dešti.
Zamokli jsme zcela. Obzor ztracen v neprostupnou mlhu, z které splývá hustý déšť. Kraj do dálky je ztracen, freska, kterou cizí ruka smývá, sotva strom že někde snětí kývá. Bez naděje oko mé se dívá v nebes kout, jenž včera ještě zlacen západem byl, tam se víc to stmívá... Zamokli jsme. Srdce! V kterém starý smutek zpívá, věčný žalobník, jenž nepodplacen, kdy ti bude aspoň slzou vrácen klid ten, jenž se v dešti k zemi schvívá? – Zamokli jsme. 100
Finale.
Finale má všecko. Stálý nářek znaví jak ta monotonní prská do oken; nač ty stálé stesky na klam, na bezpráví, když vše v konec jedno – pomatený sen, fantasmagorie šíleného jen. Všeho pouze scéna: mozek tvojí hlavy, všeho pouze výraz: tvého srdce sten, režiser, čas mocný, udá v konec slávy finale. A co zbude z všeho? – Chumáč kalných pěn, popsaných pár listů, uvadlý laur tmavý, v dálce znikne potlesk jako vytí fen. Nad divadlem duše vzejde nový den... Finale? 101
DÉMON LÁSKA. CYKLUS ROMANCÍ K PASTELŮM MAXE PIRNERA. (1893.)
[103]
Prolog.
Buclatý hošík, pravé rokoko, stál s toulcem u mne, smál se z plných plic, však smích ten zvonil jen tak na oko, lstí plály blesky jeho zřítelnic; a když jsem k němu trochu blíž se klonil, to démon byl, a tam, kde toulec zvonil, tam smrti kosa hvízdala a v rej se kostlivců kol předla epopej. Ó rozškubané růže v rozkvětu, ó střevíčky ve tance přeletu, ó ňader vlny pod muslínu sněhem, ó líčka vábně ovanutá žehem, ó plné růže, útlá poupata, ó stužky, věnce, zbytky starých kytic, jak veliká to žeň a bohatá, pod zrakem starých a vrásčitých Lític, jež spřádají a přetínají v ráz, co kvetlo štěstím, sypou svit v tvůj vlas a v oko slzy, v duši smrti mráz... A přec to krásné, buclatý můj hochu, se dáti smíchem tvojím svést, z té každé číše napiti se trochu a bloudit labyrintem tvojich cest; [105] a v stáří v posled, vyváznem-li šťastně, tvé malovati nebo psáti básně, jak prožili jsme je, si vzpomínat a s úsměvem pak zavřít žití knihu, a vzpomínkou být šťastni, byť jen v mihu, tvých darů blaho cítit, ne však tíhu, a v hrobě o lásce si nechat zdát. 106
I.
Romance deštníku.
Ten jarní déšť je roven děcka pláči, teď sněhu slzy a teď slunka smích. Kde z koleje se cesta na rynk stáčí, tam náhodou se sešli v alejích. Ó Bože, k jejich štěstí deštník stačí! Jak stalo se to, že jí podal rámě? Jak stalo se, že přijala je hned? Šli spolu – bylo jim, jak náhle v chrámě před Bohem stáli by, – jich mlčel ret. A zlatou pohádkou byl kol jim svět! Šli spolu – než ta cesta konce nemá, ať vítr metá déšť jim v tvář i zrak, nechť ruce chví se, ústa nechť jsou němá, však srdce jich, to skřivan do oblak se nese pějíc, bije perutěma. 107 On cítí čár štíhlého toho tílka i ručku teplou na svojí se chvít, a jak by síťku hodil na motýlka, tak její srdce v ústret svému bít. Je plna rajské hudby jim ta chvilka. A ona po očku se k němu dívá na bezvousou tvář, kučeravý vlas. Ať v ručeji déšť jarní v sněhu splývá, jim všecko květ, jim všecko vůně, jas. Přes bledou upomínku letí čas. A žehnat budou deštníku, jich štěstí jenž kryl až v malý domek na předměstí. 108
II.
Ave!
Nad mořem klášter vysoko stojí, pod ním se vlny divoko rojí, v něm srdce lidská u věčném boji. Jeptiška mladá přes zeď se dívá do dálky šeré, nad ní zvon kývá, poslední Ave do šera splývá. Nebe je šedé jak holubí křídlo, moře je šedé, kam oko hlídlo, srdce je šedé – bolesti zřídlo. Na nebi občas hvězda se bleskne, nad mořem píseň z hrudi zní teskné, srdce jen skřekem zoufalství steskne. Darmo! Dí vlna pod skalou v hloubi. Nikdy víc! Oblak, západ jenž vroubí, Amen! Lká srdce žalně a z hloubi. Jak socha stojí a v dálku se dívá bez zvuku zvon se houpá a kývá, ona, stín – v stíny mizí a splývá. 109
III.
Dítě a srdce.
Dítě, věř, v tvé není moci vyhrabat, co v hrobu noci věčnost skrývá! Domů jdi – mně líto tebe, ostrý vítr žhne a zebe, šílenství pták ve tvém srdci zpívá! Srdce, věř, v tvé není moci vzkřísit, co propadlo noci vinou vlastní! Tiše spi – věř, v pouti žitím mezi trním, mezi kvítím pouze lidé bez srdce jsou šťastni. 110
IV.
Stará panna.
Květ růží a květ jasmínu, ó jak mi hořce voní! Těm patří, kteří ve stínu se v lásce k sobě kloní. Mně patří aster smutný květ, mně zhořknul svět! Tak v myšlénkách jdu alejíalejí, zrak hluboký a zpráhlý, a svadlých listů závějí smích za mnou zvoní náhlý. A slza padla v aster květkvět, mně zhořknul svět. Já musela se ohlednout, šli zrovna za mnou těsně, zrak jich zřím posud štěstím žhnout, jak v tvář by zřeli Vesně. Já tiskla k ňadrům aster květ, mně zhořknul svět. 111 Od chvíle tété, kam jen se hnuhnu, ten šept a smích vždy slyším a pláči, pláči i v svém snu a již se neutiším; ve váse uschnul aster květ, mně zhořknul svět. A vím, že budu chodit dál v svém staromodním kroji, i po své smrti v srdci žal a smích ten v duši svojí – v své ruce uschlých aster květ – mně zhořknul svět! 112
V.
První políbení.
Pamatuješ? Srpna žhavý večer padl na řeku, světlušky se vzňaly z trávy, hvězda bleskla v daleku, jak náš člun vjel do rákosí, toto šeptlo, vzdychlo cosi – Pamatuješ? Padla vesla z mojich rukou, a tys klesla v náruč mou, citímcítím, v hudbu sladkozvukou kterak se nám ňadra dmou. Ztichnul šepot ve rákosí, jen mé oko toužně prosí – Pamatuješ? A již tvoje hlava světlá na mou hruď se chýlí níž, jak by růže bílá zkvetla, duše tíhly k sobě blíž 113 jak dvě jasné kapky rosy pod jezem, tam u rákosí – Pamatuješ? Žel, ty chvíle žití jednou srdci pouze strojí hod; jako lekníny se zvednou z hloubi zamyšlených vod a zas klesnou do rákosí... Srdce věčnou ránu nosí – Pamatuješ? 114
VI.
Růže a poupě.
Řádila bouře celou noc divě po sadě, po lese, v poli a nivě. Řinčela okny, hvízdala krovem, ulétla k ránu s bohatým lovem. Nejkrasší růže zlomena v sadě, vedle ní poupě, v spanilé vnaděvnadě. Na lístkách dešťné krůpěje leží, růže i poupě, obě tak svěží! Matka tak mladá, dítě tak sladké, zdeptáno obé ve chvílce krátké. A zrak, jenž stíhá matku i robě, ptá se jen: „Bože, proč obě – proč obě?“ 115
VII.
Lacrimae Christi.
Jen slza byla v žití po něm sled, co přišel v svět, a proto pil též slzy naposled: Lacrimae Christi. Sem zabloudil... kraj chystal se již spát, on piniemi slyšel vítr vát a v trávě viděl rosné kapky hrát – Lacrimae Christi. Co platný vzlet, co vzruch a ideál? Dvou očí úsměv do prachu jej sklál, a v rudé slzy srdce jeho tál – Lacrimae Christi. A zlomil štětec svůj a plátno strh’ a v dálku prch’ a duše víno v kal a bláto zvrh’ – Lacrimae Christi. 116 A než za sebou každý shladil sled v rozlité víno, zapomněn a klet psal její jméno naposled – Lacrimae Christi. 117
VIII.
