1.
Na nebi svit poslední, na zemi temnota
Večera letního, kterou zapudit měl
Vyjdoucí měsíc záhy; hvězd mnohých jasnota
Jej zastupovala. Po břehu slavík pěl
Po břehu skalnatém Berounky spěšné,
Nedaleko něhož, nad všecky chlumy lesné,
Hrad strmí k nebesům; to slavný Karlův Týn,
Mladý ještě tenkrát. Pod ním, u řeky blíže,
Věčného klidu místo. Doleji klepe mlýn
A rušívá to ticho, co kraj veškerý víže.
Jinoch po břehu spěchal, na tváři jemné máj,
Na tváři ladný úsměch, ve srdci lásky ráj.
Měsíc vyšel bledý. Spěch kroků jinoch staví.
Ve záři měsíčné znát jeho postavu,
An stojí, outlou lze; biret, zlatohlavu
[5]
Na způsob, kadeř kryje. Mrav všecken lepý, hravý
V každém jeví se hnutí. Čím on se asi baví?
Kadeří zlatou jemu větříček noční hrá,
On hledí na břeh druhý, v zraku mu touha plá.
Co asi vidí? – všude tichá noc,
A on tak dlouho hledí – to jaká’s vyšší moc!
Mladíče, v oknech hradu již všecka světla zhasla;
Ty ještě meškáš, tak jakoby byla zašla
Ti hvězda náděje; jakoby neměl zříti
Skalných těch břehů víc; jako stroje se mříti
Sokol hledí na širé výletů svých kraje.
Vzdychnuv trhnul sebou. Ještě, se ubíraje,
Zpět obrací své zraky. Již zmizelo to tiché
Jemu zákoutí světa. Jen ztrp, mladíče, liché
Divadlo života záhy ztupí tvůj cit. –
Již stojí před hradem; volá; mosty se dvojí
S břinkotem spouštějí. Z jednoho okna svit
Hořící lampy září; snad jsou panoši v zbroji
Na cestu hotovi? Však okno ctihodného
Pavla to kněze jest, stařečka velebného.
On jest, an všecko spí, který ještě při záři
6
Bdí lampy bledé. Klid na jeho zříti tváři,
Dobrý to dělník Páně; vždy lásku v srdci choval,
Jíž mladost svoji byl a mužství obětoval;
Ni stářím neustal ve zbožné horlivosti.
Nyní jen hlasu Páně, by k otcům složil kosti,
Prorok ten očekával. Kdy tak při lampě bděl:
Jinoch, loučit se chtěje, do jizby jeho všel.
Stařec se zdvíhá: „Což tě vede, synu,
Do bytu mého v tak pozdní hodinu?“
„„Do Prahy prvním jitrem jest, otče, mi se bráti;
S tebou se rozžehnat přicházím; díky vzdáti
Za všecku lásku tvou.““ „Tvé díky přijmiž nebe,nebe,“
Dí stařec slzavě; to„to veď a doveď tebe.“
A dlouho ještě, dlouho rozmluvu spolu měli,
Až z věže hodiny, zvěstujíc půlnoc, zněly,
A táhlé hlásného rozvedlo je volání.
Nastalo loučení. Stařec, dav požehnání
Jinochovi, za ním dlouho tesklivě hleděl,
Když byl se odebral; neboť on dobře věděl,
Že kvítek nahryzlý měkou jsa nádherností
Snadno můž uvadnout ukrutnou světa zlostí.
7
O anjel pak by zplakal, zarmoutiv jasnost tvou
Pohledem takovým! – A jinoch kráčel tmou
Chodeb a komnat dlouhých, leskem osvícenou
Bledým měsíce; však také v srdci svírání
Čil, jakby na věky něco měl opustit,
Něčím opuštěn být. Na věky? bez skonání?
Trudná to myšlenka. Nechtěj ji připustit
Miláčkům, nebe, svým! Než kdo se jí ubrání?
Vše jenom jednou, dvakrát nic nezříme,
Loučení nezkusivše nerádi v ně věříme.
Myšlenky slastné, trudné jinochovou se hlavou
Míjely, až ho sen poňal ve náruč tmavou.
2.
Krásná dennice bledne
Východní záplavou,
Budí se ptactvo zpěvné
Borem a doubravou.
Na hradě z rána živo; frkot se rozlíhal
8
Netrpělivých koní, a cválem ubíhal,
Než slunce první svůj paprslek zjevovalo,
Houf jezdců ku Praze. I znovu panovalo
Nad krajem ticho. A na druhém
Berounky břehu chyže chudá.
Kdy v spánku vše ještě tuhém
Spočívalo, než zoře rudá
Na východě se zjevila,
Tlukotem tichost rušila
Se na dvéře. I přišli dva
A pozděj jeden, a ještě dva
V chatrč, ve pláště zahalení.
Krátké jejich jest pozdravení.
