Medusa.
Jen málo typů základních má příroda,
pak opakuje se a v tvářích lidí všech
těch typů několik vždy najdeš z pravěku.
Jsou pozměněny sem tam trochu, jinde víc,
však původní rys vždycky tváří prokmitá.
Tak nedávno jsem spatřil Medusinu tvář
u dívky celkem banálního původu,
však vlasů černé kučery jak háďata
kol bledé tváře příšerné a mystické
a tenkých retů škleb i v smíchu patrný
a zuby perly, útlá šíj a oka žeh
a němé pohrdání světem kolem úst:
toť celá přísná maska velké Mstitelky!
Jen mluvit neměla! – Tu dvěma slovy v ráz
se rozplynulo kouzlo snivé antiky,
jež v rysech tváře spalo, v duši nikoliv –
Leč přiznám rád, nebezpeč zkamenění
bych volil desetkrát od pravé Medusy,Medusy
než všední cynický škleb toho padělku.
Však v souzvuk i to splývá s dobou moderní:
Co platna na světě by byla Medusa,
kde více není Persea? – To jasno přec!
32