Opuštěná.
Zní zvony. Právě poledne, jak zlatá báj dnes den, zpět ku chrámu se ohledne, konečně vyšli ven. Zří bledičkou tvář nevěsty, jíž hází kvítí do cesty, jíž celý svět je sen. Tak mohla sama jíti dnes po boku toho muže, jí mohl ves ten zvučet ples. Ó zašlapaná růže! Zní zvony, v chrámě zhasla zář a dozněl svatý zpěv; teď zřela zrádce hrdou tvář, v ní zaburácel hněv. On chladně, přísně, v oku led, ji změřil ještě naposled – v skráň hnala se jí krev. 118 A neví, neví, milovat jak mohla toho muže, jej líbat, hrát a s ním se smát! Ó zašlapaná růže! Zda viděl její bledou skráň, zda cítil její vztek? A sotva mohla vztáhnout dlaň po děcku mimoděk. A dítě neví, matky hlas při zjevu toho muže proč chvěl se, zajíkal a třás’? – Ó zašlapaná růže! 119
IX.
Probuzení.
Co láska poví sladkými slovy, každý den v nový splítá se věnec čarovných dnů. Žena a dítě hned na úsvitě lehce a hbitě k životu vedou tě z bludiště snů. Závratným letem hřmíš celým světem každým spit květem, posléz se vracíš k domovu zas. Čím tobě změna? Dítě a žena nejvyšší cena, pro kterou rád jdeš ve zápas. 120 Nech ať se sněží, jen když ti leží ve kráse svěží na ňadrech dvojí luzný ten květ. Žena a dítě! Hned na úsvitě zlíbat je hbitě – většího štěstí, věř, nenajde svět! 121
X.
V noci.
Vzala své dítě, v divokém běhu tiskla je k ňadrům, chvátala k břehu, mlhou kmit luny pruh bílý... V řece to sténá a kvílí. Skočila v člun, a veslem dva tepy – do víru osud žene ji slepý dále a dále, k jakému cíli? V řece to sténá a kvílí. Temno a noc je do kola kolem, vítr jen zahýká skalou a polem, nikdo ji nevidí v těžké té chvíli – V řece to sténá a kvílí. Dítěti stiskla hrdlo a vzmachem vrhla je do vln ve vzlyku plachém – Bůh jen sám viděl, jak šílí – V řece to sténá a kvílí. 122 A teď se v dálku dívá a dívá, co zpívá ta vlna, s ní co to splývá? A sama se nad hrob dunící chýlí – V řece to sténá a kvílí! 123
XI.
Dým.
Zašel sobě do kostela, klenba chrámu šerem stmělá nad ním čněla jak strop velké mohyly – do zadu sed’ a k své skráni pušku sklání, duši v moři zadumání nechal těkat na chvíli. Polosvětlem tím kadidla táh’ dým. Viděl celou mladost svoji, druhy, družky v hlučném roji, ve závoji tu, již ženou svou zvát chtěl; z chrámu průvodprůvod, ples a kytky – hádky, bitky, vnady žen a divé pitky, v objetí jichž bídně mřel – Polosněním tím táhlo vše jak dým. 124 K modlitbě chtěl sepnout dlaně, chtěl se vzchopit odhodlaně, ale maně prstem stisknul kohoutek. Temná rána chrámem zněla osamělá, v ní se duše, motýl, schvěla v říši míru nazpátek. Chrámem šerem tím táh’ jen z pušky dým. 125
XII.
Na pranýři.
Ulicemi povyk víří, dívka stojí na pranýři. Sedraná a polonahá, věru, smrt již na ni sahá. Dole hlučný dav se tísní, sleduje ji šklebnou písní, Pokřikempokřikem a vysmíváním, nadávkou a hloupým láním. Kmotra, strýc i malé dítě, s úsudkem tu každý hbitě. Tímto ruchem, touto vřavou se skloněnou k ňadrům hlavou Básníkbásník zamyšlený kráčel, ku pranýři též se stáčel. 126 Soucitně zřel k nebi vzhůru, vzdychnul: „Sestro, do azuru Klidněklidně hleď v svém utrpení, umělcův los lepší není! Nechť dav tleská neb se víří, já též stojím na pranýři.pranýři.“ 127
XIII.
Konečně.
Sprchly růže – viď, má stará, svět kol zívá, holá bída, kde jsou, pověz, květy jara? Viď, jsem starý invalida! Nebude to, věř, již lépe prška se sluncem se střídá, na dveře Smrt pozaklepe – nejstarší ten invalida! – No, no, starý, proč tak smutný? Hubička přec něco, vydá láska nejlepší lék chutný. – – I ne – je též invalida! Myslíš, že je lepší sklínka? Aj, tys piják – vida, vida! Nejlepší je doušek vínka, když je starý invalida! 128 Dosti žertu, zasmějme se, dokud láska ten svět hlídá, všecko se, i stáří snese! Rád chci býti invalida! 129
Epilog.
– M. Pirnerovi. –
V mistrově dílně (obraz poslední on svého cyklu skončil) Amor stál a malíř pravil: „Nu, tak pohlédni, co zla jsi v světě rozpoutal a stkal!“ Však ferina se smál. „Měl bych se mstít a za to v tvoje vlasy sníh stáří vsypat, v srdce nudy led, tak pomluvil’s mne, avšak jaké krásy a poesie tím siJsi stvořil svět! Co dělati? Buď tobě odpuštěno, a štastnášťastná láska v žití buď tvé věno!“ 130
TŘI FEERIE. (1896 – 1897)
– PANU DRU. FERD. PEČÍRKOVI.–
[131]
I.
DUB MERLINŮV.
(Hra stínů.) (1896.)
[133] (Mýtina v lese Brocelianském. Dub Merlinův v prostředku, jeho kmen jest do třetiny zakryt bílým kvetoucím hlohem. Měsíc v úplňku svítí na mýtinu a les v pozadí a kolem se černající. Stíny se míhají na všech stranách. Letní půlnoc.)
