V NOTREDAMĚ PAŘÍŽSKÉM

Eduard Albert

V NOTREDAMĚ PAŘÍŽSKÉM
Černá sukna visí v Notredamu, katafalk je vztyčen prostřed chrámu, Paříž krále Umberta smrt želí. Den je šedý, ponurý a ztmělý... Houfy cizinců kol chrámem chodí, obdivují stavbu, půvab lodí, francké gotiky vše harmonie. Do deště se dalo, venku lije. Nikdo nevychází, zástup stojí, mnohý sedne, kdosi z kapsy svojí číslo novin vytáh’, dámám kolem předčítá, co Margarita bolem duše jata nebi vyslovila. Tvář se mnohá těžce zarmoutila, oko mnohé prosí v slzí třpytu: Potěš, Bože, vdovu Margaritu! 62 U vchodu tam klečí na židlici milosrdná sestra bledých lící, v rukou míšek drží otevřený na almužny pro děti a ženy, pro starce a pro vše, co je bídné. Každý, kdo tu prosebnici shlídne, sahá do kapsy a peníz drží. Přestal déštdéšť, jdou ven a sestra trží, mince cvakají a měšec botná, sotva stačí ústa přeochotná říkat „merci!“ Zní to vděčně v hluku, jakby dárci políbila ruku. Až se dnesky do kláštera vrátí, něžně velebná jí řekne máti: „Máte štěstí, sestro Margarito!“ Ach, jak hluboce to štěstí skryto. 63