Bodláčí z Parnasu (1893)

1890–1892, Jaroslav Vrchlický

Diplomatická verze Ediční verze
SALONNÍ BIBLIOTÉKA REDAKTOR FERDINAND SCHULZ
ČÍSLO LXXX. Bodláčí s Parnassu
V PRAZE NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA 1893
[2] BODLÁČÍ S PARNASSU BÁSNĚ JAROSLAVA VRCHLICKÉHO
(1890 – 1892)
V PRAZE NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA 1893
[3] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA
Tiskem J. Otty v Praze.
[4] Z různých cest.
[5]
Bodláčí s Parnassu.
S bílých svahů Parnassu přesazeno v naši hlínu, modním parkům v okrasu rosteš v dešti, vichru, stínu. Proč tě přesadili sem? Naše prosaická zem dá ti živné mízy dost, svojich listů bys rozvilo skvost? Nemáš barvu domácí listů pestře pruhovaných, na mdlou žluť se obrací šedá pleť tvých stvolů tkaných; nedospěješ ku výši v domácím jak zátiší, pouze stejně ostrý hrot dí nám, jak tu rveš se o život. [7] U vrat parku jsi teď stráž, dvorně stojíš každou stranou; hrčí kolem ekypáž s druží sluhů premovanou; šustí vlečky z atlasu kol tě, květe s Parnassu, zvířený kolesy prach sedá v květů zakrnělých nach. Doma včely Platona nach tvých kvetu oblétaly, nebes modrá záclona, kterou mráček nezakalí, nad tebou se vznášela průhledná a veselá, sterých zvěstí plný vzduch, Hellady v němž posud chví se duch. Kterak, víš, se chvěla zem pod družinou Afrodity, skály hřměly nárazem Kentaurů kdys pod kopyty; z Hippokreny chumáč pěn tryskající přes kámen smočil nejeden tvůj list, božských křídel jak zněl nad ním svist. Devět sester nebeských kolem tebe často spělo; Hóry, na rtech žert a smích, ukláněly v tanci čelo; 8 zřel’s, jak chvěl se keř i strom, nad tebou když duněl hrom, věčný otec z mraků řas když svou kšticí ambrosickou třás’. Tak jsi, květe, volně rost’ vůní odkojen a klidem. V laur svůj někdy jen tvůj skvost Aischyl vpletl s Euripidem. Los ten pěvcům společný, k písni jichž svět netečný, sotva se mu uráčí, s Parnassu jim podat – bodláčí. Ostny tvé, to jedinéjediné, s minulem tvým co nás pojí. Přijde věk a pomine, s každým bude básník v boji; proto, jiných krajů host, dojat zří tvých listů skvost, ruku zvedá nesměle, ostny tvé zda nemá na čele? Modním parkům v okrasu dále buj v té prose naší! Přec mdlý odlesk Parnassu kol tebe se tiše snáší. Ve svůj vzdech a ve svůj rým, květe můj, tě zasadím, by ten lesk, jímž’s doma plál, svítil aspoň v mojí písni dál! 9
Thespesios.
Thespesios to vzácné štěstí měl, že v půli žití ke dnu všeho zřel, čím bůh, čím živly v boji odvěkém, ký všeho cíl, co bude s člověkem! Pak ještě v život navrátit se moh’, kmet dohonit, co zmeškal mladý hoch, sít všady dobro, moudrost, výstrahy, klid ráje tušit přes vše námahy. Leč koho toto štěstí postihne? Tvůj život před tebou se zamihne, chyť motýla – prch’ – Blázne, za ním běž, a růži, jež ti v cestě, zašlapeš. Thespesios to vzácné štěstí měl, že v půli žití ke dnu všeho zřel. My v smrti až – tu ale v srdci tíž, bez návratu a k tomu – pozdě již! 10
Talmudský motiv.
Jsou různé tvary, v kterých Bůh se jeví, dnes v keři ohnivém a v květu zítra; dnes v písni věštce, perlící se z nitra, jde světem často a svět o něm neví. Proč dívka zemřela po prvním plesu? Proč umělec nad nejkrásnějším dílem? Kdo může říci: Minuli se cílem? Kdo může říci: Boha v srdci nesu? Jde jako dech, leč kde zavane, drtí; jak vichr silný on je lidské duši, je nesmrtelný, pouze kdo jej tuší, leč kdo jej poznal, v ráz podléhá smrti. Je genij, krása, sláva, láska, radost, je vrchol všeho, co tu zovem štěstí. Ó, nedivte se! Kdo jej může snésti, kdo, přijde-li, mu učinit můž’ zadost? Jak blýskavice vpadne v tvoje snění, jej stihnout nelze dlátu, notě, slovu. Bůh políbil tak sestru Mojžíšovu a dívka zemřela od políbení. 11
U cesty.
To bylo v lázeňském stromořadí, hoch sednul u cesty, stín kde chladí. Jej matka poslala z rána hned, by něco vyžebral na oběd. Hoch mlčky do trávy pod strom sed’. I seděl s otevřenou dlaní a kolem dámy šly a páni, však halíř ani nesjel mu v dlaň. Den horký byl a slunce plálo a chlapci se to juž nudné zdálo; kles znaven, usnul, jeho skráň stín opustil, za sluncem běžel a hoch tu u cesty svahu ležel v sedraném šatě, na čele pot, jak padnul v tom boji o život. A jen ta ruka, jež se vzpjala po dárku, jehož nedostal, zlé dráma jeho povídala, tak ležela zde, jak ji vzpjalvzpjal, a jeho dechem jak se chvěla, líp nežli slova vyprávěla 12 o každé slze, jež mu skane, o poznámkách, nadávkách k tomu, o výčitkách, o ranách, domů až přijde, když nic nedostane. I ve snu slyší matku lát, i ve snu cítí hruď mu rvát hlod lítosti a horší – hlad. Však darmo. Dámy šly kol, páni a nevšimli si hocha ani a ujížděly vozy kolem a nikdo nebyl dotknut bolem té natažené dětské ruky. Dál kolem spěly panstva shluky, ty v koupele, ty k zábavám, z kolonad zněly hudby zvuky, hoch zbyl tu v poledním slunci sám, bos, prachu pln, na čele pot, jak pad’ v tom boji o život s tou otevřenou do cesty dlaní, kteréž si nikdo nevšim’ ani. Ó, nedivte se, mořem běd až propluje za řadu let, když v noci někde na rozcestí stát bude se zaťatou pěstí! 13
Potulní šumaři.
Na letním bytě. Vůně, ticho, chlad. V své myšlénky se vhroužíš milerád, jak práce tobě půjde ráz a ráz; tím malým Davidem zlý obr čas,čas jak skácen bude, než se naděješ! Nuž rychle k dílu, pokud sám jsi, spěš! Juž kniha otevřena, péro v ruce. V tom přede dveřmi zaznělo cos prudce, rve uši to a trhá o závod, zlý nesouzvuk jak střeček juž mne bod’ a tonů falešných bezpoutá strž se valí, kvíká, piští o přítrž. Nahlédnu z okna – bludní šumaři zde stojí v kruhu, těla komáři, na stranu čapky v nástroje své dují a v taktu hlavou vážně přikyvují. To má být „Prodaná“? I k čertu jděte! A prásknu dveřmi sytý vřavy kleté a péro letí v kout a za ním kniha. A nepřestanou....nepřestanou... Mého hněvu tíha však náhle taje zvolna v duši mojí. Jak ty o chleba kus v zlém boji stojí, 14 k tvé hrají zábavě, ne jistě k svojí. I jim to jistě rozkoš žádná není od bytu k bytu v klarinety pískat, dnes, zítra, ráno, večer, bez umdlení se smyčcem ohánět a v buben třískat a s ošumělým svitkem starých not vybírat groš tu, tam pár starých bot. A přesvědčeni jsou, že dobře hrají, a šťastni, když si život vydělají. Však básník věru ani myslitel jich není lepší, mní, že tvoří světy, že pot a vrásky unavených čel svou prací stíní edenskými květy, a zatím, lovec po pravdě a kráse, jen ku obtíži jiným namáhá se. I jeho koncert není vždycky ryzí a leckdy se to přepodivně motá, v klid občana to melodie cizí a mnohdy mnohá vypadne též nota, však velkopansky ždá on prominutí a zpupně ještě dlaně v potlesk nutí. Ať hrají! – Šumaře jsem obdaroval a péro s knihou pro ten den juž schoval. 15
Slepé dítě.