Tam tichý hovor; než jitra ples
Zemi zjevil se v slávě celé,
Jeden za druhým v temný les
Se tratili. Tak neveselé
Větříc den obludy prchají,
Jejž synové světla vítají. –
Co zřím? Pomeškej slunko, a prodluž mi to svaté
Vidění! Anjel-li to v lidské tváři?
9
To děva spící. Vůkol ní zajisté
Vojensky leží tábor anjelů, té čisté
Dušinky střehouc. Růžovou již záři
Okénkem mladý den v komůrku chýže leje;
Jej vítajíc ze hnízda lašťovička pěje,
Z hnízdečka střechy chudé, která ukrývá perlu,
Za niž by králevič rád opustil svou berlu.
Již slunce metá blesky úplné slávy své.
Ještě okamžení – a rty purpurové
Chvějí se žitím. Aj již vítá slunce nové!
Jak důstojná! tak čistý, krásný, božský tvor,
Jakby dnes byla vyšla z ruk božích; ano zbor
Nevidných kolem ní plesá duchů nebeských.
Její cit modlitbou. Ta zajisté z pozemských
Dcer není; nebe, jenž ji takovou
Odělo krásou, to květinku svou
Přesadí asi záhy v blaženější kraje!
„Noc dnes tak nepokojna. Kde větřík ranní vlaje,
Půjdu vydechnout si.“ Dí a podle vrb ladných
Kráčí jak anjel, jenž děl přírody bezvadných
Střeže. Panenskou duši který dostihne zpěv?
10
Zdáť se, že ji cos tísní. O pak jí nebe zjev
Všecku svou útěchu! Co ji as rmoutit může? –
A v chýži chudé dí Lubor Hněvsovi: „Nuže,
Doba se blíží, Hněvso, která osud rozhodne.
Já čekal, trpěl dlouho. Vždy mě na srdci bodnebodne,
Kdy toho pomním. Zda vždy před bojem tak bývá?“
Dí a k oknu obrácen slzu trpkou ukrývá.
Tam dceru zří i znov budí se bol: „Želmíro,
Ty dítko časů blažších, kvítku kraje lepšího!
By tebe nebylo, osudu krutějšího
Mohl bych snést. Či nemoh’? Ach ty oslazuješ
Ten život!život!“ Dí a za stůl sednuv šedivou vzpírá
Hlavu. Jemuž dí Hněvsa sluha starý: Vzbuzuješ„Vzbuzuješ
Mnoho si trudných myslí; však je při tobě víra
A věc spravedlivá. Tys dlouho císaře
V nouzi o pomoc, jsa neštěstím stíhán, vzýval;
On na to zapomněl. Či snad tě jako žháře
A vraha u dvora některý dobroděj –
Jemuž Bůh spravedlivý odplatu za to dej!
Jenž chléb tvůj jídal, víno tvoje píval, –
Jest pomluvil? Nyní pomoc jiného pána
11
Hledáš snad vděčnější. To není hřích. Za Jana
Vždy tak bývalo; i rodu starého
Jsi vládyka svobodný!“ Takto sluhu věrného
Rozhorlení k řečem, ač proti zvyku jeho,
Pobádalo. Mlče zří ještě pána svého,
An sedě za stolem šedivou hlavu vzpírá,
Bol na uvadlé tváři, jenž srdce jemu svírá.
Dí dále: „Věř, pane, co to za krále máme,
Nerozumím. To pravda, pokoje užíváme.
Mečem dělá se málo; hrdinou zlato jest.
Však jindy jinak to bývalo; to čest
Zemanská platila. Nyní bohatí páni
Jen dvůr jeho zdobí: vám pak se přístup brání.
To mladé panátko, jež dosti jsem tu vídal,
Zdá se o něco lepší; ten by každého zlíbal;
Jest jako ze strdi – i nu však uvidíme.“
Lubor se trpce usmál. Proč asi? To nevíme.
Má dcero, dcero má! Otec tě ostaví
V tom světě šálebném; ó tys ještě tak mlada
A již osamělá – okoušíš osud zlý! –
I v tom do dveří jde služka stará Milada,
12
K níž vstana Lubor dí: Má„Má dobrá matko, dnes
Jest nám se odebrati. Pečlivě moji šetř
Želmírku, stará.stará.“ „Však se brzo navrátíte,
Šlechetný pane?“ dí stařena ouzkostlivě.
„Tím málem, co nám Bůh poskytnul, vystačíte
Zatím; záhy vrátím se;“ odvece Lubor tklivě,
Ač hnutí ukrývaje. „Ty nebe lítostné,
Jaké jsi člověku osudy žalostné
Uložilo! To ptáče k tobě se vznášejíc
Vesele sobě žije, zpěvem ti vzdávajíc
Díky. Člověk, světa jsa pánem veškerého,
Ten přímý, božský tvor, to arcidílo svého
Hospodina, dnů svých kratičký počet žije
V trudech, a hodina, jenž mu ku smrti bije,
Jest mu hodinou spásy!“ – Zatím se večer blížil.
