DUCH A SVĚT
Všeho se život chytá, jak rez kovu,
všade se zahnizďuje jako plíseň;
jej vypleješ-li, usadí se v novu
a bují víc, kde větší zdá se tíseň;
v zem, vodu, vzduch jak jakás kletba vniká.
Svět celý porodnice převeliká,
kde porod za porodem, jen se minou,
a plození a porod nezahynou.
Kulaté planety je povrch celý
bytostmi posypán. Viz bylin říši;
severních skalisk mech jaks ošumělý
a potom nádheru, jíž v jihu dýší;
slyš lesy šumící, jež horstva vroubí,
slyš trávy šepotavé v dolin hloubi,
viz růží zář a jak se révy vinou.
Kde povstaly, byliny tiše hynou.
77
A mezi nimi, po nich zvíře skáče
a plazí se a hnízdí, skupuje se
ve stáda, hejna, roje, ve chumáče
a zpívá, vřeští, ticho bloudí v lese,
tam staví stavby, tam zas stepí letí,
tu vzduchem táhne v podzim, za podletí,
tam řádí, svádí mořskou pod hladinou.
Zde rodí se, tam žijí, jinde hynou.
A po zemi a po horách smrt chodí,
vymete koutek světa nejskrytější,
poletá vzduchem, hlubinou se brodí,
že jeden velký hřbitov svět je zdejší.
Ta pravda jediná je nad vše jistá,
že každému se žití konec chystá,
že v jednu propast živoucí se řinou,
Kdokdo narozeni, všichni mrou a hynou.
Jen lidský duch, bez mezí prostorových,
i času tekutého nezná hranic.
Co dole tlí, co zaházeno v rovích,
to nezdržuje jeho práci pranic.
Nůž v mrtvoly se ponořuje ostrý,
pravěkých tvorů sestaveny kostry.
Duch za smrtí jde stopou svojí, jinou
a problémy mu smrtí nevyhynou.
78
Vzplanuly hvězdy před tisíci lety,
jich světlo putovalo po nebesku,
až padlo ve pozemských krajů květy.
Tu člověk na citlivou chytí desku
jich obraz mžikem, fotogrammy schová
pro příští věk, až konstellace nová
ukáže, stálice že také hynou,
však stopy jejich duchu nezahynou.
Smrt nepřetrhá tajné duchu tkaně,
jež přes věky se v naši mysl předou.
Nás jímá touha Indův po nirvaně,
i ples, jejž Řekův charitky si vedou.
Učitel mnohý z hrobu „Postůj!“ volá.
Co jiskra nám to příštím rozplápolá,
blahoslavenství slova posud řinou,
jež Kristus děl – ta slova nezahynou.
79