Kraj celý smál se v jarní den, já poprv z města vyšel ven, zřel blankyt, mladou zeleň zas, zeď s brouky, květů plnou hráz. Kde kříží dráha cestu v luh, se blýskal v slunci starý pluh a vedle něho, v klínu květ, sedělo děcko pěti let. Kraj celý smál se v jarní den i včela z oulu lítla ven, pták notu zkoušel na stráni; vše bylo velké usmání. A dítě s květy v klínu svém se usmívalo na vzájem, já přihled’ blíž – ó jaký žal! já zřel, co ztajila mi dál, Aa duše má se zachvěla, neb slepé bylo docela... Čím jest mu všecka krása kol? Jest jaro něčím v jeho bol? 16 A přec ten úsměv na tváři! Tak sotva radost zazáří na líčku těch, kdo v lesku niv zří pláti kolem Vesny div. Co o té kráse děcko ví? Zpěv ptačí mu to nepoví, ni stromu šumšum, a v líčku přec plá jemu blaha ruměnec! Tak štěstí rovněž... nechť z tvých cest se uhne jinam, přece jest; ty’s v tmách, však reflex byť i mdlý se z dálky v duši zrcadlí. Ó chyť jej, celou duší ssaj! Jak dítě cítí jara bájbáj, ty ciť je, však uč tento cit tě jak to dítě – vděčným být. 17
Staré drama.
To začíná vždy v svitu luny pod starou hruší na mezi, kam doléhají z krčmy struny, v nichž basy povyk vítězí. Chlad s vůní táhne v snětích stromů, vše plno snů a touhy jest, a plný měsíc svítí k tomu a plane do kolejí cest. Sem v tichý koutek z tance vřavy ji za hovoru odvádí, sem sednou hlavu vedle hlavy a nepomyslí na mládí. A dnové jdou, a sama brzy zde sedí v hoři jako duch, ji bodá každý úsměv drzý, ji pálí tichých šeptů ruch. Jak stalo se to, neví ani, a měsíc plá tak dojemně i setře slzu hrubou dlaní a uzlík sbírá se země. 18 A odchází, co v svitu luny pod starou hruší na mezi, kam doléhají z krčmy struny, v nichž basy povyk vítězí, Jakjak před rokem on z tance vřavy si jiné děvče odvádí a sednou hlavu vedle hlavy a nepomyslí na mládí. Chlad s vůní táhne snětí stromů, vše plno snů a touhy jest, a plný měsíc svítí k tomu a plane do kolejí cest. A zvšednělé to staré drama jak vždy zas stejně počíná, co silnicí jde ona sama a zrádce svého proklíná. 19
Žena.
Já znal ji. Mezi okny denně svou líčívala bledou líc, pak s nahou šíjí roztouženě v šer dívala se do ulic. Však hořkou slzu v spuchlých víčkách a v černém šatu beze slov vždy chodívala o dušičkách a každoročně na hřbitov. Po žádném neohlédla muži se cestou celou v bolu svém a nesla věnec z bílých růží, jenž koupen hříchu penízem. A klekla pak a věnec kladla na dětský růvek do hlíny, na dítěte rov, kterým padla v běd nekonečné hlubiny. Tu cítila, jak žití drahou hloub klesá denně víc a víc... Však večer v okně s šíjí nahou se opět smála do ulic. 20
Vrátilo se... J. V. Sládkovi.
Šero. Nebe olověné příkrovem se nad zem sklání. Zástup lidí u rybníka... Tajný šept a hlasné lání. Co se stalo? – Malé dítě vrhla na břeh tady voda. Jaká hanebnice matka! – Hezké dítě! – Věru, škoda! Vskutku! V písku pode hrází namodralé tílko leží, jak ocúnu bledý kvítek. Mraky jdou a vlny běží, v rákosí jen vítr stená, opírá se do topolů. Čí to dítě? – Kdo ví, čí je! – Co s ním? – Lid tak mluví spolu. Do vsi máme přes hodinu. – Noc juž tady, třeba spěchat! A tlum na ta slova menší, každý hotov tady nechat dítě ležet; soucit jejich náhle mizí, náhle vadne; rozprchnou se jako ptáci, když mezi ně výstřel padne. Po hrázi tu kmet se blíží. Stane, uzří dítě z dáli. Kývne zvolna lysou hlavou, zvedne je a v plášť svůj halí. Rybák je to, tmí se v olších pár set kroků jeho chata. Vítr divě zavyl v sítí, stařec s děckem domů chvátá. Na stůl v předsíň položil je, vlastním šatem přikryl tílko, od božího těla svadlý věneček na bledé čílko 21 vsadil mu a k nohám stavil hromničku mu rozsvícenou, ta jak rudá slza plála okénkem v noc zamlženou. Kmet leh’ v jizbu na své lože – otevřené nechal dvéře. Čí to asi dítě bylo? Dumal v polosnění, šeře. Ubožáček, juž má pokoj... svíčky plamínek se kloní větru tahem, černé stíny po jizbě se kolem honí. Nyní kroky... kmet se vzpřímil. To je Lidka, jistě vrací teprv teď se z panské práce, venku kroků zvuk se ztrácí, jistě kdos ji doprovázel..doprovázel... to ta mládež..mládež... šestnáct roků a juž plamen touhy v srdci a juž jiskru vášně v oku; co však platno, vždyť my sami nebyli jsme jiní taky... Stařec hledí oknem v dálku, jak tmou vítr honí mraky. Vrzla dvířka, uzavřena byla pouze na petlici. Ano, to je vnučka jeho Lida... vidí, s bledou lící stojí náhle v středu síňky, na děcko zří poděšena, náhle křikne a v tom křiku ne víc dítě, ale žena: „Moje dítě..dítě... vrátilo se!“ – Stařec chvátá k ní, však bledá ona rve si černé vlasy, upokojiti se víc nedá: „Vrátilo se..se... přišlo za mnou!“ – Co to pravíš, tvoje dítě? – „Ano moje, do rybníka po porodu okamžitě vrhla jsem je, ale, bože, ono nyní vrátilo se!“ Vyběhla ven... jako ohlas v topolech a ve rákose zněl ten výkřik: „Moje dítě, vrátilo se, vrátilo se!“ Zčeřily se kalné vlny, výkřik splynul s jejich hlukem, v síňce sám až v šeré jitro stařec plakal nad pravnukem. 22
Smrť Lukanova.
