PŘED SLUNCE VÝCHODEM

PŘED SLUNCE VÝCHODEM
Noc červencová nespí více, už dosnila svůj letní sen, v nějž upadla, když večernice běh za horou byl ukončen. Bělá se nebe na východě, kruh bílý roste v šíř a v dál. Běl žloutne ve svém středním bodě a okraj modrá na opál. Žluť nebe rudne, hoří v středu, požár se vzmáhá dokola, vše oslepujíc při pohledu vyrazí slunce, vzplápolá. Paprsky švihnou do rumiští, kde zmije plod svůj ukryly, a tisícerou zlatou tříští se rozeskáčou v obilí. 11 A tančí po stromech a křovím, se vpředou snících do kuklí, tam života hnou proudem novým, by závoje se rozpukly. A kde jen po životě stopy a kde se červík vylíhá, kde zárodek – tam slunce topí, že teplem život obíhá. Vše k předu žene bez únavy, atómy mrská v výparu, slučuje, bourá, nově staví – a k poledni vše ve varu. Jak selka pilná oběd strojí sekáčům žnoucím chvátavě, tak slunce ohně svého znoji hod chystá – Smrti k potravě. 12