Sbor lovců. Ano zde! – To místo známe, na té slunné mýtině vždy nám kynul volný oddech starých stromů ve stíně; dnes tu všecky sporáženy, místo kmenů stádo hub, jediný ční nade všemi, Merlinův to svatý dub. Zde jsme unaveni rádi zbroj i kořist skládali, v stromů vrškách mřelo zatím trub i rohů halali: Zde jsme spočinuli sobě, mnohý pohár se tu zdvíh’, žert spěl motýlem s rtů dívek, v odvet za ním vosa, smích. To již dávno – po letech však stíny vracíme se sem; ony báje časů dávných zná zde pouze stará zem, vše se mění, lidé, stromy, vše se stává lupem dob, věrná pouze trvá země, zvláště tam, kde hostí hrob. Zde jej hostí. Proto stanem jako živí jindy dnes, nad vývratě starých stromů mladý podrost hlavu vznes’, kol to šumí, kol to zpívá v této tíši hostinné. Slyšíš nás, ó Viviano, slyšíš ty nás, Merline? [135] Hlas z hlubin. Slyším já vás, chápu vás, vždyť jsem všeho živý hlas. Odkud jdete, co tu chcete, proč váš let mým rovem třás’? Sbor lovců. Sladce spí se dlouhá léta – velké kouzlo jesti sen, však i kámen hrobu hne se, pro věky byť spečetěn; duše k duši, srdce k srdci se i v hrobě přivine. Slyšíš nás, ó Viviano, slyšíš nás, ó Merline? Hlas z hlubin. Masko básně, pravdu krej, začněte svůj vzdušný rej! Dřív než ráno, Viviano, zvukem harf je provázej! Stín Erekův. Byl to věru krásný čas, bohatýrem každý z nás! My jsme žili, my jsme pili, celý život věčný kvas! 136 Stín Gaweinův. Celý život – poklady! Ale věčné záhady u cest žití k nám se řítí upomínky, nálady! Hlas z hlubin. Nevím, jsem tu vskutku sám? Hlas Viviany. Mlč, již harfu probírám, v svitu luny její struny věstí starý lásky klam. Sbor lovců. Lásky klam! Ó sladké kouzlo, voláme jej z hrobů zas. Co dí jíva zádumčivá, co dí postříbřený klas? Pod víl nohou chví se rosa, cítila jich sladkou tíž, jak je sladká, Viviano, MerlineMerline, i ty to víš! Hlas z hlubin. Co jest sladké, vím, to vím, nestačí v to v pěvců rým, echo skále dí to dále, já v tom řadu let již spím! 137 Hlas Viviany. Lásky sladké zajetí, polibek a objetí v hrobě kvete, mluv, ó kmete, co se děje, co je ti? Hlas z hlubin. Ano, sladká je zář hvězd! Věčné jest, co sladké jest, dál to kvete – Co však chcete, co chce, duchové, váš sjezd? Stín krále Artuše. Myslím, žes to dobře věděl, Merline, jak jsem klamán dlouhá léta byl. Mlčel’s k tomu, v skrýši svojí hostinné oba vinníky jsi zrádně skryl. Pro mne úsměv měl jsi výmluv plný, šedou bradou vždy jsi v souhlas kýv’, co on líbal jejích ňader vlny, hříšným okem hltal božský div krásy její v lásky rozmaru, nechal’s mne při plném poháru. Hlas z hlubin. Mudrcem jsem nebyl jen, který hlídá vlastní sen, člověk temně vždycky ve mně maskou mudrce zřel v den,den. 138 Stín Klingsorův. Výmluva to věru špatná, starý Merline! Vinníky že ukrýval jsi v sluji hostinné, po tvém otci v povaze tvé zůstal zloby rys, nikdy toho nezapomeň; Satanův syn ty’s! S tváří vážnou sladký mudrc, vše jsi chápal rád, spanilá tak ona byla, král stár a on mlád, zeptej se jich, právě letí ve objetí kolem mhou, dobře znám ty lásky děti: Lancelota s Ginevrou! Hlas z hlubin. Nevěř, zlý byl čaroděj, bdělý sluch mé radě přej, chceš-li v hrobě klid přát sobě, nedívej se v stínů rej! Stín Klingsorův. Králi Artuši, jen pohleď, pravda ta tě nezdrtí. lépe nežli za života snést ji můžeš po smrti! Viz ty stíny, pavučiny jak se v trávě rosné blýsknou, duchové se k sobě tisknou stejně jako před lety, pravdě věř, ne jeho snění, blábolení mudrce a poety! 139 Sbor lovců. Ano, ano, to jsou oni, stíny splývají blíž mhou, vždyť je znáte, jak my všichni, Lancelot jde s Ginevrou! Stín Lancelotův. Moje paní, pohled jeden! Stín Ginevry. Není možná, rytíři! Stín Lancelotův. Peklo proměníte v eden! Stín Ginevry. Není možná, rytíři! Stín Lancelotův. Ruky stisk – to okamžik! Stín Ginevry. Hleďte, Klingsor trpaslík šilhá po nás lstivým okem, ku králi se točí bokem, není možná, rytíři! Hlas z hlubin. Láska všecko usmíří! 140 Stín Lancelotův. Pusťte s pěstě sokolíka, zapadne on v houští nikam, komoň váš v let za ním vniká, za tím houštím já již čekám. Jedno slovo, polibek, nesmírný to srdci vděk, věřte, v jednom duše moje zapomní své všecky boje, celou věčnost prohýří. Stín Ginevry. Není možná, rytíři! Kolem pánů, paní sbor, směje se nám celý bor, jahoda, hle rdí se v trávě, doupnák v hnízdě mláďatům vypráví vše, co vy právě letmo svěřil jste mým rtům, Les má oči, les má uši, on se dívá v naši duši, slyšíte ten táhlý šum? Nechtějte to zkoušet více, vždyť ta plachá veveřice ve svém z chvoje vikýři právě v chvilce políbení šiškou na nás zamíří. Marná touha, marné snění, není možná, rytíři! Hlas z hlubin. Za ním jenom, spanilá, kde vrch tmí se, mohyla, 141 za tím srázem zimostrázem moje skrýš se ukryla. Sbor lovců. Střelou královnin vzlet sokol, krouží, kam as zapadne? Zmizel! – Zřím jej! – Letí! – Znikl! Věru to je záhadné! Za skal rohem za tím hlohem rychlonohá gazela, Ginevra, již zmizela. Stín Klingsorův. Kam dals oči, králi milý! Stín krále Artuše. Nevidím nic, kde že jsou? Stín Klingsorův. Zříš ty stíny, musseliny jak se táhnou vzdušnou mhou? Zapadli kams... (K lovcům)
Kdo z vás viděl Lancelota s Ginevrou? Sbor lovců. Po tvém boku, králi, jela, teď tu byla královna! Jako lesní víla svůdná, spanilá a čarovná, Lancelota nezřeli jsmejsme, nejel s námi na hon dnes. 142 Stín Klingsorův. Zatím kolem vše se chechtá, skála, duby, keř i vřes! Stín krále Artuše. Ginevro má, kde jsi, kde’s? Ohlasy z dálky. Kde jsi, kde’s? Stín krále Artuše. Jako zaklet mlčí les, Ginevro má, kde jsi, kde’s? Ohlasy z ještě větší dálky. Kdes! Stín Klingsorův. Neutekla do nebes! Hřích se vždycky tají v zemi, hřích je němý, poví víc ten skalný tes, budou pod ním kdes. Stín krále Artuše. Ztajte kroky – v tichu blíž! slyš, ó slyš! co to splývá v lesní tíš? Polibků zvuk, objímání... Kdo ví, dámy, kdo ví, paní, kde zde Merlinova skrýš? 143 Stín Ereka. Zde jest dub a zde je hloh! Stín Gaweinův. Pouze on je skrýti moh’. Stín krále Artuše. Tam to praská, tam to šustí... Kdo se v jícen sluje pustí, dostane můj zlatý roh. V objetí kdo by je chyt, dostane můj zlatý štít, a kdo z dlaní čaroděje v objetí sem přivede je, vlády mé má dědic být! Sbor lovců. Kopím v keře, kopím v skály bodejte! v stopách zvěře, kam se dali, hledejte! Tam sluj zeje, mech ji kreje, bádejte! Hlas. Zde vchod sluje! Druhý. Rychle dolů! 144 Třetí. Jaký blesk! Čtvrtý. Jaká rána z hlubin duní, hromů třesk! Pátý. Bílý závoj tam se kmitá... Šestý. Již je mám! Sedmý. Letím v propast!... Osmý. Běda, letím!... Devátý. V náruč tmám! (Dunění a rachot zanikne v smíchu horských a lesních trpaslíků. V tom se ze vzdálené vsi ozve první kuropění, stíny blednou a rozplývají se v mlze jitra. Vrchem dubů táhne slavné šumění a bílý keř hlohu střásá jako sněhovou závěj všecky květy své na mohylu).
Hlas z hlubin. Jitro vzchází! Prchá stín. Ano, Satanův jsem syn! 145 Cit můj lidský lásce vždycky ochranný svůj skýtá týn. Ještě dnes v své mohylemohyle, hrdličky dvě zbloudilézbloudilé, v květu hlohu skrýt vás mohu na vzdor moci, přesile Nebo, co jest láska, vím, věky o ní v hloubí sním. Viviano! Ta jest ráno, všecko ostatní jest dým! Stín Klingsorův. Stará hra se opakuje po smrti jak za živa... Opět skryl je a náš stín se zvolna v jitro rozplývá. (Zmizí.) Hlas z hlubin. To jest lásky tajemstvím, proti lásce marné vzteky, marné léky! Stín krále Artuše. Oč víc dnes než druhdy vím? (Splyne rovněž v jasu vycházejícího slunce.) 146
II.
PAN GUILLEM DE CABESTAING. CYKLUS ROMANCÍ A PÍSNÍ.
(1896 – 97.)
[147] I.
Pan Guillem de Cabestaing.