Být větším doby své, je velká vina, být lepším jí, toť teprv kletba hrozná; ve svoru obého je velduch třtina a brzy strašný obého trest pozná. Tak myslil Lukan. Kynul otrokovi, leh’ na lože tu proklínaje chvíli, kdy Senekou představen Neronovi... Teď za to dal si otevříti žíly. Byl větším tyrana – to k zmaru stačí. Byl lepším tyrana – teď musí zmizet. Co s moudrostí mu strýc? Co žena v pláči? Čas nejvyšší plod ctnosti svojí sklízet, Jeťjeť vinou doby jen, že zraje v krvi. Však jeho báseň, torso příští době, té k vůli mohl okamžik jen prvý se zachvět, zapírat, být třtinou v mdlobě. Však posléz co i s tou? Výš pravdu cení a přísnost reka, vzdor své mužné síly. Můj pozdrav, strýče! Ženo, políbení! A klidně dal si otevříti žíly... 23 My všichni, po věcích kdo jdeme za ním a doby tyranství a tíhu nesem, laur laciný dnes tisknem ku svým skráním, však před bohem se vlastních ňader třesem; Jichžjichž Nero doba je – ó proč jsme větší? Být lepším skoro ani zázrak není, však za obé trest ve smrtelné křeči my odnášíme v stálém utrpení. Svou každou knihou otvíráme žíly, a naše krev z nich teče tiše, tiše; v ní vzruch a vzlet a nadšení, dar síly a teplo, žár jak z plné slunce číše. Po boku rozum – strýc Seneka stojí, u nohou žena – rozkoš lásky marné; my klidně paže nastavujem dvojí a otrok bodne, paprsk krve parné Sese valí dál a zas a dolů stéká, až srdce v slední zastaví se křeči, zrak upřen klidně v kout zří, kde Smrt čeká. – Však než náš Nero lepší jsme a větší! 24
Soucit.
Děl Satan Kristu v chvíli pokušení: Ten boží svět se v jeden hřbitov mění, krev tryská z ran a teče na bojišti, kam pohlédnu, v očích se slzy blyští, smrt řádí berouc otce, bratry, matky, rve vichr koráby a trhá chatky, rve oheň, kdy chce, dílo lidské ruky, zem chvěje se... Kdo vypočte vše muky, jímžjimž v plen dán člověk s obrovskou svou prací? On staví stále a kdos stále kácí, on žíti chce a kdos jej v taji rdousí, tam jed se slívá, tam se dýka brousí, tam z bezdna záhubné se valí páry. Má člověk z všeho nemoc, zhoubu, zmary, víc Bůh mu nedal. – Zvedna vlídné zraky, děl Kristus tiše: Soucit dal mu taky! 25
Ahasver na věži Eiffelově. Epištola jeho královně Semiramidě. V PAŘÍŽI, dne 30. července 1890.
I. I.
 Vy jistě, drahá Madame, odpustíte, že po staletích klepám na váš hrob, z dum heroických, po věky jež sníte, vás ruším, já hebrejské luzy rob; však oč tu běží, jak jen pochopíte, ó jistě tuto zvěst z moderních dob přijmete vlídně, snad se usmějete a v říši stínů hnátem v potlesk hnete. II. II.
 Vám odkud píši, těžko věru říci. Od země já se vznáším tři sta metrů, zřím do propasti mraků ve směsici a chvěji se jsa hříčkou sporných větrů v železných tyčí kleci, v bledé líci si občas krůpěj vetchou rukou setru a věru na rozpacích jsem tu ještě, zda slza to, či pouze krůpěj deště. 26 III. III.
 Já skromně, věřte, jak mým jest už zvykem, a poslední se tlačil v hustém davu a pitomý tou vřavou, shonem, křikem jsem k muce lez’, kam jiní pro zábavu; na vytahovadla vzpomínám s díkem, moh’ mezi šrouby nechat jsem tam hlavu, ji ztápěje v sled v červánkové růže, jsem divil se, co lidstvo nadchnout může. IV. IV.
 Váš konkurent zde Eiffel nazývá se, a skoro řek’ bychbych, není bez všech vloh, ač o umění, poesii, kráse by trochu lepší pojmy míti moh’. Věž jeho v mračné nebe vypíná se, jak jehlic z vašich vlasů bájný stoh – Oh, za visuté vaše zahrady věž tato věru nedá náhrady! V. V.
 To myslím přec, že věž vašeho Nina, o kterou zuří učenců vždy spor, as byla velkolepá stavba jiná, jíž uhýbal se mračen i hvězd sbor; juž proto, hněv že vzňala Hospodina, že zmátl lidských synů rozhovor; však tento babylonský zmatek řečí věž, odkud píši, také nevyléčí. VI. VI.
 Dnes ta věž stojí, aby do Francie se táhlo lidí ze všech končin světa, 27 pan Carnot šampaňské tam na ní pije a střepy číše hrdě dolů metá. Toť dvacátého věku poesie! ten lupen on si ve svůj vavřín splétá, že svedl davy svorné do soutěže, by vyvedl je za nos – na vrch věže. VII. VII.
 Vy sotva pochopíte, Madame drahá, co na světě se rovnost lidí zove, nuž slyšte, zde, kde věž ta k nebi sahá, zde sbratřiti se mají národové; všem téci světla, svobody má vláha, všem splniti se o edenu snové; co světem chodím, až sem k hvězdným výším, tu písničku já ustavičně slyším. VIII. VIII.
 Však nesbratří se! Co se tluku světem, dost zkušeností mám tom o sbratření. (Kdys hrůzou starců, jsem teď postrach dětem, jen romantických pěvců plním snění, co vděčný sujet malířů jen letem se na výstavách mihnu, služba denní i noční jak mi dovolí s muk sterem, jsem totiž – časopisů reporterem!) IX. IX.
 Ne, nesbratří se! Až boj skončen příští, ten poslední, o němž dát mohu zprávy, dva lidé zbudou pouze na bojišti, kam hořících měst odlesk padne žhavý, a tito v mrtvol kupě, v zbraní tříšti zrak záštím zpitý, věřte mi, se zdáví 28 a k vůli čemu – věru stydno říci! pro chleba kus či prýmek na čepici. X. X.
 Však vraťme se juž raděj’ k věži naší, pod kterou lidstvo jásá v hymně plesné, jež na azuru kostrou žeber straší co vkusu doby Mene Tekel děsné. Pode mnou diamanty jen se práší sloup vodojemů elektrických, klesne a vznáší se co kytka pestrobarvá. Žel, Madame, vše tu komedie, larva! XI. XI.
 Zde jasně zříte, nač se lidstvo chytí. Jen trochu nový, slušný nápad mějte, banalní, aby dal se pochopiti, pak na turecký buben zatřískejte a stáda, davy za vámi se řítí, vy hrabte slávu, peníze, se smějte! Dnes Eiffelova věž – kdož ví, co zítra; jen zapotřebí k tomu hlava chytrá. XII. XII.
 To ušlo by. – Ať Paříž má svou věž, ať s ní se chlubí a peníze dělá, však zítra každá ves ji míti též si usmyslí, ba Evropa i celá, a kudy půjdeš, kudy pojedeš, kde jaký vršek lysého je čela, tam železný stát bude jehlanec, buď ze dřeva anebo z drátu klec. 29 XIII. XIII.
 Pud opičí, jenž v člověku je skrytý, zde zvítězí, juž zřím to, z lesů kyne ať jehlanec jen z prostých trámů sbitý, ať litá šibenice, rázem zhyne měst vzhled i tvar, nad staré domů štíty ten vykřikník se vzpne, ó Hospodine! Co silhouetty bran, co věže dómů? Ta jehla trčí nad vše v stínech stromů. XIV. XIV.
 A městem, kamkoli jen krok váš hne se, tu z každé skříně na vás jen se dívá, tu z květináčů hrdě k nebi pne se, je těžítko, rtuť barometru skrývá, tam jako joujou na břichách se třese, tu dámě jehlicí se v klobouk vrývá, ba zmocnili se – prchám zoufající! – té zdoby cukráři i papírníci. XV. XV.
 To odznak mého století je, Madame, a věřte, já znám trochu historii,historii (pro dívčí školy učebnici skládám k své občas zábavě, mám fantasii.)fantasii). Však o to jedině vás nyní žádám, jmenujte této doby poesii: ach, řekne každý – fráse jen a slova, znak století věž jesti Eiffelova. XVI. XVI.