Želmíra znamenala, že smutek jakýs tížil
Otcovo srdce. „Kdož u nás dnes v noci byl,
Kdo, otče?“ táže se. A otec hnutí kryl.
Ty„Ty již jsi spala, dcero, když přišel Hněvsa z Prahy?Prahy?“
„Já ještě nespala,nespala,“ dí ona, otče„otče drahý;
To bylo z večera.“ – Tak„Tak se ti něco snilo,
13
Želmírko!Želmírko!“ pravil on. A znovu zahalilo
Starcovu duši mračno. „Nermuť se, otče můj!
Vidíš to kvítko, otče? hle, já jsem kvítek tvůj!“
Dí sňavši s ňader růži. A k nebi hledě vzal
Otec od dcery růži. Byl večer. Stařec vstal:
Nemožno„Nemožno meškat déle. Má drahá dcero, věz,
Že dnes se odeberu.odeberu.“ „Dnes ještě, otče, dnes?dnes?“
Dí panna blednoucí; mě„mě zůstavuješ samou?“
„Nikoliv,Nikoliv,“ otec dí, Boží„Boží jsi pod ochranou.
Záhy mě uzříš opět; ó pak nám lépe bude.
Místa ni péče víc ni nouze mít nebude
U nás; zlatem a stříbrem budou se jizby skvíti,
A život bezstrastný budeme navždy žíti!“
Tak mluvil těše ji. Hněvsa do jizby všel
A cosi pánu šeptal. I tu by vidět měl,
Cit všecken udusiv jak stařec se opásá
Mečem, o jehož moci mnohá již pověst hlásá.
V okamžení hotov. „S Bohem buď, dcero!dcero!“ dí
Tiskna ji k srdci – věrně„věrně, dobrá Milado, ji
Opatruj. S Bohem!“ Dí a z chyže ouzké ven
Pod šíré nebe spěchá; Hněvsa za ním. Již den
14
Byl postoupil svou vládu zúplna klidné noci.
Hrobové ticho v chyži. Želmíra bez pomoci,
Bez útěchy, ve světě sama – ach sama – sama!
Jsou v žití okamžení, kde duše nade časů
Se meze pozdvíhá, slyšíc prorockých hlasů
Pění z krajů věčnosti. Tu nebohá tušívá
Osudu budoucího těžkosti a zemdlívá
Vázána tělem jsouc, nezvyklá letům vyšším.
To bývá blízko smrti. Již potom během tišším
Ubývá život jí, jejž záhy opustí,
Jak milo anjele smrti jí zašustí
Peruť tichá. Také vzdálených přátel lkání
Tehdáž dochází jí a lásky jemné vání.
Tak červ strojí se jarem změnit se na motýlka,
Tak duše změniti když má se na anjílka.
Měsíček již byl vyšel; u okna ticho sedí
Želmíra; měsíc z hůry útrpně na ni hledí
Leskem ji ozařujíc. Marné tvé těšení,
Milado pečlivá! Ji rmoutí tušení,
Jakby dlouho, tak dlouho bez otce měla býti,
Jakby proměnu divnou její měl osud vzíti.
15
„Ó proč vždy o loučení zazníváš, píseň má?
Začátek vždycky tvůj bývá předtucha zlá;
Vlečeš se strastmi všecka, konec tvůj soudný den –
Ty však má v sobě losy života krátký sen!
Kde jsi, mladosti má? Tam strmí Karlův Týn
Ještě; však šedivec. Pod ním u řeky blíže
Věčného klidu místo. Doleji klepe mlýn
A rušívá ten spánek, jenž kraj veškerý víže.
Ten kraj tak smutný jest, jak ráj, jejž potkal hněv
Boží, jak stínové předků našich, jež zpěv
Synů nevelebí, za něž cedili krev.
Želmíro, truchlíš Bohu; takové truchlení
Ku spáse jest a vždy v radost se promění.
Kdo lásce dal svou mladost, kdo cnosti žije: moc
Vyšší ho zacloní. Želmíro – dobrou noc!
16
3.
Vždy blaze je v Praze;
Tam veselo žíti
S Čechy věrnými,
Bratry upřímnými
Ruku v ruce jíti
Po života dráze.
Blaze je, blaze
V upřímné Praze!
Tam věčné je vření
A věčné sil tření;
Zář jitra každého
Vždy dobra nového
Zjevení vítá,
Všaká tam pravda zástupce čítá:
Blaze je, blaze
V dobroplodné Praze!
A jejích krás
Kdo vychválí dosti?
Žádný země pás
17
Ženskou sličností
Nedařilo nebe jako nás,
Tolik se anjelů nikde nehostí:
Blaze je, blaze
V krásoplodné Praze!
A slávou činů
Jak skvělá jest Praha!