Pan Guillem Cabestaing byl z vznešeného rodu, však jed’ jen suchý chléb a musil pít jen vodu; a proto k harfě sáh’ a stal se truverem; ach, ach, on k harfě sáh’, chudobu ďábel vem! Pan Guillem Cabestaing byl urostlý a štíhlý, kam vkročil, dívčí hned se hlavy za ním zdvihly. Kde zapěl, kudy táh’, vše okna dokořán; ach, ach, on k harfě sáh’ a byl hned srdcí pán! [149] Pan Guillem Cabestaing tak dlouho krajem chodil a platonicky jen děvčata za nos vodil. Sám žízní lásky práh’, leč kde se chytit měl? Ach, ach, tu jako v snách hrad strmý před ním čněl. Pan Guillem Cabestaing jak v snu si promnul oči, již vzhůru letí most, pan Guillem na něj vkročí, a ruce k harfě sáh’, a v nádvoří hned shon – ach, ach, ký dvorný práh na hradě Roussillon! Pan Guillem Cabestaing jak vítěz tu hned kráčel, žen, dívek celý řad, kam stoup’, se za ním stáčel, vše splývalo mu v mhách, jak rukou k oknům kýv’. ach, ach, tam v záclon nach, se tajil nebes div! Pan Guillem Cabestaing stih’ úpal černých zraků, 150 však že byl pěvec, rek, nepřišel do rozpaků, k pážeti ruku vztáh’: „Kde jsem?“ se dvorně ptal. Ach, ach, buď zdraven práh, jenž tak mne uvítal! Pan Guillem Cabestaing rozvířil hru svých tonů. A páže dí: „Můj pán jest hrabě z Roussillonu!“ – On ukloně se, řek’: „Ach, ach, jak šťasten, bláh, kdo taký skrývá vděk!“ Pan Guillem Cabestaing měl v mysli paní onu, jež očí svojich žár tam kryla pod záclonu. Šel dále jako v snách při zvuku varyta. „Ach, ach! A paní?“ – K srdci sáh’ – „Ta sluje Markyta!“ 151 II.
Markéta z Roussillonu.
„A kdybych schodil světa kraj, shled’ všecky dcery Eviny, ten pohled nemá zem ni ráj, to čílko plné nevinny; ó blaho, v plesu tonu – Markéto z Roussillonu! Venuše narozena z vln tak zlaté nemá vlasy. ni úsměv něhy, kouzla pln tak táhlé, oblé řasy. Ten půvab v hlavy sklonu! – Markéto z Roussillonu! A ruce – vše je směšno tak i leknín s liljemi, zvuk hlasu, skřivan do oblak když vzletí nad zemí, 152 je chudý žák v svém tonu – Markéto z Roussillonu! A paže, ňadra, vem to ďas! Tak harmonické, něžné, však nejvíc dojímá mne vlas, jak lne k té šíji sněžné! Ó cítit jeho clonu! Markéto z Roussillonu! A celá chůze – majestát! vše očím jedna léč, prach, jejž se musí dotýkat, k diváku volá: Kleč! Tu zváti svou až k skonu! – Markéto z Roussillonu! Pan Raimund vlídný hostitel a skoro jak já mladý, můj slyšel zpěv a klidně děl „Víš, brachu, zůstaň tady!“ Já vzpomněl na záclonu – Markéto z Roussillonu! A zůstal jsem, ač v srdci mém kýs varoval mne hlas, „to nepřekonáš varytemvarytem, zde sám Bůh duši spas!“ Zhyň srdce v citů shonu! – Markéto z Roussillonu! 153 „To špatně skončí!“ řek’ jsem hned si v této první chvíli, však onen hled a onen ret – i svatý někdy šílí! Já zůstal! – V blahu tonu – Markéto z Roussillonu!“ 154 III.
Těžká služba.
K službě paní! –To se řekne celý boží, dlouhý den. trouvéra to nezalekne, stojí mnohý vzdech a sten, beze mdloby všecko šlo by, nemít očí jen! Vždy za jejím státi křeslem ku rozkazu připraven, vládnout uzdou, vládnout veslem, květ jí trhat zamyšlen. Vzdychat pouze v tajné touze – nemít očí jen! Ale musit vídat denně ohnivý zrak roztoužen, ňadra bouřná v krajek pěně a ty vlasy – zlatý len! Rty, sen sladký! Muset zpátky – nemít očí jen! 155 Přes lávku a přes balvany, kde hřmí ručej rozpěněn, podávat jí z druhé strany ruku, vést ji – jako v sen! Ten stisk měkký! Ta tůň řeky! – Nemít očí jen! V červencovém parnu hledat myrt a laurů stinný kmen, zmdlený touhou k ní zrak zvedat a jej sklánět zahanben; snů mdlá hříčka! Přivřít víčka, nemít očí jen! Podnožku jí podat v kleče, zřít šat u noh nazdvižen, mudrce znát, z této léče aby ušel nezdrcen! Nést jí svíci ku ložnici! – Nemít očí jen! Jaký div, že v tato muka touhou, vášní vzplameněn, chvěji se, že vztekle ruka buší v struny v noc i den. Vše v mé trýzni v povzdech vyzní: Nemít očí jen! 156 IV.
Touhy, touhy! (Sestina.)
Ty vrahu mého klidu, bídné oko, ty tůni, všechněch bouří mých, ó srdce, ty spoluvinníku mé bídy, písni! Jak zaklíti vás, aby mír a pokoj se snesly v posléz v utýranou duši, jež všady stále vidí svoje slunce! Jest mořem velikého světla slunce, a smrtelníka nesnese je oko, ač teplem sladké lásky mluví k duši, přec zimnicí zas omrazuje srdce, klid bouří můj a otravuje pokoj a paprsky své rozlévá v mé písni. Chtěl tisíc dýk bych dáti svojí písni, a všechen požár, kterým sálá slunce, bych její mohl otráviti pokoj, by moje velké, plápolavé oko, když mluviti již ze strun musí srdce, jí vznítilo též celé peklo v duši! 157 By oba peklo své jsme nesli v duši, bych mohl říci ku svůdnici, písni: „Jdi vyšňořená k paní mého srdce, ji pozdrav: Perlo, růže, hvězdo, slunce! Skloň milostivě k pánu mému oko, a otevř svůj mu o půlnoci pokoj! Po žebříku hedvábném v její pokoj se vyšplhám, ráj, peklo ve své duši, a své až v její tam pohroužím oko, na stráži dole budeš stát, ó písni, ty zdržíš na východě rychlé slunce, bych dřív svou paní políbit moh’ v srdce! Pět budeš dole v písni jeho srdce, neb jeho celý život je ten pokoj, zde jeho vzchází i zapadá slunce, jež pro celý mu život svítí v duši. Víc nechce, lepší látky nemá k písni, než veliké tvé plápolavé oko! Své vyloupl bych oko za tvůj pokoj, své srdce vyrval bych si za tvou duši, by v písni mé tvé lásky plálo slunce! 158 V.
Poslání. (Píseň z motivů Cabestaingových.)
V mém srdci láska sídlísídlí, a proto veselá jest píseň má, že s křídly polétá anděla. Ó paní, jejíž krása tak mocně dojímá, jak možno, duch čím jásá, vše pojmout očima! Tak Bohu věren býti bez falše, bez taje, musil bych přímo jíti za živa do ráje! Vás zřím, jsem beze zbraní, rci, písni, k paní spěš: 159 „Co zbývá vám, ó paní, než milovat jej též! Nach studu k čemu v líčku? Pryč z ňader strach buď slán, jen zlíbat rukavičku, víc nežádá můj pán!“ 160 VI.
Našli se.
Když přečtla paní Markéta tu píseň – blanka bílá jí z ruky k zemi vypadla, ó jak se zamyslila! „Konečně přece pochopil, já skoro již se vzdala, že pochopí. Zda dřív on vzplál? Zda já jsem dříve vzplála?“ A k němu šla. On v zahradě pod oleandry snil, v horoucí poledne náladě tak znaven byl! Ze zadu přišla pomalu a růžné svoje rtíky na ústa jemu přitiskla zašeptla jen: Díky! 161 A on se usmál jako v snu, „Ach srdce mého dámo,“ jak chtěl by říci, čekám to, to rozumí se samo! A seděli tak pospolu, v horoucím slunce plápolu pod oleandry snili, ach, znaveni tak byli! A seděli tak pospolu, až tryskly hvězdy v nebi, a mlčeli, nač láska má hovoru zapotřebí? Až rozlehlo se nádvoří psů štěkem, ruchem honu s psy vracel se a sokoly – ó jak ty rohy hlaholí! – pan Raimund z Roussillonu! 162 VII.
Hra v šachy.
