Být větším doby své, je velká vina,
být lepším jí, toť teprv kletba hrozná;
ve svoru obého je velduch třtina
a brzy strašný obého trest pozná.
Tak myslil Lukan. Kynul otrokovi,
leh’ na lože tu proklínaje chvíli,
kdy Senekou představen Neronovi...
Teď za to dal si otevříti žíly.
Byl větším tyrana – to k zmaru stačí.
Byl lepším tyrana – teď musí zmizet.
Co s moudrostí mu strýc? Co žena v pláči?
Čas nejvyšší plod ctnosti svojí sklízet,
jeť vinou doby jen, že zraje v krvi.
Však jeho báseň, torso příští době,
té k vůli mohl okamžik jen prvý
se zachvět, zapírat, být třtinou v mdlobě.
Však posléz co i s tou? Výš pravdu cení
a přísnost reka, vzdor své mužné síly.
Můj pozdrav, strýče! Ženo, políbení!
A klidně dal si otevříti žíly...
My všichni, po věcích kdo jdeme za ním
a doby tyranství a tíhu nesem,
laur laciný dnes tisknem ku svým skráním,
však před bohem se vlastních ňader třesem;
jichž Nero doba je – ó proč jsme větší?
Být lepším skoro ani zázrak není,
však za obé trest ve smrtelné křeči
my odnášíme v stálém utrpení.
Svou každou knihou otvíráme žíly,
a naše krev z nich teče tiše, tiše;
v ní vzruch a vzlet a nadšení, dar síly
a teplo, žár jak z plné slunce číše.
Po boku rozum – strýc Seneka stojí,
u nohou žena – rozkoš lásky marné;
my klidně paže nastavujem dvojí
a otrok bodne, paprsk krve parné
se valí dál a zas a dolů stéká,
až srdce v slední zastaví se křeči,
zrak upřen klidně v kout zří, kde Smrt čeká. –
Však než náš Nero lepší jsme a větší!