Chrabrost jejích synů
Hromívala vraha.
Ta pomnění drahá
Věrnému Čechu
Plodí potěchu.
Blaze je, blaze
V hrdinské Praze! –
U pana Zděslava
Sternberského
Světla velkého
Blesk zříti dnes;
Tam zní jarý ples
A šum a vřava
U pana Zděslava.
18
V komnatách jeho
Vysokých a skvělých
Pánů jest mnoho
A paní veselých.
Ze Vlach a z Anglie,
Z Polsky, z Hispanie,
Ze všech světa stran
Se směstnalo tam
Co jen spanilého.
Však mnohoslavného
Národu Českého
Postavy hrdinské
Nad všecky cizinské
V leposti se skvěly,
A ze všech ust hlaholy České zněly.
Duše v blahosti
Na křídlech radosti
Se unosí;
A přec je cosi
V té záři rudé,
V té záři chudé
19
Světel besedních
Velmi marného;
Paprsků denních
Slunéčka teplého
Miluji více.
Tam leskem svíce
Komárek se pálí,
Tam tvé, besedníče,
Tupí se srdce a rozum se šálí;
Já miluji světla denního více.
Slyš slavné hudby jak do boje znění,
A sterých ust hlasové jako hřmění,
V to řinčejí slavně bokály:
„Sláva buď vlasti, sláva buď králi!“
Však největší dav
Tamo se honí.
Co zřím? Zlatohlav –
To jinoch náš! Kloní
Mnohý se mu pán.
On zdá se býti zaměstnán
Na mysli; v tváři jeví máj,
20
Ve srdci tají lásky ráj,
Na rtech libý mu úsměch hraje,
A ničeho si nevšímaje,
Pilně ode všech jest všímán.
Tam černý panoš v koutě sedí,
Tak v jinocha bodavě hledí.
To divná tváře, divná tváře,
V níž pekelná rdí se záře!
On zrakem šlehá,
On duši hledá –
Zda ďáblu choditi světem dopřáno?
Tě noční obraznost klame; ráno
Vše jinak uzříš; tvář toho čerta
Je tvář pověstného panoše Ruperta. –
A libě hudba zaznívá
I k tanci panstvo pozývá.
K jejímu hlasu vše se v řady
Staví; kolem počíná všady
Lády se vláda,
V jejíž pouta ráda
Duše se víže.
21
Tělo bez tíže
Zdá se býti;
Což divu, sníti
Počne-li blahá
O věncech milosti,
Po nich-li sahá
V tom hudby dutí
A prsou dmutí,
V tom moři blaha, v tom moři radosti?
Kam Láska sáhne, kde Krása vládne,
Tam Péče vadne a Stáří mladne. –
Jinochu, ty stojíš? –
Do tance! Tím zhojíš
Bol lásky; stydíš se, či se bojíš? –
Bez hnutí jinoch; jemný máj
Na tváři jeho, v srdci ráj.
Ty krásný zlatohlávku! stůj
Při tobě stále anjel tvůj,
By měkou dvora nádherností,
Nahryzlý kvítku, světa zlostí
Neuvadnul; ó pak by nebe
22
Zaplakalo! Tvá láska tebe
Ostříhej! Ajhle tvé mladosti
Se přítel Jaroslávek blíží;
Hle, jak se tamo v kout ohlíží,
Kde černý panoše se hostí;
I dí k jinochu: „Ten, co tam sedí,
Viz jak co ďábel škaredě hledí;
Proč jemu přistup k nám dopřáno?“
„Tě noční obraznost klame; ráno
Vše jinak uzříš; tvář toho čerta
Je tvář pověstného panoše Ruperta.“
U znov kolováno.
V tom moři blaha,
V tom moři radosti,
V tom hudby dutí
A prsou dmutí
O věncech milosti
Počíná-li sníti
Duše blahá,
Po nich-li sahá:
Což divu? – – Přestává
23
Hudba zníti,
Počíná se tmíti.
A jinoch bledna bez hnutí stojí,
Na tváři máj, ve srdci ráj –
Či on se stydí, či on se bojí? –
Slyš duté hřmění!
To hudba není –
Jinochu jde hlava
Mrákotno kolem,
Noh síla ustává,
On klesá! Za stolem
Sedící páni
Kvapně se zdvíhají,
A polekaní
Z řady ubíhají
Tanečníci.
Besedníci,
Co vám překazilo
Veselosti?
Co, mládče, zbavilo
Tebe statnosti? –
24
AvA v žalosti
Po boku jednom Jaroslav,
Po druhém boku Rupert stojí,
A komnatou jako včely se rojí
Panstva skvostného zděšený dav.
„Pomoz námnám, BožeBože“ –
Starý pan Zděslav
Volá – co„co se stalo?
Odneste ho v lože!“
Rupert již ho ven
Vynáší; Jaroslav
Za ním. Či to sen? –
Jak se to vše stalo? – –
Mizejí hosti
V hluboké tichosti,
Všecko ustalo:
Umlkla vřava.