A v dlouhých zimních večerechvečerech, kdy v horách sníh a v dolu, a v krbu Meluziny vzdech, a ledné květy na oknech, tu hráli v šachy spolu. Pan Raimund sedal při číši a z dálky k nim se dívá, van větru v krbu začiší, pan Guillem táhnout pospíší, pan Raimund hlasně zívá. „Šach královně!“ – „Zde sedláka já představím vám hbitě,“ „Co sedlák – ten mne neláká, spíš koně pestrá čabraka“ – a prohrál okamžitě! Svou bílou ručku opřela o černou šachovnici, a vzhledla k němu nesmělá a Meluzina fičela, a třásla okenicí! 163 „Šach králi!“ – „Paní špatně hrá a to mne věru trudí“ – „To chladná hra jak ledu kra, vám tajný plán kýs v mysli zrá – a mne to celkem nudí!“ A zvrhla šachovnici v ráz a pak se začla smáti, pan Raimund slyše její hlas vstal z dumy své a děl: „Je čas, již půjdempůjdem, děti, spáti!“ A on se dvorně uklonil, jen zrak mu blýsknul temně, přál „dobrou noc“ – číš vyprázdnil, ach, o čem blouznil, o čem snil, ví ta, k níž hleděl, země! A venku mráz a venku sníh a fičí Meluzina, pan Guillem v jizbě svojí ztich’ a do skřehlých si dlaní dých’, „Pan Raimund, ví Bůh“ – sobě vzdych’ – „jak já, dnes neusíná!“ 164 VlIl.
Slavnost na hradě.
V kruhu pánů, v kruhu paní bylo velké v hradě klání, potom banket, po hostině při šumícím sladkém víně druhé začlo potýkání mezi reky udatnými ne však mečem, pouze rýmy. Vzácný host byl v hradě dnes slavný Bertram z Ventadouru, harfy rozvlnil již ples, ztichl hovor, hlavy vzhůru! Jako skřivan do azuru hlahol jeho strun se nes’. Bouřlivě mu zatleskali, pana Guillema pak zvali, by též zpíval cos a hrál; vstal on, uklonil se, prál: 165 „Nejtajnější duše sen povídá se ve dvou jen, kde však taký panstva květ, mlkne ve ostychu ret, zde lze pouze veršů tokem měřiti se – s cizím sokem!“ Bertramovi pokynul, s úklonou k domácí paní ve klidném děl usmívání, v oku vášně děsný plam: „Vzácná dámo, k tomu klání prosím látku dejte nám!“ Povstal Raimund z Roussillonu: „Ku tenzoně sladkých tonů svolte, sám vám látku dám!“ Ticho kolem jako v hrobě. Pěvci stáli proti sobě. 166 IX.
Tenzona. Thema hraběte z Roussillonu.
Zří-li milý dámu svoji umírat, má za ní jít, čili vítěz v citů boji oplakat ji a dál žít? Bertram de Ventadour.
V kvas a ples to smutná látka, však i za tu, hrabě, dík, odpověď dám v okamžik! Velký skvost je láska sladká, velkých činů, písní matka, kastalskému rovna zdroji, zkad se něha s štěstím rojí, všeho dobra kořen jest, křídlem k trůnu věčných hvězd, jediná tu v kráse svojí! 167 Ovšem, kruté schvátí hoře milence, když sudbou zlou, v hrob se kácí najednou jeho slastí zářná zoře! Tolik vody nemá moře, slz co, chudák, musí lít, jak to velí mrav a cit. Prchne radost, prchne blaho. a ty pouze, rosná vláho, voláš k němu: „Za ní jít!“ A již jako SaphoSapfo kdysi hledá skály příkrý tes, nad mořem jenž do nebes zvedá svoje mračné rysy. Umřít! Býti tam, kde ty jsi! Ale náhle v těžkém znoji, myšlénka jej znepokojí: „Kdo by pro tvou paní dál, kdybys umřel, naříkal?“ A tím vítěz, v těžkém boji! Její jméno, její sláva, její drahá památka, lásky sladká pohádka, celá před ním živa vstává. Myšlénky se první vzdává. „Zem jej více nemá krýt, káže rozum, couvá cit, její památku zde hlídám“ – a tož klidně odpovídám: Plakal lze – však dále žít! 168 Guillem de Cabestaing.
Výborně to, pane bratře, rozluštil tvůj krásný zpěv, ve mně roznítil však hněv. Soud tvůj dobrý – leda chátře, pravdy štít se lehko natře, ukonejší bouřný cit pro svůj vlastní blahobyt. Sofisma je soud tvůj v sázce, a já dímdím, po mrtvé lásce milenci dál nelze žít! Nebo sám rci, čím jest davu jméno její, o ní zvěst? Pápeř, chmýří, které nést vidíš v jiných smetí splavu. Nestojím já o tu slávu! Byla-li kdys v skutku mojí, pak s ní život padá, stojí, a co kdy s ní prožil jsem, víc mi nedá celá zem. Umřít lze, ne váhat v boji. Pouze srdce tvoje, brachu, je tvé lásky celý svět, jak pták vzácný samolet, jenž mře v ohni svého nachu, láska tvá se zvedne z prachu, Ona mrtva – mrtev cit, s ní jsi ztratil meč i štít. osiřel’s – čím svět je tobě? 169 Lidí zvěst – jsi sám a v hrobě, musíš za svou paní jít! Sobectví jen chabé může výmluvou se ozbrojiti: „Památku chci její ctíti, na hrob její klásti růže.“ Při tom hledat nové lůže vášni, jež dál muku strojí, nový lék, jenž bolest zhojí. Nikoli, jen zbabělec můž’ tak jednat, milenec pravý umře s dámou svojí! 170 X.
Konec hostiny.
Potlesku bouř sálem hřměla, vítězem pan Guillem byl, každý na zdraví mu pil, vášeň v jeho písni zněla přesvědčení, pravda celá a jen těmi zvítězil. Poražený Bertram skryl v dvořanů se hlučném shonu. Však pan Raimund z Roussillonu divně čelo kabonil ušklíb’ se, číš odstrčil. Zahlédl v tom purpur čela choti, jež se ukláněla nad Guillema s řetězem, kterým s vlídným úsměvem šíj mu ozdobiti chtěla. Divá zášť mu v srdci vřela, mlčel, do vousů však svých mručel cos, co halil smích: „Umřít chceš, ba toužíš snad, posloužím ti milerád!“ 171 XI.
Jiná píseň. (Z motivů Cabestaingových.)
Ten boží svět je velký sad a ženy květy v něm, já nejkrásnější z všech mám rád a jí též kochán jsem! Ó srdce moje, jásej, vše květy písní střásej. Bůh sám jí rty a čelo i tělo stkal po obrazu svém. Radostí pláču, kam se hnu, co utajeno dřív, teď směle ruce za tím pnu za květem rajských niv. Ó srdce moje, jásej, vše květy písní střásej, ty vzplaň jak její oko. má sloko, když velebíš ten div! 172 Ach, zlatý řetěz, na šíj mou jejž dala její dlaň, jak hvězda svítí, svítí tmou víc její bílá skráň. Ó srdce moje, jásej, vše květy písní střásej, ach, přitulila ke mně se jemně jak vyplašená laň! 173 XII.
Hovor v lese.
