ČETBA
Ne z listu knihy, z listu stromu čtiž!
Utrhni sobě s lípy jediný
a drž jej, proti světlu prohlížej,
jak krásná v něm a pravidelná síť
se rozepřádá, jdouc až ku kraji –
síť žilek, jimiž šťávy kolují,
by buňkám daly čerstvou potravu.
Života stromu tak jsi urval kus.
Kde stopka listu k stromu připjata,
tam cévy do ní z větve vstupují,
jimiž se proudí šťáva životní.
Cévy pak ze pně jdou a sahají
až ke kořenům v zemi rozpjatým,
jichž konečky jsou jemné pavučí.
V kořínkách pracovníkův nepočet,
buniček malých, samých dělníkův,
jež z prsti vyrábějí dolivo
jak horníci, co v dolech pracují.
93
Tam bakterií rody všeliké,
podobny jaksi kastám otrokův,
jim pomahají, v prsti hrabou se,
ji rozštěpujou, lámou v částice
a molekuly staví, rovnají.
Tu práci sleduj v duchu ještě dál:
kde molekula jen se odšine,
již jiná musí prostor nahradit,
a kde má práce ta své skončení,
jak hluboko jde v země útroby?
A zase k listu vrať se myšlénkou.
Tkaň jeho ukazuje drobnohled:
buniček řady, čety, čeledi
ve vrstvy, pásma ladně srovnaných,
z nichž každá samostatnou bytostí,
jež na jaře se všecky rodily,
když z větve pučel listen mladistvý.
S měsíce kdyby oko patřilo,
zeleně jemný tón by potěšil,
jímž oběžnice země pokryta,
kde lesů spousty jdou a prérií;
tu zeleň robí listu buničky,
ji v drobnohledu v zrnkách malých zříš.
A mezi buničkami otvory
jsou průdušnice skryty bylinné,
94
z nichž vane dech, jak ze plic zvířete,
jež stále ztrácejí se do vzduchu.
A kde se molekula pošine,
tam jiné vstoupiti jest na místo,
a kde má práce ta své skončení,
jak vysoko jde v nebes výšinu?
Až podzim od severu přikvačí,
té práci bude konec žalostný.
Co list, vše vadne, sžloutne, opadá,
a seschlých listů zbytky zkroucené
před sebou vichr plání požene,
mrtvoly buněk malých stíhaje.
Když bělokorá bříza šepotá,
když o polednách zdlouha dýchá les,
když v sýkotách se klepe osyka,
když v bouři lípa lomí rameny
a větve javorů když skřípají –
Dryady Řekův jakby mluvily.
Dryady, slepy jste – strom nevidí!
Dryady, hluchy jste – strom neslyší!
A přece žije strom a duši má,
života jeho taj je hluboký,
ač smyslů lidských jemu netřeba.
Což netluče nám srdce ve spaní,
když mozek prost a prázden milých snův?
95
Což nehojí se rána vojínu,
jenž polomrtev kdesi nalezen
v mrákotách leží dní a nocí čas?
Což neporodí žena bez smyslů,
když tluče plod na bránu života?
Což život není víc než myšlení?
Což problém světa jest jen – logika?
96