To ples slovutného
U Sternberského
U pana Zděslava.
25
4.
Záhy se ostudí života stálý mír,
Jak nudno, jednotvárno! Mě blaží proměna.
Vždy tichou vodou plouti! Vítej mi proud a vír!
Kde věčná živlů půtka, za žití vítej změna!
Věz, bratře! konečně omrzí dráha cnosti.
V neckách nerad se koupám, ač tam nebezpečnosti
Není; to ženštinám bojácným zanechejme.
My na tajemnou tůň veselo se vydejme,
Mládenci! Nad smrtí život dvakrát je sladší;
Pozbudouc drsnoty žití jemnější, hladší
Stane se rozkoše věčně pohybným vírem.
Já syt jsem tebou, cnosti, pohrdám tvojím mírem!
Rupert je plavec dobrý; jakby měl smlouvu s peklem,
Pouští se bouří lítou, plyne po moři vzteklém. –
Po zemi radší půjdu, než abych k nebi lítal;
Sprostákem radší budu, než bych k oněm se čítal
Cnosti milovníkům, jenž jako vrána v sněhu
Kráčejíc sobě směšně počínávají v běhu
Žitím. Najísti se bez postu, do sytosti,
26
Napíti hodně se v upřímé veselosti –
Třeba někdy z fěrtoušku – to naplňuje kosti
Tukem, které suší vybledlá, smutná cnost;
Pop tučný chval ji, však liška chválí svůj chvost.
Rupert je dobrý druh, zná dokonale píti,
Zná na fěrtoušky se i umí vesel býti. –
Boží svět velký jest, a Hospodin do času
Svým zlatým osvěcuje slunéčkem různou chasu.
Pohleď do hlučných měst, jaké tam hemžení!
Pohleď na matku Prahu, jaké tam hlučení,
Dnes svátek Václava svatého dědice
Slaví se. Nad Prahou noc temna. Směsice
Lidu různého se ulicemi přehání,
Jako vod proudové v násilném větru vání.
Pěšky i na koních skvostné s družinou panstvo,
Bohaté jemu chtíc v nádhernosti měšťanstvo
Vyrovnati; chudí, zámožní, velcí, malí,
Jedním se všecko davem ve záři světel valí.
Rozličná divadla, hudby a hodování
Působí po Praze obecné radování.
Vše do noci pozdní trvá, pak tichne hluk
27
Po ulicích. A však do krčmy vstup, tu zvuk
Hudby a veselost ruší jen dnová záře.
Rudý lesk lampa line na rozmanité tváře.
Tu teprv hudba, vřesk, klení, veselí, zpěv,
Tanec a vrávorání, smích, pláč, přátelství, hněv
Tvoří divadlo dvorné. Hle tamo v karty hrají,
Tamo zas v kostky, vášeň na tváři jejich; zrají
Mnozí z nich peklu. Však v té společnosti sprosté,
Tam v temném koutě jacís zasedali si hosté
Od druhých se lišící. Panoši na mou víru
Skvostní se zdají býti; že mohli v takou díru
Se zahodit! VsakVšak temno – nelze je poznati.
V tom slepý stařec všel; počíná zpívati
U dveří sedna píseň. Mrzutí povstali
Nejblíž sedící hosté i hanit se jali
Pěvce. Das Böhmische Rind! znělo z ust jejich lání;
Thust dich gleich packen Böhmak! šlo na starce volání.
Ztad hněv přísedících, od nichž nad tím jevíno
Nelibost dříve slovy. V okamžení chopíno
Hřmotně se zbraní
Křik, zmatek a rvání,
28
Stoly se kácí.
Opilá luza
Strašně burácí,
Krev a hrůza!
Lavice praskají,
Meče se blýskají;
Neb v jedno se srazivše
Ze však všickni Němci
Meče vytasivše
Cizozemci
Na Čechy padají
Málo vzdorné,
Různé, nesvorné
Ke dveřím tisknouc tepají.
V tom
Jako hrom
Rána,
Jakby pekla
Se rozsmekla
Brána!
Z temného kouta panoši
29
Se zdvíhají švarní hoši
Dva jen; třetí bez hnutí stojí
Lítost a stud mu srdce dvojí;
Však v takém rozztekleném davu,
Což ti počíti budou v stavu!
Co zřím?
Ruperta černého
Strašně pověstného;
On všecko rozráží,
A komu se zachtělo
Stavit jemu čelo,
Zle toho poráží.
A za ním
Jiného zřím;
Biret kdyby měl
Zlatohlavový,
Tu ovšem zřel
Bych zázrak nový;
Či zrak mě klame, či kouzlo mě mámí?
Pán Bůh buď s námi!
