Ó Řecko, matko umění a žití,
zář tvého ducha v tmy mé duše svítí,
a totéž slunce, jež kdys na Hymettu
zlíbalo z jitra rosné perly v květu
a v hrozen lilo plamenné své žáry,
číš zpěvů zlatí mně!... Kdys v rumech starý
jsem viděl sarkofag, a posud vrací
se k němu snů mých tlum, jak tažní ptáci,
když nad života moře rozbouřené
je divý osud bouřným křídlem žene,
když nad uměním zamyslím se v snění;
když zdá se mi, že ani mostu není,
jenž spojit moh’ by azur s hloubkou moře,
rmut propasti, zář slunce, ples a hoře,
trud člověka a boha úsměv klidný;
když zoufám nad vším, když se ptám, jak v bídný
ten život, kde nás naděj stále klame,
pod každým krokem s námi břeh se láme,
v ten závoj, který věčná propasť kryje,
jak vetkati jen růže poesie,
jak tuto vřavu, jež se nezastaví,
na souzvuk písně zkonejšiti hravý,
jak v Medusy tvář pustit paprsk zlatý,
jak resignace slzu v pouště ztráty,
jak učit víře, kde sám rozum klesá,
jak stržen v prach přec vzlétat nad nebesa,
jak možným je to? Viz, tu rakev stará,
kol víka věnce tvoří květy jara,
na deskách jejích u veselém reji
se satyři a nymfy prohánějí,
jich kadeř réva, chmel a břečťan splítá.
Vnitř mrtvý spí, a venku v tanci chytá
a objímá se šťastných dlouhá řada;
vnitř mrtvý spí, a venku satyr žádá
od nymfy úsměv, pohled, políbení;
vnitř mrtvý spí, a kol se pohár pění;
vnitř popel, kost, a prach, a pavučiny...
Leč z desek rakve vniká v její stíny
zář smíchu, lásky síla, vůně květů,
až splývá život v harmonii světů.