 Tak lidstvo bylo stejné v každém věku, jak za dob našich teď jest i dál bude, 30 hned jako sláma nadšením vzplá v skřeku a ztichne za krátký čas vždy a všude. Jen trouby reklamy když zazní v jeku, tu sebou hne na myšlénky jsouc chudé. Však odpusťte, já proklatec a psanec že nudím vás, – juž svazuji svůj ranec. XVII. XVII.
 Neb mezi tyto tyčky sem a sítě tiskárnu, slyšte, až ku hvězdám dali; já podepsat se musil, roztržitě to čtli a na štěstí mne nepoznali, a proto raděj’ dále prchám hbitěhbitě, neb chytit mne – to byste uhlídali! Mít Ahasvera na Eifflově věži, ne Evropa – to celý svět sem běží. 31
Medusa.
Jen málo typů základních má příroda, pak opakuje se a v tvářích lidí všech těch typů několik vždy najdeš z pravěku. Jsou pozměněny sem tam trochu, jinde víc, však původní rys vždycky tváří prokmitá. Tak nedávno jsem spatřil Medusinu tvář u dívky celkem banálního původu, však vlasů černé kučery jak háďata kol bledé tváře příšerné a mystické a tenkých retů škleb i v smíchu patrný a zuby perly, útlá šíj a oka žeh a němé pohrdání světem kolem úst: toť celá přísná maska velké Mstitelky! Jen mluvit neměla! – Tu dvěma slovy v ráz se rozplynulo kouzlo snivé antiky, jež v rysech tváře spalo, v duši nikoliv – Leč přiznám rád, nebezpeč zkamenění bych volil desetkrát od pravé Medusy,Medusy než všední cynický škleb toho padělku. Však v souzvuk i to splývá s dobou moderní: Co platna na světě by byla Medusa, kde více není Persea? – To jasno přec! 32
Z lomů.
Pod modrým nebem bílý lom, tu keř, tam zakrsalý strom. V skalách to duní jako hrom... Teď ticho. Pouze jedna hlava se míhá nad lem propasti; muž jeden skálu navrtává, a druhý bez vší účasti na ňadra ruce skřížené a čelo divě svraštěné, zří, s nebe slunce horká láva jak stéká v skály, po stranách jež svítí. Dole bílý prach, jenž oslňuje a jenž dusí. Je navrtáno. Vteřin pár a skála rozletí se v kusy přes tesy v trávy suchopár. Muž první setřel s čela pot a obrátil se tiše k druhu: „Nu, nehneš se? – Juž doutná knot, čas kvapí. V rychlém pokluse svůj život chraň!“ 33 – „Já nehnu se,“ děl druhý, dívaje se v kruhu na modré nebe, bílý prach, na kolmé stěny po stranách. Pod nimi dole propast zela, dál řeka modrá v dálku spěla, loď velká po ní zvolna jela, kol ověnčená celá chvojí ve pestré směsi fáborů a různobarvých praporů, a s lampionů řadou dvojí, jež při návratu i hvězd skvělý roj v nebi zastíniti měly. A hudba hrála. V lůno skal sem v tichu ohlas zaléhal. „To taky život!“ – pravil muž a kynul k vodě, v tváři škleb, „však toho svého dost mám juž; má hnízdo pták a pes má kost, já sotva okoralý chléb. Ba, mám juž toho všeho dost! A žena chorá, matka stará a dětí jako schůdků pět se ptá, co budem večeřet. Nu, ať se o ně kdo chce stará!“ „Tak ty se nehneš?“ první děl. Jen hlavou druhý zavrtěl, jak měřil by hloub, patře dolů. „Nuž tedy dobrá! půjdem spolu. Vždy věrně s druhem druh jsme posud vše snášeli, co přines’ osud. Dnes prý jsme v práci naposledy. 34 Jsme podezřelí, námi lid prý pobouřen se v odboj zvedá; pán myslí, nám když práci nedá, že vrátí se mu starý klid. I já mám dosti steré bědy a žebrat nechci o milost, dnes v práci naposled! – A dost!“ A mozolnou mu ruku podal a zřeli spolu v bílý prach, na kolmé stěny po stranách, žár nahá jejich čela bodal. A čekali. Teď rána hromu. Kol vše se třáslo, skalní zeď se sřítila. Dým, prachu změť, štěrk, suchá bystřeň, sjel v klín lomu, jen temný kouř se k nebi vznes’ a krev zbarvila skalný tes a z dálky, loď kde vodou jela, sem jásající hudba zněla. 35
S Danteovým „Novým životem“.
To jiný svět dnešnímu víru cizí. Tam ještě poesie zlaté řízy se dotýkají rtové milující. Tam s lunou mluví se a večernicí, tam při pouhém juž jednom pomyšlení na drahou bytost jímá srdce chvění a tváře žhnou a blednou, mdloba tělo v svor tuhý jímá, pot operlí čelo, dech vázne v hrdle, v uších nebeskými to nápěvy zní, paměť hledá rýmy, tam básní každý, kdo miluje trochu, kdo obraz maluje neb tesá sochu, a každý miluje, kdo vskutku žije. Tam ještě štěstí, neb tam poesie, tam sladké touhy, záchvaty a dumy, a jak v těch řádcích plakati se umí, jak za dob Homérových, slzí věno tam ještě lidstvu přáno, neztenčeno. A potkat ji, tu srdce svého paní, to každou krůpěj krve s tváře shání, ji pozdravit, je vrchol všeho blaha, a mluvit s ní, to nad hvězdy až sahá; den jeden bez ní – nekonečné hoře a život bez ní – strádání a moře, 36 v němž hořký blín jen odříkání kvete. „Ó poutníci, již zamyšlení jdete!“ tam rty si opakují tony všemi, a večer když se sklání k siré zemi, ret líbá blánku, básník rozechvělý „kam samé anděly den kreslil celý“. To jiný život,život než století toto. Ó Dante, Cino, Cavalcanti, Giotto, ó velké stíny, jak jste jinak žili a jinak z číše věčné krásy pili! Vám v tváři velká, svatá přísnost leží, jež ví, co chce, kam cílí, a tou svěží byl vždy váš duch a nikdy neutýrán, byť denním bojem jako náš byl svírán; tou přísností, v níž velkosti rys ztajenztajen, byl ohromný svět Komedie zbájen, tou přísností, jíž každá fraška cizí, ó Giotto, splývaly tvých světic řízy, neb pravdou bylo, štětec, péro, tuha co tvořily a s aureolou duha jak dým a pekla plamen v teskném vření, neb všecko vycházelo z přesvědčení. Dnes láska svatá, již jste sladce pěli, též ztratila svůj věčný význam celý. Víc člověk duši v ženském nezří těle, a v ráz je setřen malý zbytek pele, jejž v duši jeho na tvář stele mládí. Ký div, že brzy dnes i láska zradí, že prázdno zírá po vypité číši z milenců duší, že jen ucho slyší vzdech vlastních ňader, ne však odvet její; dnes pouze čivy se a žíly chvějí, 37 však duše spí a výše nezatouží, než jakou cetkou zkrášlit vlas, jenž krouží se kolem šíje, nebo záhyb řízy. Sny básníků jsou dívčím duším cizí, a kdyby dnes, ó Dante, ten, kdo cítí, dal duši duše své tvé „Nové žití“, jak blázen stál by, jak ztřeštěnec před ní. Jak těla, tak jsou dnes i duše všední. Kde’s štěstí, světa, lidstva ráje mladé? Nám každá chvilka jinou masku klade na ubledlou tvář, stařec jako děcko juž samá pósa, že chcem vědět všecko, ztrácíme sebe, vlastní duše vůni, jež nemůž’ jedné pravdy na výsluní se rozvít zcela, pod různými pásy, v jež tryská v květy zakrnělé krásy. Chcem na té krátké, vratké žití pouti vše věděti a všecko obsáhnouti ve práci Danaid, však v síto ducha změť vln se dere prázdná jen a hluchá, na druhé straně by vytekla všude. Čtem tisíce knih – co nám po nich zbude? Stem oken díváme se do přírody a vidíme míň souzvuku a shody,shody než mudrc před svým sudem oknem jedním. V ráz dáme uštvat životem se všedním a brzy unaveni víme sotva, co sami chceme. Víra chabá kotva a věda skála, kde se kotva láme. Nás všecko vnadí, podvádí a klame, ba nedovedem těšiti se ani, když první zříme Vesny pousmání 38 po dlouhé zimě. Pouze peníz chřestí o misku získu, symbol všeho štěstí. Pro umění též nadšení juž schladlo, ve kramářů špinavé ruce padlo, již pro sebe jen z idealu těží, za korouhvičkou denní mody běží, po prázdném zvuku hesla zle se fantí a pyšně říkají: „my diletanti!“ jen z dlouhé chvíle očuchují básně, je tenkrát chválí, tráví-li jen krásně, a v strachu o píď svého já se třesou, na velducha svůj loket, váhy nesou a proti velkosti, kde mohou, tyčí své „nechcem chápat“ jako rohy býčí. A přec hrob stejně zhltí nás jako ony z dob šťastnějších! Nač boje ty a shony, při kterých vždycky vyjde duše s prázdnem, kde mudrc divousem, kde básník bláznem? Zda není líp, svůj starý hledat kořen, čím člověk moh’ být k dobru, lásce stvořen, žít myšlénce své, touze své i citu, let ptáků stopovati na blankytu, zřít s klidem, jak se obnovuje listí mladistvou Vesnou, jak se hvězdy čistí v říjnových nocích paprskovou ryhou? Nad věčné přírody tak skloněn knihou, jen jednu duši v své, tu zbožňovanou, s ní poesie na noc zpít se manou, jí šeptat v sluch, co ret se s retem bratří: „Jak blah, kdo na tě, duše krásná, patří!“ 39
Lermontov. (K 50té ročnici jeho úmrtí.)