Hvozd posupný a ztmělý, dva rytíři jím jeli, tož Guillem, mistr tonů, a Raimund z Roussillonu, Pinie podle cesty o jejich řeči zvěsty si vyprávěly dlouho. Ó lásko! Štěstí! Touho! Raimund. Já chtěl se dávno práti, jak mohou vírem hnáti se písně z tvojí hrudi, rci, kdo je v život budí? Jest umění to pouze, jež přichází vstříc touze, či je to v plesu, v smutku ku ženě láska vskutku? 174 Guillem. Zní píseň – lesní echa, a sotva stopy nechá, leč kdo ji v lůno lesu slal v žalosti či plesu, že zní pod klenbou stromů, měl jistě důvod k tomu. Přec nelze v prázdno pěti jak blázni nebo děti, muž jestli píseň zpívá, vždy láska podnět bývá. Raimund. Tož rád bych znal tu dámu, již v rámec drahokamů a perel hustou tíseň tvá zasazuje píseň? Guillem. Kdo pramen písně zradí? Zdroj plyne zpod kapradí a šumí, zpívá, šeptá, zkad jde, se nikdo neptá, jen zpěvem tím se těší, jím vlastní spory řeší, jak cestou břehy líbá, vše šumem ukolíbá. Tak básníku věc těžká 175 říc’, kdo těch písní kněžka, to jeho taj, v němž žije on, jeho poesie! Raimund. Ne pán jak vasallovi dím zpupnými ti slovy, leč jako přítel k druhu: Své přízně za odsluhu tě prosím, bysi sdělil, ký ideál jsi vtělil ve písni vírné sloky, v těch zvuků veletoky, jež denně z úst ti plynou, hvězd řetězy se vinou jak guirlandy a kvítí do pouště planou žití. Jest jistě čarokrásná ta hvězda tvoje jasná, paprsky jejíž chytáš, a v závoj písní splítáš, bys kolem ní jej hodil a při tom osvobodil svou touhu, ptáka v kleci. Ó netaj to, mluv přeci! Guillem. Co můžeš míti z toho? Jsem povinen ti mnoho. Ve hradu tvého síni 176 jsem našel vše, co činí mi žití snesitelné, ba víc, co nesmrtelné se ku životu hlásí, já zákonem spjal krásy. Květ lásky, spanilosti i bohatýrské ctnosti, měj, prosím na tom dosti! Raimund. Tak nevyklouzneš, brachu. Než v červánkovém nachu se slunce zcela stopí nám pozlacujíc kopí i meče, jež se blyští, ždám odpověď tvou příští. Chci znáti dámy jméno, jíž v nesmrtelné věno tvých písní plápol hoří jak maják na pomoří. Ó netaj dál a rci mi, kdo slaven tvými rýmy? Tu chtěl bych znáti dámu, jež k takovému plamu tvé srdce rozdmýchala, jsouc jeho píseň stálá. Guillem (po krátkém zamyšlení). Když stojíš na svém, pane, 177 nuž budiž, ať se stane! Věz tedy, ale prosím, co tajně v srdci nosím, co řeknu pouze tobě, v tvém srdcí spi jak v hrobě. Já blahem lásky tonu k Anežce z Tarasconu, té platí vše mé plání, mé sny a horování, mé tužby a mé lkání. Raimund. Jak, k sestře mojí paní? Guillem. Sám rci, což krásná není? Jak první úsvit denní, jenž v čaruplném jase nad hvozdy rozlévá se? Raimund. Děl’s dobře; první zora, jíž zaskvěje se hora, jest krásná ovšem, ale ve kráse neskonalé hned za ní slunce vstává, vše přezáří ta sláva! To výmluva jest pouze. 178 Tvé nedostačí touze Anežka, hvězda jitřní, dí jasně hlas mi vnitřní. Před sluncem, když se zvedá, jest sama zora bledá a musí v stíny skanout. Ty můžeš pouze vzplanout ke slunci, víc jež zlatí hrot ledovce, jež šatí i kvítko na souvrati. To slunce tvé chci znáti! Guillem. Můj pán mi věřit nechce. Vzplá podezření lehce, však těžko důkaz podat, líp v mlčení se oddat, co moh’ jsem, řek’ jsem věru, ty potlač nedůvěru! * A dále jeli v šeru a dále jeli v honu ku hradu Roussillonu a více nemluvili v té podvečerní chvíli. Již ztemněly se lesy, jen sova houkla kdesi, z mhy, v níž plál pařez shnilý, se vyhoup’ měsíc bílý a černé hradu valy 179 se rýsovaly z dáli, sem tam ve oknách světla jak drobné hvězdky zkvětla. Pinie kolem cesty jich řečí divné zvěsty si vyprávěly dlouho. Ó lásko! Štěstí! Touho! 180 XIII.
Osudná píseň.
Co slyšel v hvozdů šeřišeři, dne téhož po večeři, řek’ hrabě Raimund choti. Ta sotva bolest krotí a dlouho pláče tiše a druhý den list píše miláčku Guillemovi: „To nelze říci slovy, že ty bys moh’ mne klamat, nade mnou třtinu zlámat pro sestru mou, ó rci mi, já věřím jen v tvé rýmy, že lhal jsi z povinnosti a nouze – to mi dosti!“ * Krb odlesky své klade po šíji paní mladé, jež jako hvězda čistá se večer k loži chystá. Pan Raimund při poháru zří do plamenů sváru a po své choti stranou, jak v lesku ohně planou 181 jí divně skráň i líce a nejvíc zlatá kštice. Jest zpola odstrojená. Jak spanilá to žena a hbitou chce jí dlaní pomáhat při svlékání, jak právo manželovo. Nutí se v sladké slovo, však ona svícen chopí, a v zmatku oči klopí, neřekne slova více a prchne do ložnice. On zdrcen stojí chvíli. pak couvne, lístek bílý jak jabloně květ svěží hle, na koberci leží, kde ona stála právě ve krásy svojí slávě. Po lístku sáhne v chvatu, svou zajde ve komnatu. Čte, hltá obsah spíše. Pan Guillem, vidí, píše, a čte a čte zas znova, ó jsou to zdobná slova! Píseň: Ach, odpusť, odpusť, z nutnosti že pouhé jsem lháti musil v lese, ta, která plní moje noci dlouhé, víš, jinak jmenuje se. Hvozd slunce paprsky když čarovnými jak požár prokmitá, zní echy jeho jako rýmy mými: Markyta! 182 Když chceš to vědět, co víš dávno sama, nechť k zhoubě své ti píši, ty, pouze, ty jsi mého srdce dáma, jíž pěji, kterou dýši! Nad vidinami žití ztracenými nechť rozkoše číš dopita, plá, bude pláti vždycky mými rýmy Markyta! Snad uvěříš teď. Chýlí se noc k sklonu, červánek nebem hoří, a jako dozvuk večerního zvonu hasnoucí ve hvězd moři tvé jméno, strunami jež zvoní mými, slok věnec uplítá kol hlavy tvojí kouzelnými rýmy Markyta! * Pan Raimund čet’ a četl znova ta opojivá, sladká slova, po třetí přečet’ píseň tuto, a k sobě děl: Je rozhodnuto! 183 XIV.
Sen.
„Má choti, vzhůru! Jest již den, nač líně dál si hovit? Již zaplaš s očí sladký sen, chci časně z rána lovit! Mám vyhlédnutou vzácnou zvěř, chci mlhami se brodit, ji chytnu, ráčí-li mne, věř, pan Guillem doprovodit. On vyzná se v tom umění a jistě kus ten chytí, jen prosím – slyšíš troubení? – rač dnes jej propustiti. Viz v oken malovaných změť kterak se slunce láme, na zvěři – nechť se nudíš teď si večer pochutnáme!“ – 184 Tak Raimund děl, v nádvoří spěl, kde chrti již i mani se seskupili na povel. Jen letmo kynul paní. Ta za ním prostovlasá ven se řítí, na schodišti pan Guillem k lovu vyzbrojen, zrak divně se mu blýští. A v náruč klesla jemu hned a hlasně, žalně stkala, a prosbou chvěl se její ret, a její líc ta plála. „Ó prosím, prosím, jedno jen,“ ve ručeji slz děla, „ó nechoď na hon, strašný sen jsem dnešní noci měla. Já viděla tě – v lese mech byl brunátný a svěží, ve zimostrázu lupenech tvá mrtvola tam leží. Byl’s, jakbys spal, leč kde je hruď a věrné srdce tvoje – ó prosím tě, dnes děckem buď, a uvěř v tuchy moje! 185 Tam trojklanný list jetele plál divně do krvava, střel krve lesk ti po těle v něm ruce, bok i hlava! A kde jsem zvykla naslouchat sladkého srdce tluku, tam prázdno pouště, hrobu chlad a nikde zvuku, zvuku!“ – „To mátohy jsou, paní má, a v snech to jinak není, má láska vždy tě objímá a dá ti vysvětlení. Tvůj sen jest ve všem pravdivý, což mám já srdce v těle? Žár jeho pro tě zářivý je ztrávil přec již celé! Kde srdce měl jsem, pravdu máš, tam jeden plamen hárá a jeho záře, jak to znáš, i sen tvůj ze lži kárá. Má bytost celá hoří v něm i ruce, boky, hlava, a hoří divě plamenem a hoří do krvava! 186 Můj polibek tě probudí a splaší všecko zdání...“ Ji divě přižeh’ ke hrudi a zmizel v mlze ranní... 187 XV.
Snu vyplnění.
Ve světlech stál nádherný sál když ku večeři sedli, na krbu mocný oheň plál a jedli, tiše jedli. Pan Raimund jako černý mrak, jenž nad lesy se sklání, a z misky nepozvedla zrak a jedla krásná paní. „Jak chutná ti má zvěřina?“ On posupně k ní praví, „to věru vzácná hostina a věř, že dobře tráví.“ A vína dolil ve svou číš. „Jak, paní má, ti chutná?“ A divně se k ní točil blíž. „Jsi dnes mi nějak smutná!“ 188 A ona bledost na líčku a v slzách krásné oči odkládá zvolna vidličku, a v tom sem páže vkročí. A mísu nese. Raimund v ráz, šat černý pryč s ní dává. „Když právě srdce dojedla’s, viz, jaká zvěře hlava!“ Na zlaté míse – strašný zjev – Guillema hlava bledá a kolem, kolem krev a krev a hlava víčka zvedá... A divý vzlyk a prudký křik, k balkonu letí paní. „To vzácná zvěr, ó měj můj dík, ba jiné nechci ani!“ Hloub v řeky tok jen jeden skok. Jak z tmy se vichr směje! To konec Guillema všech slok a jeho epopeje! 189
III.
