ALGOL
V Alhambře večer v „síni sester“ Jessuf král
stál u arkýře při západní gallerii
a do zahrad se díval. Časem vztyčil šíji
a patřil do nebe a pak se pousmál.
Tu Fatmě, která vedle stála krásolící,
do vlasů rukou pravou vjel a drže kštici
nespouštěl s nebe hvězdnatého očí svých.
Levicí vzhůru ukazuje děl: „Viz, dítě,
tam stojí ,hamil rás – al gúl‘ ve hrdém třpytě,
jenž čarodějky hlavu sťatou vzhůru zdvih’,
jak já teď hlavu držím čarodějky svojí.
A dole na pokraji mléčné dráhy stojí
hvězdice jasná, jejíž jméno al-gúl jest,
to démon – srdce moje! Hvězdář pravdu káže.
Jak u bran Alhambry se noční střídá stráže,
al-gúl se mění tak: jak odměna a trest.
80
Teď ubývá ho, až zas brzo po půlnoci
se rozesvítí, aby zářil v plné moci.
Tak srdce mužské chová se a tak al-gúl.“
„„A srdce moje vždycky stejně plá, můj pane,
vždy láskou hoří, jak ta rudá hvězda plane,
již vidět tamto. Ženy srdce nikdy půl!““
Z Granady slunné zmizel dávno Maurův kmen,
však hvězdy stejně slují až po dnešní den.
V souhvězdí Persea, jenž hlavu Medusinu
do výše zvedá, vítěz velikého činu,
stálici velkou zovem’ Algol dosavád,
jež s přesností se divuhodnou stále mění,
tu rozzáříc se, pak zas upadajíc v tmění,
a pravidelně od staletí jde ten řád.
Ty po boku-li nemáš krásolící Fatmy,
moderní dámě ukaž, až se Algol zatmí:
„Teď, dámo, prozradím Vám, co je mužská lest.
Jeť Algol slunce – jako naše – v nebes dáli,
kol něho průvodce se točí velký, stálý,
však temný. Na vteřinu vypočteno jest,
kdy za Algolem schován ve svém obíhání,
kdy před Algolem stoje jeho lesku brání,
81
vzdálenost obou, průměr jejich dobře znám.
Vy v srdcích mužů čtete – lest to Vaše.
My v světě sluncí čteme – lest to naše,
skulinou zříme lstivě v světa velký chrám.“
82