Let padesát, co kule vraha ti otevřela hrobu chlad, však píseň tvoje srdcím drahá plá v stejné kráse posavad. Tak rovněž v luzném planou svitu juž shaslé hvězdy na blankytu v krok chodce bludný, v mlhy svár jich paprsky se v prostor třesou a požehnání světem nesou, ač světla pramen – zhaslý škvár. Let padesát! – Byť dneska žil jsi, co život ještě dát ti moh’? Mlád ze všech jeho číší pil jsi a lásku poznal, muž i hoch. Ba největší tu rozkoš ducha, jíž spánky žhnou a mozek buchá, duch padá krásy ve závrať, ty’s poesie poznal plání, spjav vášeň, úsměv, pohrdání v svých démantových veršů hlať. 40 Ty’s přírodě strh’ řízu s těla, bez trestu i bez úrazu zřel’s ňadra její stříbroskvělá v ledovcích strmých Kavkazu; zřel’s ve slunci auly spící i běsný Terek hřímající, hvězd čistý lesk skrz dubů šum, ryk tábora, smích dívek plesný, chřest mečů zvonil tobě ve sny do hrdých tvých i zářných dum. Co mohlo tebe potkat ještě? Snad větší slávy šumný ruch, snad potlesk davů, věnců deště, čím platí svět svůj věštci dluh. Snad zkonejšené vášní vlny a v městě život pohodlný ve středu dobrých šosáků, den za dnem fádní jako vždycky a k všemu úsměv ironický nad klepy bab a hlupáků. Půl genius a zpola dítě ten jednotvárný lově šum jich figurky moh’s roztržitě si rýsovati do album; k nim poznámek pár s planým bolem, moh’s lidstva stát se apoštolem a přesycený láskou sám, moh’ coelibat jsi kázat sobců a mravouku popů, skopců a poesii zváti klam. 41 Z té její strže věkověčné, kde plane drahokamů směs, moh’s vybrat jen, co užitečné, co zisk a prospěch velí dnes; o manželství, emancipací psát rýmovačky snadnou prací aneb o právu volebním, moh’s k větší slávě cestou jistou se povznést, zván být realistou a vrchol všeho – moderním. Ne! V hrobě ti je mnohem lépe a čisté plá tvé nadšení jen pro krásu a velkolepé plá ryzí tvoje umění. Tak nezmatený hlupců křikem jsi zůstal, čím’s byl – romantikem, jímž v posled musí každý být, kdo nad tu hroudu kalu, špíny se touží povznésti v svět jiný, když starý nelze přetvořit. Kdo jako ty má v úděl sudbu zřít ve všem barev duhu, lad, kdo jak tvůj anděl rajskou hudbu v svých ňadrech nosí napořád; kdo touhou bodán vždy dál pádí, ty tóny jemuž nenahradí i nejkrásnější zemský zpěv, kdo krásy lačen, místo lidí raději hvězdy nebes vidí a slouchá na vln mořských řev. 42 Tak žil’s a zhynul, básník pravý, tvůj život bystřeň v tísni skal, číš kypící, v níž mok vřel žhavý, jenž zaburácel – nezvětral. Číš, posvěcena ryzí kráse, ta raděj v kusy rozlétla se, než ve banalní chorovod by kolem byla podávána. Buď ona kule požehnána, jež zasáhla tě – přišla vhod! 43
Cor Cordium! 4. Srpen 1892. (Sto let od narození P. B. Shelleye.)
U pyramidy Cestiovy v cypřiších ševel a ruch, tam tiše mystickými slovy hovoří k duchu dnes duch. Panthea: Ó, jinak bylo před stem roků! Já u kolébky jeho stála a slza se mi třásla v oku, když své jsem dary vše mu dala. Co z jeho svatých Idealů je skutkem dnes? Svět jako jindy strž je žalů, kde vládne Děs. Duch země: Ó, jinak bylo před stem roků! Já věděl jsem: Můj pěvec zrozen, co země v dlaních má i v boku, můj květ i tvor, můj brouk i hrozen, 44 má duše byla jeho celá, můj hněv i ples, mne jeho čistá duše pěla od země do nebes! Duch lidstva: Ó, jinak bylo před stem roků! Co měla stvořit revoluce, má jak vždy kámen v každém kroku, jsou v poutech jazyky i ruce. Ó, hanba! vyprávím to v žalu, skryl hroby vřes, a květu oněch Idealů kdo věrný dnes? Básník: A přec ni slovo neztraceno z těch věšteb, které blesky ryl. Být lepším, větším lidstva věno, být člověkem i dnes náš cíl. My trub a bubnů bez hlaholuhlaholu, však s okem přímým, upřímným v proud dějin zříme kvas a dým. Co poesie v lidstva bolu, co těchy může, dá náš rým. A je-li naším otcem kdosi, jenž za lidstvo lká, úpí, prosí před trůnem Fata slzu v oku, on je to, zrozen před stem roků, on bratr malých, bratr duchů, do jehož vínku v sladkou tuchu jste poesii všecku dali se všemi lidstva Idealy. 45 U pyramidy Cestiovy v cypřiších ševel a ruch. Spi, srdce srdcí! u věk nový Tvůj lidstvu svítí duch! Tak tiše mystickými slovy hovoří k duchu duch! 46
Přípitek Adamu Asnykovi.