ILLUSIONISTA. (1897.)
[191] Na cestách svých – pár hezkých tomu let, – a jako bájí dnes to vzpomínkou se v pamět hlásí – do vsi pohorské jsem zapad’ – pozdě dosti – na nocleh. Do chatrné jsem vešel krčmy veské, před usnutím, víc jen tak z ohledu na hospodského nežli z potřeby. Pár sedláků tu alpských sedělo při špatném pivě. Usedl jsem k nim a kouře doutník občas pozorovat jsem tváře hostí. Náhle rozlétly se dvéře krčmy. Vstoupil mladý muž v obleku městském, skoro šviháckém, sed’ k ostatním, nedbale pozdravil, dal nalit si a mlčelmlčel. Řídký knír v svých kroutil občas prstech bez krve. Tvář bledá, zádumčivá, krásná skoro. Cos jako taj v ní psáno lákalo mou pozornost. Hluk zdál se větším být, tam v koutě v karty hráli, do hádky se dostali snad. Rostla společnost, i ženy přišly též i děvčata, jež hochům připíjela upejpavě. [193] Blesk šlehl jizbou. Pozdní noční bouř se hnala nad údolem, hučel déšť a vítr do deště. Zde volno bylo a nikdo nepomýšlel na odchod. A nežli nadál jsem se, dvanáctou do šumu deště hvízdal ponocný. V tom povstal bledý mladík, zakašlal, jak tím by chtěl se hlásit o slovo. Ztich’ hovor hned i hráčům vypadly v ráz karty z ruky. – „Panstvo dovolí, bych směl je v dlouhé noci pobavit? Nic nechci za to, pouze pozornost na malou chvilku – kolem s talířem já nepůjdu, to nemám ve zvyku.“ Po těchto slovech ticho nastalo. Tu ještě někdo židli překotil, u souseda si místo dělal tak, tam plecháč třeskl o stůl, žádaje, by znova naplněn byl, do ticha kdos odkašlal si ještě. Nyní ticho. A v tomto pokračoval cizinec: „Pět smyslů máme, to jest známo všem. Jsou jako mosty duše ke hradu, svět vnější spojujíce s vnitrním světem. Jsou jako duše naší heroldi a zpovědníci. Věříme jen těm. 194 Jsme všecko s nimi, bez nich jsme však nic, jen odkázáni na ně můžem žít. To předeslat vám za nutné jsem měl. Však tito věrní duše heroldi zda spolehliví tak jsou docela? To otázka. Dnes může selhat jeden a zítra druhý, v posled služby své nám všickni svorně mohou vypovědít. Pak lidská duše jest jak starý král, jenž slep a hluch svém sedí na trůně, svým vasalům vzdán v milost, nemilost. A nejsou neomylné smysly naše. a snadno mohou samy klamat nás neb oklamány býti. Kterak samy nás klamat znají, z vlastní zkušenosti ví každý z vás. Zda jednou v životě kdo’s nezřel přelud, jejž si nevysvětlí? Stín jakýs, odkud vzal se? Zmizel zas. Kdo neslyšel své vlastní volat jméno ve tichu lesním právě v poledne? Ve hlasu sýčka smrt kdo neslyšel, jak volá oběť svou? Kdo na svém těle necítil někdy plaza vlhký sled a sáhnuv tam, nenašel ničeho? Jak mnohým čpělo vše kol umrlčinou bez důvodů všech? Tenkrát smyslů klam to patrný byl; samy klamaly jak chodce bludičky. To známá věc, již každý zkusil jistě na sobě.“ – Kol ticho. Mnohá hlava kývla jen, do vousů šeptal mnohý: Pravdu má, však co chce s tím? 195 Cizinec pokračoval; „Lze oklamat však naše smysly též, Tu uzříte, jak málo spolehliví jsou tito duše bdělí strážcové. „To, libo-li vám, okáži vám hned.“ – Mách’ rukou do vzduchu, řka s úsměvem: „Ó lidské oko, kníže smyslů všech, jak slabé jsi! Mníš, v selské krčmě dlíš? Jak mýlíš sese, ty oko ubohé! Kol tebe bují prales tropický, kde na větvi se houpá papoušek, sta motýlů se honí v purpuru a modři květů tvarů neznámých, sta opic mezi nimi... Lidské okooko, jak mýlíš se, ó jak tě lituji!“ – Já pozoroval hosty. Na sebe ti s ústy polootevřenými se dívali, děs utkvěl v očích všem. Já bránil se, však podleh’ kouzlu též. Mně vskutku stěny krčmy mizely a prales šuměl. (Z venčí asi déšť a větru hlahol.) Volně prostorem, já viděl jistě jako ostatní, kam pohledl jsem, kmeny obrovské jak lian plny! V tísni trav a třtin zněl obrovitých brouků shon a vír, sta perlí rosných v trávě, na větvích sta ptáků bizarních a opic tlum. V tom zachvěla se houšť a stádo lvů se vyřítilo, plály oči jich 196 tmou listí jako žhavé pochodně, ti přímo k nám se hnali, hřívu jich jsem cítil šlehat kolem obličeje, dech cítil horkých chřípí. Nastal křik, „Dost!“ – „Potvora ta na mne útočí!“ „Již trhá mne! – Dost! cítím spáry její!“ I začli ohánět se, začli bránit, ten zvedl plecháč a chrst‘ sousedu jej v obličej. Ten zaklel, vztáhl pěst. Křik žen a dětí. Lvů kol stále víc ve divém skoku. „Na mne skáče již!“ – „Mně do týla se zakous’!“ – Židlí pád a stůl se třás’. Mách’ rukou cizinec, vše zmizelo, když vřava největší a kolem zase jako před tím ticho, jen přerývané tikem kukačky na staré zdi. Vše sobě oddechlo, a nežli s čela pot si setřeli a z plných přihnuli si plecháčův, v své řeči cizinec dál pokračoval. „Jak zrak též můž’ být oklamán i sluch. Vy myslíte, že venku bouří ještě? Ne. Naslouchejte! To je pochod vojskavojska, děl hučení po dlažbě spících měst, boj začne hned.“ – Všech zraky ku oknům se obrátily v plaché zvědavosti. 197 Však ticho půlnocí tam, čirá tma. Tu náhle ostrý hvizd zněl tichou nocí, jak vyzvědač by v houští ukrytý dal signál výstražný a z hloubi v tom to začlo dunět, pádné, těžké rhythmy, jak valný pochod blížících se vojsk. Já děla rozeznal v tom, jak se valívalí, a slyšel ržání koňů, dusot, cval. Pak padla první rána v bubnů vír, pak druhá, třetí, čtvrtá detonace, bomb syčení a z dálky výbuch, třesk, jak prachárna když letí do povětří; a nové rány, mečů švih a svist, pád koňských těl a vřava bez konce, z níž jednotlivé rány batterií se ozývaly stále blíž a blíž. Všem zdálo se, že kol se třese zem, všech zraky ztrnulé kol civěly ty ku dveřím, ty k oknu upjaty. Řev k vsi se blíží. Náhle někdo křik’: „Hle, hoří!“ hlahol vpad’ v to sterých úst. „Na pomoc! Haste! Vodu!“ hrčení pak bylo slyšet těžkých stříkaček, syk ohně potíraný spoustou vody, a kouře výbuchy skrz díry střech a praskání a trámů padání, kvil dětí, žen, křik a řev dobytka, jenž pracně dobýval se ze stájů, hlas velitele, jekot píšťaly, chrst nových proudů v město ohnivé a děsný rachot krovů, když se řítí. „Vše ztraceno jest!“ – „Hoří naše ves!“ „My sedíme tu, hrůzo, chytá již, i střecha nad námi, nám nelze ven!“ – 198 „Pst! ticho, to jen sprostý břichomluvec z vás šprým si strojí,“ křičel starý soused, „i já to jednou v městě slyšel již!