Před boudou velikou dav dětí chtivých stojí,
směs pestrá plakátů je vábí do vnitř cirku:
ke stěně prkenné tvář často tisknou svoji,
když někde naleznou v ni skulinu neb dirku –
ach, rády zřely by, co vidět na plakátě:
ty koně, slony, psy – athlety závodící,
a sličné jezdkyně v tom divném, pestrém šatě
a zvláště šašků sbor s tou malovanou lící.
Vnitř hudba vřeštivá hrá špatně notu skočnou,
tak vábíc diváka, jenž lístek koupit váhá.
Na zvonce znamení pak smělé divy počnou,
clown vběhne v manéži –a smích se ihned vzmáhá.
Kůň již je přiveden a jezdkyně sem vskočí
a s štolby pomocí si v pestré sedlo vsedne
a počne smělý rej, až přecházejí oči
a mnohá měšťanka na třetím místě bledne.
A clowni přiběhnou a obruče neb stuhy
ku skoku nastaví – a kráska skáče směle,
pak z vlasů vezme květ a obecenstva kruhy
svým zrakem koketním si bystře přejde celé
a důstojníkům květ do první řady hodí,
i s koněm zmizí pak za záslonami v šeru
a vzdychne k sluhovi, jenž koně ve stáj vodí:
„To není zábava – to trpký chléb je věru.“
Na zdar, hoši! S gallerií
srdce mi vám jásá vstříc,
oko mé se chtivě vpíjí
v malovanou vaši líc,
při každém vás stihám kroku,
křiky vaše sleduji –
hle, tak já též kolik roků
obecenstvu tancuji!
Lišíme se pouze šatem,
pouze maskou na líci –
vy to zahodíte chvatem,
mumrej mne však halící
zůstane mi v noci, ve dne –
vy hrajete večer jen,
udáváte v boudě jedné
tytéž vtipy den jak den, –
Já však hraji bez oddechu –
možná, že tím dovedněj’,
nikdo nepostřehne v spěchu
jaký v duši mojí děj,
který obecenstvo klame –
haha! dávná je to zvěst
jak tím lidem pohrdáme,
jak nám v smíchu smutno jest.
Avšak známe dobře stejně
velkou sílu zbraní svých,
vtip jak vládne čarodějně,
jak zná vítěziti smích,
ó, my také dobře víme,
že jsme stejně bez moci,
jak se více zalíbíme,
větší jsou z nás otroci.
Lepší vtip – a potlesk vzrůstá,
lepší skok – ha, jaký ples,
všude šklebná zejí ústa,
„znova!“ křičí hlasů směs,
tleská, kde je jaká ruka –
vítězi, nuž vyjdi sem,
dál nechť trvají tvá muka,
otroků buď otrokem.
Hola, bravo! U všech všudy
popatřte jen na smělce!
Dobře prolamuješ údy,
dobré metáš kozelce,
dobře výskáš k výši z dola
na orchestr protější,
bravo! vřele bratr volá
tobě, bratře šťastnější!
Má báseň měla by znít tempem kvapíku,
při němž jsi náhle tak se zjevil ve manéži
a v sedlo ozdobné jsi skočil vraníku.
A vždycky zápalem plál obličej tvůj svěží
a tmavým okem svým, z nějž sálal hrdý žár,
jsi přelét diváky – kůň v trysku kolem běží
a na tvé umění tu čeká lidí pár.
Ať málo publika – pro tebe vždycky dost,
vždyť pouhou zábavou ti chvíle, v pestrém šatě
a v ruce s bičíkem kdy skákals bázně prost
přes stuhy, obruče – tvůj oděv zářil v zlatě
a slávy tvojí lesk by déle potrval
tu – šumným potleskem když dav zas volal na tě –
vždy místo poklony jsi přemet udělal.
Což nemáš vzpomínek na hořkost dětských let,
kdy jak ty koně snad jsi bičem cvičen býval?
Což štěstí dnešních chvil, ten chudý slávy květ,
již tenkrát neodnes ti hořký pláče příval?
Což nemáš nadějí a ani nechceš znát,
co hýbe jinými? Zda kdy jsi o tom sníval,
co jiný život by ti jednou mohl dát?
A nikdy neleká tě budoucnosti zjev?
Vdyť znáš to, stejné vždy všech akrobatů stáří!
Či snad tě čeká pád – a zbarví tvoje krev
kdys písek manéže, kam zaryješ se tváří,
tak ještě nejlépe bys prchl z žití pout;
a slávu, o níž sníš, by jenom lokalkáři
ve stručné zprávě své nechali zaplanout.
Ne, nevíš o tom nic... Ta chvíle je ti vším,
kdy končíš produkci voláním, pobízeje,
by kůň tvůj pobíhal vždy tempem rychlejším
a štolba, řiditel a šašci a kdo kde je,
vše křičí, pobízí – bič práská v lomoz ten
a rukou polibky všem stranám rozdíleje,
zas směle s koně skočíš, všecek roznícen.
Ó stáda vycvičených koní,
ó opičáci tančící,
ó inteligentní vy sloni,
ó velbloudi vy velicí,
když udá se mi, kdes vás zříti,
tu zmocní se mne nadšení,
mně nelze než se pokořiti
všem divům vašich umění.
Ba diviti se člověk musí,
jak celý svět je na ruby,
co dovedou dnes v cirku husy,
co papoušci a holubi;
psy dovedné již mnohé roky
kams zatlačily v ústranní,
dnes lákají víc oslů skoky
a boxující klokani.
Když vídám vašich kousků na sto,
ó tvorové vy vezdejší,
sám u sebe se ptávám často,
kdo byl tu asi chytřejší:
a že snad ve zvířecí hlavě
víc o to vtipu vězelo,
co učitelům vašim právě
tam na rozumu chybělo...
Strašlivá hudbo, falešné tony,
které zní v cirku, znám vás, ó znám,
dobře znám polky, kvapíky ony,
denně jež k reji hlaholí tam,
nápěvy staré, souzvuk tak děsný –
denně mi planou výčitkou ve sny.
V hlaholy písní, lýry k nimž ladí
básníků mnohých nadšený voj
o kráse lesů, zápalech mládí,
nyjících láskou, zovoucích v boj –
jako ta hudba v cirku jež znívá,
stará a špatná píseň má zpívá.
Ve znění její ostře bič práská,
Pegas můj musí kolem se hnát
a moje Musa, ubohá kráska,
musí se učit na laně stát,
provádět skoky po žití celé,
napřed ty prosté, potom ty smělé.
A já jsem při tom paňáca hloupý,
kterého vítá publika smích,
jakmile s křikem do kruhu vstoupí;
zatíná ruce v maškarách svých,
v oku se slza objeví spěšná
a to je konec – němohra směšná.