Jsou věštci, kteří věrni idealu v své duši nesou krásy plamen ryzí, však smutně žijí v samotě a žalužalu, v svých dumách světu jsou a svět jim cizí. Jich umění jak sarkofagu plamen, jenž pouze jim v jich srdcí kobě hoří, jak Pygmalion objímají kámen, jak faraoni v žití hrob si tvoří. Jak bozi sedí v póse necitelné, čas křídlem nedotkne se jejich skráně, zrak jejich kotví v kráse nesmrtelné, na lidstvo čekají v dob příštích bráně. A jiní jsou, též věrní věštbám krásy, těž v očích nesoucí frýs Parthenonu, však spolu v přítomné též patří časy, v spěch jejich mísí hudbu svojich tonů. Dnes dlaň jich třímá Homerovu lýru a zítra meč, zedníka prostou lžíci, jich srdce v lidstva budoucnost má víru, jsouť pěvci jeho, jsou i bojovníci. 47 Je za lidstvem pouť dlouhá neunaví, jdou jako Ruth za ženci s láskou v duši, vždyť vědí, chrám že budoucnosti staví, nechť všední vřavou zpěv jich znívá v hluši. Však přijde čas, kdy pozdraví tu zoru, v niž věříme, ať v boje tísni, muce, kdy k pěvců ryzí krásy sednou sboru a sbratření pak jim podají ruce. Ty’s jedním z těchto! K písni družíš skutek, jdeš parnem dne a věříš v lidstva práci, vždy naděj heslo tvé a nikdy smutek, vždy k předu jdeš, nechť srdce vykrvácí! A sotva hvězdám svěříš svoje touhy. Co tvoje touhy – tam, kde národ žízní? Co tvoje ztráty – kde půst lidu dlouhý? Co v boje vřavu s Olympických přízní? Když národ šťasten, dostaví se sama, když lidstvo šťastno, každý básník bude; tak s okem lvím se díváš v lidstva drama a v nocích bezsených jen cestou hude Mumu verš tvůj přísný, vážný, triumfálný, jenž zkrotí čas a přeletí i hroby: Ó, mistře, v pochod pozdraven buď dálný, buď, bratře, zdráv na prahu příští doby! 48
Z vlastních ňader.
[49]
Ballada o mladosti.
Ach, zda to bylo moje mládí? Já dlouhým, temným hvozdem jel; tu slyším, někdo za mnou pádí, juž večer tu a kraj se tměl. Já obrátil se – někdo tady, kdes v houští slední hasnul svit, les kopyty zněl koně všady, jak chtěl by kdos mne dohonit. I myslím: Byl to přelud pouhýpouhý, a dál jdu – ptáka slyším pět. Ó, znám tu sladkou píseň touhy, jak zazní, voní každý květ. V tom vedle cesty dívku vidím, zde klesla během znavena, pln soucitu hned k ní krok řídím; ji zbudí kroků ozvěna. Zrak v slzách má, zří do zástěrky, kde trochu hub a brusinek, řeřábu zkrvavené šperky, ocúnků bledých smutní vděk. 51 A slza do zástěrky kane, a rtové chví se v křeči jen: „Ach, odpusť mi, víc nemám, pane, a byl to přece krásný sen. Já zázrakem se octla v hoře, ze zlata svítil klenby strop, kol květů, drahokamů moře ve labyrintu dlouhých kob. Já trhala vše a já brala, až jala mne tůň mrákotná, pak za mnou zavřela se skála, zde octla jsem se – samotná. A hledím v žasu do zástěrky a hledám ten svůj vzácný lup: ach, ocúnku zde chudé šperky, květ řeřábů a kytka hub!“ A plakala tak usedavě a stárla rychle v pláči tom. co smutek táhl po doubravě, jak zamyšlen stál každý strom. Já musil sebrat sílu všecku, v ráz zdeptat v srdci každý cit, neb svému mládí, tomu děcku, já nemohl to za zlé mít! 52
Sestina o životě duše.
I.
Cos nejasného v duši mé se vlní jak na břehu, jenž čeká příliv moře. Oh, co tu bude Medus, pestrých škeblí ve klínu dlouhých, rozvlněných travin! Oh, co tu bude divných bíti zvuků do srdce němé, zasmušilé skály! A jak bych stanul na vrcholu skály, v dál odkud valné obzory se vlní, a slyšel píseň žaluplných zvuků, již pějí labutě, když vidí moře, již pějí bukači, když z vlhkých travin se zvedá Noc ve vlasech s luny škeblí! A kroucenou jak dal bych k uchu škebli a chytal zvuky, matné echo skály, v nichž ztajen život stromů, chaluh, travin, jež v nekonečno k obzoru se vlní: tak ukláním se nad své duše moře a lovím zmírající echa zvuků. 53 Ó, nevystihlé velké kouzlo zvuků, jež spíš nám v duši, jak spí moře v škebli! Ó, nevystihlé volné zvuků moře, se srážející o života skály! Ó, hlasy, v nichž se němý život vlní! Ó, žití v lůně vln a v lůně travin! Rád spal jsem v klínu rosou vlhkých travin a slouchal křídel mšic a brouků zvuku, na zlaté strůně vzduchu, jenž se vlní, a vše jsem zavřel v ducha svého škebli a vše jsem nes’ přes žití poušť i skály, by v hloubi ňader zpívalo mi moře! A tak má duše změnila se v moře, jež plno pestrých škeblí, chaluh, travin, nad nímž ční dumy zasmušilé skály, proud žití o něž tříštěn v žalném zvuku, by zvolna zrála v samoty mé škebli myšlénka, perla, v níž zář hvězd se vlní. Ó jak se vlní toto valné moře! co Triton v škebli, v kštici věnec travin, zpěv divných zvuků houká s štítu skály! 54
Květnice života.
Ó první vzněty! Sladcí snové! Zrak patří snivé do dálky... To všecko štěstí, mládí slove – a v duši voní fialky. Pak mocná touha opojivá nás láká v noci do stínu, kde světlušek pln sladce kývá, syt vůní kalich jasmínu. A brzy najde ruku ruka ve sladkobolném záchvatu, co nad hlavou nám tiše puká, v své vůni mře květ akátu. Co obsáhnouti srdce může, vše rány jeho zjítřené, to vše nám vykvete jak růže tak sladce, temně plamenné! A sebevědom vkročíš v žití, zříš v jeho rej i do hnusu, – pln ostnů na tebe se řítí krvavý kalich kaktusu. 55 Je po illusích. Vážíš v dlani to pýří krásných přízraků, jež vtěleno se k tobě sklání tu v pampelišce, v bodláku. A změříš klidně všecko v duši až ve závratnou hlubinu, kde kynou v resignace hluši stříbrné květy leknínu. Co zbude ještě: Třásti pouty, v své duši beznaděj a strach – tu hořkost zvolna s lístků routy se vkrádá v duši v samotách. Pak všecko zvadne. Samé hroby ční podél cesty, kudy’s šel, kde plný nehynoucí zdoby svůj kalich zvedá asfodel. Ó květe mrtvých! Věčna květe, mne nepřekvapíš, všeho cíl, já z břehů, kde se vlní Lethe, tě dávno juž v hruď přesadil! 56
Lidské srdce.
Lidské srdce – křemen jest, v strouze žití leží. vzplane jenom září hvězd, když svit přes ně běží. Lásky svit – byť krátký let – potom duhou hraje... křemen jinak tvrdý střed a jak drsné kraje! 57
Druhý déšť.