To jinoch náš – odkud se sem vzal? –
30
Nejednoho cizince ťal. – –
Tak vrazi vytištěni, i znovu nastala,
Jakby krvavá lázeň se byla nestala,
Veselost; vždyť to není ve krčmě nic nového!
Panoše velebíno od shromáždění všeho.
Z nich jeden jinoch náš, však nemá zlatohlav;
Po boku jednom Rupert, po druhém Jaroslav.
Jinoch tak rozčilen, tak divoce se směje,
Ve tváři rozpálené se každá žilka chvěje.
Jaroslav na něho smutným okem pohlídá,
By vrátili se domů, nadarmo jej pobídá.
Konečně dí: „Kdyby zdobiti hlavu mou
Koruna někdy měla císarská: takovou
Hrdinností bych nikdy nešpinil slávu svou.
Již půjdu domů. S Bohem!“ Dí slze a odchází;
Rupertův checht ďábelský za dvéře jej provází.
Rupert již zúplna s jinochem směl vládnouti.
Bavili výborně, jak snadno uhodnouti.
Rupert je dobrý druh, bez bázně zná se bíti,
Jak by měl smlouvu s peklem. Umí vesele píti,
Třeba ze fěrtoušku. V tenž pytel hříchy, cnosti.
31
K ovoci dochovati těžko nahryzlý květ,
Mládce nakaženého snadno dokazí svět.
Nad hříchami otců, nad hříchami mladosti
Až do dne soudného se mrákota rozhostí!
5.
Nejedné slasti okusil jsem,
Nejedné rozkoše užil jsem;
Však ničím nejsou v přirovnání
Slasti, již působí krásy kochání.
K čemu je krása než k požívání?
Od jak živa, co tajno a temno,
Množí mou zvědavost; jaké jemno
Zavívá z tajin přírody!
Jsem volný tvor, své svobody,
Rozkrušiv pouta, chci užíti,
Nebo tu počíti
Je s odvahou,
Kdokoliv uzříti
32
Chce přírodu samu, chce přírodu nahou. –
Přírody květ
Je krása; svět
Nemá nic vyššího
Nad ni a blažšího
Nad slast, již působí krásy kochání;
Leč k čemu má býti než k užívání?
Od jakživa co tajno a temno,
Množí mou zvědavost; ó jak jemno
Při kráse dlíti!
Škoda že tajin má, jichž dojíti
Nesmělému duchu tak trudno.
Tajiny krása stoudná kryje
Páskou, takže jí nepožije
Člověk do vůle – to nudno, to nudno.
Slastno bez pásu
Zírati krásu!
Tvor volný, všech pout chci pozbýti;
Však tu počíti
Je s odvahou,
Kdokoliv zříti
33
Chce krásu bez pásu, chce krásu nahou.
Rupert přec jinocha miluje,
Že se mu tak přidružuje;
Však co by na něm chtěl jiného?
A jinoch Jaroslávka svého
Miluje asi mnohem více;
Hle, jak mu něžně hladí líce!
Rupert se na to z boku dívá
A divně tomu se usmívá.
Výborný to druh;
Ze všech dvorských sluh
Jemu rovného nenalezneš.
Jevíš svou vůli, – než se ohledneš,
Splněna. Umí v čas odjíti,
Umí v potřebě k ruce býti.
Aby náš jinoch žalost měl,
Chraň nebe! toho by netrpěl;
Aby snad nudných chvil nemíval,
Ve dne a v noci při něm býval.
Nevím však, proč by nepožíval?
Pozděj neb dříve na jedno vyjde;
34
Dříve je lépe, smrt záhy přijde.
Hřích ďáblův smích. Však dosti již, dosti;
Nad hříchy otců a nad hříchy mladosti
Až do dne soudného se temno rozhostí!
6.
Na nebi svit poslední, na zemi mrákota
Večera zimního. Měsíce jasnota
A záře hvězdní mraky jest zatmína,
V mhu šedou tváře zemní zahalína.
Sněhem pokryto vše. Proudy Berounky spěšné
Ledy zastavují. Nad ní se černé stráně
Rozkládají a borky jak kdy usvadlé skráně
Umrlce věnec zdobí. Nad všecky chlumy lesné
Hrad strmí k nebesům, to slavný Karlův Týn.
Jak vážně hledí v kraj! Mnohý rod lidský klesne,
On ale potrvá. Pod ním u řeky níže
Věčného klidu místo. Doleji klepe mlýn
A ruší spánek tichý, jenž kraj veškerý víže.
35
Na druhém břehu řeky stojí chudobná chýže,
Pod jejím krovem vetchým osud ukrývá perlu,
Za niž by králevič rád opustil svou berlu.
Tam ticho hrobové, a lampa rozlívá
Paprsky světla mdlého na obraz bídy živé.