“ – Však darmo, pozdě. V zmatku zběsilém vše prudce vstává; kácí stoly kol a k dveřím hrne se. V tom náhle ticho Zde cizinec stál klidný v zmatku všech, mách’ rukou zas, však nepromluvil víc. Kdos jiný zkonejšil zaň všecky v ráz, a změnil hrozné drama v idyllu, klam čichu náhlý. Samé fialky jsme cítili. Tu nastal velký oddech a všickni se tu opájeli vůní, a smáli se. „Já prosím resedu, tu zvlášť mám ráda!“ děvče zvolalo, jež černooké v rudém živůtku nejblíže u cizince sedělo: – „Nu cítíte ji?“ – „Ano, děkuji!“ – „Já růži chci, jsou nejkrasší přec z květů!“ si přála kyprá selka zralých vnad a v okamžiku cítila již růže a s takou silnou, opojivou vůní, že klesla skoro v náruč souseda. jenž sladké břímě přijal v lokty rád sám udiven, co děje se to dnes. 199 „Nu to je hezké, nu to se mi líbí!“ děl starý výminkář kdes u kamen, „však vůně pro mládež jest, našinci líp voněla by porce vepřoviny!“ „Ne voněla jen, chutnat bude vám;“ děl cizinec a výminkář si mlask, své chřípě roztáh’, třásl jazykem. „Ba, na mou duši, to jest vepřová, jste čertův chlapík!“ Hlasů nový řev. „Já srnčí rád!“ děl známý pytlák všem a srnčí cítil na jazyku hned. „Já rosoličku!“ vzdychla u dveří si perníková bába, měla ji. „Co vy, mé dítě?“ k svojí sousedce se obrátil host. – „Prosím o jahody,“ ta s těžkým v tváři děla ruměncem. „Vím, ty chutnají jako polibky,“ děl cizinec víc šeptem, s úsměvem, a měla je a jen se usmívala. Tak, co kdo chtěl a představil si jen, měl na jazyku jako v chřípí dřív. To čilý humor vdechlo do myslí a u stolu zněl zase hovor, smích a znova plecháče se plnily a v zmatek hlasů svorně zaznívala tu jednohlasá chvála cizince, jenž v bouřné noci tak je pobavil. On zase vstal a pravil s úsměvem: „Hmat ještě musí dnes být oklamán, a sladce k tomu.“ Opět rukou máv’, 200 a divné kouzlo všecky ovládlo Cos každý cítil, nikdo však to neřek’. Jen oči pomalu se mhouřily jak v sladkém snu. To byly pocity, jak dlaň když chytne ruka milovaná. ji hladí k lokti výš a k rameni, jak sklopených se víček dotknul ret a ruka ovila se kolem šíje živůtek hledajíc a ňadra v něm, jež sladkou tužbou vstříc se k světlu dmou. Pak lehounké to bylo mrazení kol páteře, tak sladké, lehtavé a opojné jak první polibek. A jak jsem pozoroval sousedy, tu nejhůř bylo ženským, v očích mužů co temný blesk se nítil pod obrvím, a ruce chvěly se, ty omdlévaly zpět padajíce jako opilé, kde jaká náruč jen je zachytla. A v minutě se daly odváděti ven v tichou noc, kde bouře stichla již, po boku toho nebo onoho. kdo namanul se právě. V krátké chvíli kol jizba prázdná, pouze u kamen v snu šedé svojí brady strništěm si kýval výminkář, snad vepřoviny mu posud pachuť lpěla v ponebíčku. I babka perníková zmizela. Já seděl sám a čelo opřel dlaní, to všecko bylo mi jak divný sen. I vstanu, nahoru chci jíti spat, v tom kolem okna, jak se šourám dál, zřím stíny dva. Neznámý cizinec pod okny k sobě vroucně děvče tisk’, 204 to krásné děvče, jež květ resedy a jahody si vyžádalo na něm, to děvče v rudém živůtku. Až v jizbu zněl polibků zvuk... Nevím, kdy jsem vstal, bych dále do hor nastoupil svou pouť. Však cizince jsem neuviděl víc, leč smyslů illuse až příliš znám! 202
Epilog.
Kdys balvany jsem valil v nádherný dóm, však slast mé práce skalil příšerný gnom. Ten opičí měl masku a černý plášť, do prachu šlapal Lásku, neb sám slul Zášť. Já stokrát sloupy vztyčil, vždy on je strh’, já pasti naň jsem líčil, a vždy mi prch’. Já stavil celou mocí svých snů a tuch, však vždy vše zbořil v noci mně zlý ten duch. Na troskách mého díla, v svůj halen plášť, stín kolem rozestýlá, neb sluje Zášť! 203 Se zbytku římsy chechtá se v snahu mou, rolničkou šklebu řehtá a syčí tmou. Já stokrát k němu řekl: Ó znám tě, znám! Já se tě nezalekl, jsi podlost, klam! Ty z vejce sofismatu jsi, šejdíři, však plány tvé již zmatu, zlý kejklíři! Sisyfův balvan nový jsem valil v tom, však jízlivými slovy jej odfouk’ gnóm. A v ideí svých trosky kde krok, já šláp’; ó proti zlu i božský je zápal sláb! Teď z dómu ční jen sloupy v zář věčných hvězd, a každý; kdo tam vstoupí, na vahách jest. 204 A pouze hádá, tuší, co jsem tu chtěl, a je-li poctiv, v duši mu sahá žel. Zří všady tříšť a kusy, s kopřivou, hloh a povzdech v ňadru dusí: Jak málo zmoh’! A s trosky architravu, kde stát měl dóm, v plášť černý hale hlavu se šklebí gnóm. Ať chechtá se v své zášti! Mně těchou jest, že na kápi i plášti má tříšť mých hvězd! I. IX. 1897.
205 OBSAH.
Zlatý prach.
Věnování5 Zlatý prach7 Rondeau8 Ať leží!9 Fialky10 Hnízdo11 Kos12 Láska13 Skřivánci14 Včera jako dnes15 Červánky16 Sluníčko17 Jabloňový květ18 Petrklíče19 Pst!20 Hle, již letí21 V hvězdné zoři22 Melouny23 Vějíř24 Rosa thea25 Pampelišky26 Astry27 Hloh a střemcha28 Paprslek29 Na pasece30 V parku31 Básníci rond32 Souzvuk33 Rubíny34 V létě35 Dvě pohádky mé báby. I. Perníková chaloupka36 II. Až přejdou!37 Kukačky38 Hudba39 Madrigal-rondeau40 Jasmín41 Ještě rondeau42 Osení43 Kočičky44 Špičky45 Lesem46 Světlo47 První sníh48
[206] Mimosy.
Mimosa51 Křivda52 Nech to53 Co jsme rádi měli54 Vždy znovu55 Týž motiv56 Dost času57 Jiskry58 Před nocí59 Odkud?60 Slovo61 Ghazel62 Umlkám63 Staré rány64 Jsou bolesti65 Dvě sloky o štěstí66 Ghazel67 Nech68 Bubliny69 Šeptáno do ucha70 Tvrdošijnost71
Staré loutky.
Pierrot75 Columbina76 Matamor77 Kašpárek78 Harlekin79 Pantalone80 Imogena81 Mefistafl82 Bajadera83 Tutti quanti84
Ronda melancholická.
Po denním shonu87 Po dlouhém čase88 Jak rád89 Zda to je život?90 Opice a kozy91 Nech vše, jdi spat!92 Příliv a odliv93 Alchymista94 Den bez tebe95 Den s tebou96 Nést kříž svůj dál97 Jsme smutní oba98 Rubikon99 V dešti100 Finale101
Démon láska. Cyklus romancí k pastelům Maxe Pirnera.
Prolog105 Romance deštníku107 Ave!109
[207] Dítě a srdce110 Stará panna111 První políbení113 Růže a poupě115 Lacrimae Christi116 Opuštěná118 Probuzení120 V noci122 Dým124 Na pranýři126 Konečně128 Epilog130
Tři feerie.
Dub Merlinův. (Hra stínů.)135–146 Pan Guillem de Gabestaing. Cyklus romancí a písní. Pan Guillem de Gabestaing149 Markéta z Roussillonu152 Těžká služba155 Touhy, touhy!157 Poslání159 Našli se161 Hra v šachy163 Slavnost na hradě165 Tenzona167 Konec hostiny171 Jiná píseň172 Hovor v lese174 Osudná píseň181 Sen184 Snu vyplnění188 Illusionista193–202 Epilog203
E: sf; 2004 [208]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Souborné vydání básnických spisů Jaroslava Vrchlického; Otto, Jan
(Tiskem a nákladem J. Otty.)

Místo: Praha

Vydání: [2.]

Počet stran: 208