Déšť mohutný se včera snes’ na šerý hvozd v půlnoční chvíli; jej uvítala stromů směs. Ti staří obři, šum a ples! jej v náručí svém zachytili! A z rána když jsem vysel v hvozd, jak první svity zory bleskly, byl blankyt chmur a mraků prost, kdes volal doupnák, jinde drozd a lupeny se svěží leskly. A jak jsem vkročil v lesní chlad a zavadil jen o haluze, sta kapek, perel vodopád, se lilo s větví napořád; jak v pohádce to byla chůze. Co starých obrů zachyt’ sněm, to druhým deštěm s větví, suků jak křišťálů tříšť teklo sem 58 na skráň mou, v knihu, stezky lem, ve šumném čaruplném zvuku. Však nebyl to déšť původní, jenž bohatě se s výše lije, lán zprahlý rosy povodní jenž prosytí a zúrodní – jen chabá jeho parodie. I děl jsem: Poesie říš se kdys tak dědům otevřela, jim tekla plná její číš, a vřela celým mořem výš v choralu větru, hromů vřela! A řada duchů obrovských, Valmiki, Homer, Dante chytil těch kataraktů bouř a smích; jak staré stromy pili z nich! Ó, tenkrát básník žil a cítil! Ó, svatý dešti bezmezný! Ó, třikrát blažené vy kmeny, jimž ve koruny vítězný pad’ bouřící a líbezný déšť poesie rozperlený! Po dešti cesta zbývá nám, tříšť kapek, kterou vítr střásá, pár drobných perel tu i tam, jen odlesk matný v náruč tmám té blýskavice, jíž jest krása. 59 Jen z druhé ruky ohlas mdlý, směs servaných a kusých tonů náš úděl celý, los náš zlý... Co nutí nás, dál bychom šli, druž opozděných epigonů? 60
Odpověď.
Nemysli na ty, kterým podal’s pít a kteří do tvé naplivali číše, všech srdce s tvým přec v souhlas nemůž’ bít, týž hvozd, jenž jedněm v dumy úkoj dýše, zas dráždí jiné, snět mu urazit; ty’s třeba mechem jeho kráčel tiše, co jiný prchal. Však nad cizím plesem a cizí zlobou les dál zůstal lesem. A jsi-li, básníku, ty taký hvozd, co tobě, když ti někdo větev srazí? Tvůj orel v mraku je i v trávě drozd, u zdroje kapraď a laň snivá v mlazí, od skály k skále z duhy zářný most. – Dál otevři své nitro beze hrází, šum, životem vři v korunách i vřesem, ať vhod či nevhod – jsi-li les, buď lesem! 61
Hnedle sám.
Nás vyšlo v svět přec několik a jako bratři my jsme byli skoro, vždy jeden smích a jeden vzlyk a jeden pozdrav tobě, krásy zoro! A léta šla, nás bylo míň. smrt našla k nám též svoji úzkou stezku; však jednou za rok v jednu síň jsme sešli se vždy k potěše i stesku. A léta šla, a hnedle sám tu stojím, skoro sám ve středu dráhy, kde druzí jsou, se darmo ptám, jak z rozbitého plotu kůl jsem nahý. Což mrtví! – Ty lze svými zvát, ti aspoň věrní zůstali nám v smrti, hůř s živými, již srdce rvát si zvykli, neb nás lhostejností drtí. Snad je to dobře; k hrobu spíš nám cesta méně bude hrůzyplna, že sám jsi, míň to pocítíš, až nad tebou se zavře slední vlna. 62 Hle, cizí kdos. Tvůj byl to druh, jak změněn dnes! Proč blouzníš, neví, k tvým steskům, snahám něm a hluch, dnes víc jej tvoje nerozčilí hněvy. Jde za svým cílem, sám si svět; jej neviním, snad poznal cenu žití, ctí jiné bohy, amulet se jiný dnes mu v schráně srdce třpytí. Zná jiný ideal juž dnes, jsem cizí jemu, jak mi on je cizí, to náhoda, že srdce v ples nám vzplála kdysi v trysku jarní mízy. Dnes nezná mne, je hluch a něm, já skoro chápu jeho pohrdání, leč, když chce na mne kamenem – to ze všeho přec nejvíc duši raní. 63
Sestina o životě duše.
II.
Jen z duše, z duše musí proudit pokoj, by mohla v pokoj pohroužit se duše. On zpívá, slyšíš jej? – za silnou skalou, tu rozraziti můžeš pouze prací, jen dlaně mozoly, jen potem hlavy, jen obětmi, jen silou odříkání. Ne v modliteb aneb v čar odříkání, ni diamanty koupíš si ten pokoj, jenž kyne z oka posněžené hlavy, ve kterém ryzí, lidská mluví duše; jen myšlének svých neunavnou prací ku zlatu vnikne duše hmoty skalou. Ó pustinami šel jsem, hvozdy, skalou a postil se a plakal v odříkání, a lopotil se včel, mravenců prací, bych našel onen vytoužený pokoj, v němž mohla by se opíjet má duše profilem čistým jedné krásné hlavy. 64 Já světců zřel a eremitů hlavy, pod hvozdů baldachynem s němou skalou jak vedla smutný hovor jejich duše v rubáši ze žíní a z odříkání, jak chtěli strhnout s hvězdných výší pokoj v snech vidinami, ve dne tuhou prací. A jejich též já opásal se prací, však čistý onen profil krásné hlavy byl stále se mnou, snů mých bouřil pokoj a třásl tvrdou mojich pochyb skalou a volal: Žij! Kde smutné odříkání Memento mori! psalo na práh duše. Mně z její tahů smála se vstříc duše. Tak sedmiletou Jakub věru prací ve strádání a tuhém odříkání nesundal závoj s nevěstiny hlavy jak já, duch, jehož nad vody ční skalou, jsem v tazích její tváře objal pokoj. Ó božský pokoj ve hlubinách duše, jenž skalou prýští se mou těžkou prací! Ach, odříkání! Ach, profil té hlavy! 65
Pravé slovo.
To pravé slovo najde se tak zřídkazřídka, a přece na něm často visí štěstí. – Buď celý život jedna suchá kytka, vždy pravé slovo bude na ní kvésti. A v středu všednosti a trudů malých, jichž prach na všecko zvolna usedavá, vždy jeho vonný pláti bude kalich a v něm ta radost dojemná a pravá. Sta banalních slov od nás život žádá, až duše zvolna v nich se ztrácí, tone, a stárne, všední... Je-li věčně mladá, ten tvoří div to jedno slovo vonné. To jak zdroj živý na dně jejím leží. jímž suchopár se znova zazelená, až blyskne prachem citu perla svěží jak drahokam, jejž neurve sup, změna. Ó, sladká slova útěchy a přízně, jak pozdě hroby jsou pak přísná výtka, žel v prach a všednost, v úpal naší žízně se spouštíte tak málo a tak zřídka! 66
Jarní.
Ó bílé mraky, letící v dál! Ó šumící vody, ó zeleni! Ve hloubi skal, Pan, který spal, promnul si oči, zívnul a vstal – ó mladičké, mladé lupení! Ó srdce lidské, po tísni zim to zvadlé listí odhrň juž kol! Zda spánkem tvým svit s teplem tím vykouzlí s poupětem jediným na uschlém keři zelený stvol? Ó bílé mraky letící v dál! Ó šumící vody, ó zeleni! Máj, srdcí král, v pouta vše jal, že skoro bych se rozplakal... ó žal! nad tebou, mladičké lupení! 67
Capriccioso. Variace na thema o čtyřicátém roku lidského života.
Ó máte pravdu, čas ten zvolna letí do čtyřiceti a jako šílenec se s vrchu řítí od čtyřicíti. Vyjdem jako děti z chaty, kol je samý úsměv zlatý, v les to láká písní ptáka, nám je volno, nám je blaze, perly zříme v rosné vláze, nevidíme, že se smráká. Ó, máte pravdu, my jsme pouhé děti do čtyřiceti. Proč v dlani pak nám vadne všecko kvítí od čtyřicíti? Honem v stínu, v kyprém mechu rozbijem stan pro útěchu, elfi, šotkové a víly v šťastné chvíli k nám se schýlí, 68 pijem z květů zlatou rosu, nasloucháme písni kosů, echa zkolébáni smíchem líbáme se v šeru tichém. Ó, máte pravdu, my musíme pěti do čtyřiceti. žel v písní leckde chybí to, duch cítí, od čtyřicíti. Náhle tma kol – mrak se valí, cosi z dáli divě hučí, strach vás chytne nenadálý, moudrosti nás život učí v deště kapkách, v lkání stromů jedno zní: Jak dojdem domů? Za bleskem hlas zazněl hromu. Ó, máte pravdu, těžko rozuměti do čtyřiceti! a lehko všeho nic lze pochopiti od čtyřicíti! Budiž! – Jdeme, den se krátí, slední záblesk viny zlatí, v hloubi hvozdu zvonek cinká, jako z mládí upomínka v tiši dusné i ten usne a jdem sami, sami, sami. Všecko illuse a klamy, kol jen temno a noc tichá na oči a v duši dýchá. 9669 Ó, máte pravdu, duše svátek světí do čtyřiceti, prach, stíny, dým pak tančí na Park niti od čtyřicíti. 70
Puklý zvon.