Na loži bolestném Želmíra spočívá,
Po jizbě chvílkami vzdychání tiché, tklivé
Se ozývá. Stará Milada blízko lože
Sedí ve koutě temném; nouzí a nočním bděním
Opadla její tváře. Tak své miláčky, Bože,
Švihati můžeš? Kde Lubor? – pohleděním
Takým by zkameněl: mučedlnicí jest
Dcera jeho drahá! – Zdá se, že prociťuje
Panna. Však kdo to tam ve temnu? – Blahozvěst
Pavel; on k loži se tichounko přibližuje.
U okna byl klečel trvaje v modlení,
Co anjel Hospodinův jedinký v přispění
V chudobě ostaveným. I Miláda se blíží
K loži; jak útrpně na bledou pannu zhlíží!
„Nermuť se, stařeno, těší ji zbožný kněz,
Vše přijmouti musíme z rukou božích. I věz,
36
Byť ji Bůh k sobě vzal, na dlouho nás nemine
Hlas jeho. Dnů našich zbytek skoro uplyne.“
A již prohlídla panna. Té krásy blednoucí
Pohled nebeský jest, jak růže vadnoucí
Ve chrámu Páně, jejž v den slávy krášlila,
Milostnost nevyslovná po její rozlila
Se tváři. „Neslz, matko! ó tam nám lépe bude;
Záhy se uvidíme. Zármutku tam nebude.
Ve záři božské slávy byt náš se bude skvíti,
A život bezstrastný budeme věčně žíti!“
Pravila potěšujíc, i znov upadala
V sen hluboký. Tu kněz u lože chudobného
Pokleknul světice. Tichem se ozývala
Slova modlitby vroucí starce bohumilého; –
I Miláda poklekla: „Otče, měj slitování!
Aj duše nevinná, tvůj tvor; slyš lásky lkání –
Odejmi kalich ten!“ – Ke trůnu vystoupila
Božímu modlitba. Tamo po věky znějí
Duší těch slávozpěvy, jež z hříchu vykoupila
Láska neskonalá; tam zástupové skvějí
Se jasných anjelů. Výrok se stal, i k sobě
37
Pokynul Hospodin, Želmíro čistá, tobě.
Jinochův anjel zblednul; tvůj anjel ticho vstal
A splnit výrok se na zem mlhavou bral.
Zástup blahoslavenců s ním opustili nebe,
Nově přibylou sestru by uvítali Tebe.
To tiché údolí plné oslavení
Plesalo chvějíc se ve slastném tušení
Toho, co někdy bude. Ještě otevřela
Želmíra jednou oči; posledně pozřela
Na svět mladosti své. Anjel pokynul – svíce
Žití jejího zhasla, Želmíry – není více!
7.
Noc zimní, tichá, jasná. Měsíc svou záři line
Na kraje skalnaté, nimiž Berounka plyne.
On též okénkem se v komůrku vkrádá temnou,
Kde panna spočívá, studená, tuhá, jemnou
Osvětu vylévaje; a vida usmívání
Na mrtvé tváři, mní, že ještě žije. Zdání
38
Tvé mylné! Ano včera tvou záři ještě pila
Krásnýma očima; již smrt je navždy sklila. –
Okénkem do komůrky bujné větérky vějí,
Vidouce mrtvou ji žalostné písně pějí.
Kadeří černou hrají jakby ji ze věčného
Spánku chtěly zbudit. Ach darmo! do něžného
Vašeho ona nikdy se nepodnese hraní;
Jest hluboké a věčně drahé Želmíry spaní.
Ta, jenž žití mladého skonání způsobila,
Žití jarého, bolest jak as ukrutna byla! –
Noc zimní, ticha, jasna. Měsíc svou záři line
Na slavná města Pražská, nimiž Vltava plyne.
Však přístup se mu brání skvostnými oponami
Do komnaty, jinoch kde s paními a s pannami
Baví veselo. – Někdy padá člověk v dřímání,
Z něhož nezbudí jej než osudu hřímání!
39
8.
Kam Rupert se as poděl? – Taký hlas o něm šel,
Že syt Prahy na dvůr Polského krále jel,
Nerozžehnav se s nikým, nikým nebyv vidín.
Jinoch neví co činit, sám sobě zůstavín.
K Jaroslávkovi vřelost hříchem jakýms ochladla;
Zábavek dychtivost přesycením ochabla.
Utrápený chodí; všecko ho jaksi nudí;
Vzpomnění minulosti žel v jeho srdci budí.
A jeho láska? – – „Což do těch radostí města!
Bratří, na lov půjdem, ku Křivoklátu cesta
Nás povede.“ A zář prvního jitra zírá,
Ke Křivoklátu an houf jezdců se ubírá.
Však náhle se staví; proč? Jezdec jakýs jel
Jim vstříc; potkali se. To známý Taur, i chtěl
Každý vědět, odkud ozbrojený uhání?
„Z Litoměřicka jdu: to byla mela, páni!“
Příběh slyšeli jsme; než jaký konec vzal?
