Jde útlá, nahá, těla liliji,
zlý balvan tíží ji a k zemi tahá,
ji olověným pláštěm ovíjí...
jde útlá, nahá.
Jde v hrozný svět všech hadů, harpyjí,
kde často v tmách se zmítá soudu váha,
co platno, Krása že ji opíjí?
Ten balvan: Všednost, z pustin orgií,
i pustin samot zle jí k srdci sahá
skořápka hmoty, ví to, zdrtí ji...
jde útlá, nahá...
Řad velkých duchů kroky lidstva hlídá
a výš je vede v nejvšednějším ruchu,
a mluví tam, kde pravda se jen zvídá,
řad velkých duchů.
Jdeš lesem, cítíš, kterak ve tvém sluchu
se slavná hymna s žalným vzdechem střídá,
že kdosi s tebou jde, máš jistou tuchu.
Čteš v jizbě sám a neztrácíš se v hluchu,
a cítíš, kterak mizí trud a bída,
jak v tvůrčí radosti tě u výbuchu
v svůj vítá v střed a tobě odpovídá
řad velkých duchů.
Jsou s námi vždy, v rozhodných mžicích žití,
nás křídly nesou, svými myšlenkami,
nám z kráterů svých podávají píti –
jsou s námi.
Do srázných stezk nám sypou rajské kvítí,
v své velkosti jsou všech nás vlídní známí,
jsou dobří tam, kde po lidsku se cítí.
Nad svícnem lidstva pro vše doby svítí
a pochodně si podávají tmami,
ba na svém žáru nové, větší nítí,
by v světle šli jsme hroby, ruinami –
Jsou s námi.