ZMRZLÍCI

Eduard Albert

ZMRZLÍCI (12., 13., 14. KVĚTEN)
Už jaro výskalo si na potkání, kosové pěli ze zelených strání; už mlíčí pozlatilo každou mezi a přes ploty se usmívaly bezy – a v tom se jaro na smrt rozestoná! Jak možno to? Nu, slyšte, kdo to koná. Jeť Zima na útěku ku severu. Tré čarodějův, zlomyslných věru, co sedí v zadu na posledních saních, se ohlédlo a vidí jara světlo. I setřásli, co ještě mrazu na nich. A hned se zarazilo vše, co zkvetlo, tři dni je šedě zamračeno nebe, na horách jíní, v údolí to zebe. Ovocné stromy v zeleni své chladné, jich sněhobílý květ, jenž mrazem vadne, 5 těch barev spolu dvé – je pohled krutý. Tak vypadají rozmarinek pruty, jež spjaty jsouce v lesklé bílé stužky voskových svící smutnou tvoří zdobu, když řada mládenců a jejich družky ven z města za rakví jdou k hrobu. Jen kosův radost tím se neutlumí, vždyť slunce zase dokáže, co umí. 6