„Litoměřický kraj na hrdle potrestal
Některé zhoubce.“ Koho? „Strobergra Ronovského,
40
Vrše, Vojíře, Vlka, Oldřicha Janovského.
Též Lubor světobludný se sluhou odpraven.
Co je Vám, Milosti?“ – „„Odpusťte páni, jen
Jeďte – nechci vám zábavu kaziti –
Přijedu za vámi – jest mi se vrátiti
Do Prahy – řízení jakás –““ Tak v pomatení
Jinoch zajíká se. Družina v podivení
Za ním hledí, ano ku Praze ostře cválá.
Divný že to svatý, povaha tak nestálá
Na pána takového že nesluší, pravíce;
I jeli zpěvem dráhu a hovorem krátíce.
9.
Pochmurno, mlhavo; sněhové všecko kryjí.
Tak ticho, mrtvo! Kdož tamo cestou pomíjí
Ku Týnu Karlovu? Jak koně pobádá!
Cesta, ač letí kůň, neubývati zdá
Se jezdci; neustále vraníka popohání.
To jinoch náš – skutečně! Pro boží smilování,
41
Jak on se změnil v krátce – nebyl bych poznal jej,
To oko vyhaslé, přepadlý obličej! –
On lesem ujíždí; zažloutlé smutně listí
Vraníka podkovou mocnou tepáno šustí.
List usvadlý
Jinoch padlý!
„Mě bol nesmírný tísní. VraníkuVraníku, dnes, jen dnes
Věrný panice svého na Karlův Týn dones,
Byť nikdy víc! Ona snad v bídě, v nouzi lká,
An říhám zbytkem já; onať otce čeká,
Já ho moh’ zachovati, o bídník, bídník já!
Však nebesa, nelze, nelze domysliti,
Anjela své mladosti kdyby mi ztratiti
Bylo – povrchu leskem korun světa celého!“
Tak trudil jinoch se. Ty však, Želmíro, svého
Kalicha míru již byla jsi vypila. –
Jakás předtucha zlá ukrutně mučila
Jinocha. Již dojel, a na volání jeho
Sbřinkotem most se první, sbřinkotem druhý spouštěl.
„Vrátný! doma kněz Pavel, či jsi ho z hradu pouštěl?“
„„Milostivý pane, zšel z hradu; u svatého
42
Palmáce na hřbitově tušímtuším, že velebného
Zřím otce.““ – Jinoch koně sluhovi odevzdal,
Prudkostí větru on ke hřbitovu spěchal.
Jaká to změna s ním! na tváři svadlý máj,
Na tváři zoufalost, v srdci ztracený ráj,
A nad ním nebe pláče! – Posvátnému se blíží
Místu věčného spánku. Velebného již zhlíží
Starce; na novém on růvku kleče se zdál
Pohřížen v modlení. Spatřiv jinocha, vstal
A upřev na něj zrak takto mluvit se jal:
„Co rov ten kryje, víš? Posvátný prach
Jest růvku toho. Kosti panny kryje
Tak krásné jako zbožné. Krásy její ach
Nesnesla země hříšná; tam co anjel žije,
Bohem jsouc povolána. S ní, až dokonáme,
O blaze, blaze nám, se na věky shledáme!“
A jinoch – tak kdy v sladkém snu smrtelník dřímá.
Zatím nadešla bouře, nebe strašlivo hřímá,
A ráz! vedle spícího udeří hrom. On vzpíná
Procitna ruce; vše vůkol již plápolá
Ohněm přehrozným pomsty Boží; v krátce holá
43
Pouště, kde býval ráj. Navždy-li zpitoměv
Ubohý žitím kráčí, čemu se divit? Hněv
Nebes přetěžký jest! Pomnění minulosti
Jej vodí k zoufání; šílenstvím jsou radosti
Bídníka! – Viděl’s květ v plné usvadlý vesně?
Nad ním jsi nesplakal? Ach pozdní mráz jej děsně
Zhubil; tak kvetl milo, tak liba jeho vůně; –
Mladík zhubený hříchem, proč ve matčině lůně
Raděj neumřel! Ó ty’s utěšením býval
Matčiným, slávou otce; v tobě tvůj bližní míval
Náději, a nyní – jsi mrtev; smutně jíti
Jest tobě života očistcem! – Však-li míti
Bude hříšník u Boha přímluvce jediného,
Odmladne tělo jeho a věku dětinného
Skvělost se jemu vrátí. Láska můž jediná
Padlého spasiti! Než čilost nevinná,
Jenž mládež lehkokrevnou vybízí ku plesání,
Navždy pominula. On nezná radování
Hlučného; v spolku druhů on osamělý stává
Zamyšlený. Chladného jen chladně vše potkává,
44
Minulost v srdci nesa, budoucno před sebou
Vida bezkonečné a k tomu maje svou
Orodovnici v nebi – tak ubírá se dál;
To obraz mé mladosti, a on – to Václav král!
E: lk; 2002
45