V trámoví černém zavěšen tkví němý; od srdce až ku kraje ovalu síť pavouk tká, to jako za mřížemi v ní skoro zmizí pomalu. Juž takto léta zapomenut visí, jak dekorace v okna půlkruhu spí v prachu svém – jen časem k žalu křísí v něm duši mrtvou hlahol soudruhů. Bez soucitu se zas dnes rozepěly! To jásot, zvuků valná vichřice, tak zpívá to a hlaholí v kraj ztmělý, jeť orgií ta tonů směsice! Ves lidský žal i ples, co srdce zkusí od kolébky tou cestou ku hrobu, zas tlumočí – on tich zde viset musí, jak zaklet vlastní ve mdlobu. I vzpomíná, on básník vzdušné výše: tak rovněž jásal vlastní hudbou zpit, lil tóny v svět jak víno z plné číše od hroudy za skřivanem nad blankyt! 71 Zas hluboké to, vážné chvění cítí, jež předchází ten zvuk pln nádhery i jásá též – v tom, když chce nejvíc bíti, jsou matné jen mdlé jeho údery. A trhlinou zvuk z ňader padá jemu, hlas jeho vlastní zní mu na posměch... pak ticho mrazivé... je konec všemu... sám zůstal plný nevypěných ech. Dnes tichu zvyk’. Ba když vše kol se třese v tom jásotu, on chudák v prachu mní, ó jistě srdce jeho teď juž hne se, ba zdá se mu, že houpá se, že zní! Ne, nemýlí se! Noci do hvězdnaté on s druhy jásá: Útěchu a mír! A neví, nebe požárem co vzňaté, že vrazil do něj vyplašený výr. 72
Promenadní koncert.
Kaštany jsou samé květy. Dámy nové toiletty ukázati vyšly nám, při hudbě ve chladném stíně v zlatém písku na Žofíně chodí s pány sem a tam. Jaký vír to a shon pestrý! Mladost, krása, obě sestry, rendez vous si daly sem. Mladost! Krása! šeptneš v tichu a v té hudbě, řeči, smíchu je ti všecko – prázdným snem. Roztržitě zraky zvedáš. Mladost ztratil’s, krásu hledáš... u nohou tvých žlutý list, výtkou v hudbu šum zní stromů. Nebylo by líp, jít domů, v Donu Quixotu dál číst? 73
Přítěž.
Když zuří bouře, mořem beze hrází se koráb chví jak třtina v spáru vln, co zbytečné, rád lodník v hloubku hází, jen o svůj život strachu pln. Když větroplavec chce se vznésti rázem, kdy utkvěl jak bod malý ve výši, svou přítěž písku vrhá klidně na zem a vesel výš hned pospíší. Oč lepší los tvůj? V zoufání a bolu kde přítěž tvá? Hleď v bezdno bez hrůzy, sny o slávě a štěstí hoď jen dolů a za illusí illusi! Jen ke kormidlu balonu či lodě hleď upřeně a hledej nových cest, jen svědomí tvé když je s tebou v shodě – Vše ostatní jen přítěž jest. Jak zlatý písek tak to v slunci blýská. Snad slzí tvých to sled jest? V prohlubeň ať ztrácí se to! Meta tvá jest blízká, buď hvězdná tobě kyne žeň, 74 Nebneb na dně moře tuhý sen a dlouhý. Spěš proto dále bez všech otěží, je špatný plavec, jenž pln choré touhy by skočil za svou přítěží. – To všecko pěkně zní, a věřím, v žale že síla mravní z toho veliká; – co platno však, tou přítěží když stále krev z tvého srdce uniká? 75
Olivy na severu.
I. I.
 Ve tmavou zeleň olší, habrů, buků se náhle oliv šedé listí vkrádá. Jak zbloudilo sem? Barev do souzvuku jak cizí nota v zladěný sbor padá. A v duchu po letech zřím dlouhé svahy, kde slunce pálí v bílo rozžhavené na skalnatý práh bez květů a nahý, na smutné listí, stále zaprášené; Kdekde lesy oliv bez pohnutí stojí, mdlou vůní blankyt kde se stále zpijí, Aa zašlí dnové v mysli mé se rojí, cos hudbou zní tam a cos poesií. Zavírám knihu, nelze dále čísti a dojat u nás na šedé zřím listí. 76 II. II.
 A zamyšlený kterak spěji dál, tu sladká vůně táhne větru dechem; to minulosti anděl křídly vál, jak za mnou kráčí hlohem, šípky, mechem. Mdlá vůně oliv jako zašlý sen v ráz doby zašlé do srdce mi schvívá. Skříň starou otevřeš tak zamyšlen, kde levandule mnohá léta ztlívá. Ach, olivy! Když mezi vámi dřív jsem chodil, srdce bůh sám ví čím zpité, já necítil té vaší vůně div. Co po letech mi nyní vyprávíte? Či chcete říci ve své vůni snivé: Co ocenit chceš, musíš ztratit dříve? 77
J. S. Macharovi.
Dva orli v mříže svojich klecí bijem. – To všední frase, vím, a omšená, a přec v tom boji jedině my žijem a náš zpěv těchto skřeků ozvěna. Ty darmo krvácíš si zob i spáry, já v resignaci nebo ze zvyku do tyčí vrazím někdy, první žáry když srdcem šlehnou v bouřném povyku. Tvá píseň racek do vln sváru hýká, chtíc přehlušiti větrů šílení, má, tichá labuť, umírat sesi zvyká, zní truchlou nocí její kvílení. Na ranách mých jsou jizvy odříkání, na ranách tvých se blýská čerstvá krev. Však milujeme těchto růží plání a milujeme oba bouře řev. A jen bych mohl padnout s tebou, vrhám se v arenu zas, žitím stokrát sklánsklán, a staré jizvy, obvazky ran trhám, chci tady státi v krvi svojich ran! 78 Pryč sladká těcho, měkké konejšení! Vy illusí mdlé pampelišky pryč! Pryč naději! Chci opět bouře vření a vášní žár a nezkrocený chtíč! Když pravdy pelyňkem ty zvadlé kráse chceš osvěžiti krev stydnoucích žil, vždy zajásám ti bouřném ve souhlase, neb krásně pěl, kdo pravdivě jen žil. Pod námi všecko. – Syčí kdos či tleská? I z lauru posled zbude suchý vích, nechť orlu sluší výborně jho mezka! – Nám stačí stisk dvou paží bratrských! 79
Jen chvíli ještě!
Jen chvíli ještě! prosí malé děti, když cítí, že hry skončena je doba. V tom naše bída, že ten čas tak letí, že život pták, jenž z dlaně věčna zobá. Jen chvíli ještě! lkají milující, když ruku v ruce, oko v oku spolu zří závojem své touhy ku měsíci a rozloučení chvíli cítí v bolu. Jen chvíli ještě, ne hry ani lásky, my voláme, jen malou chvíli žití! když bílý vlas a na čele jsou vrásky a srdce konec všeho, všeho cítí. Proč chcem tu chvilku, čím je ona v časy? My proklínali život v pouti zdejší, co teď s tou chvilkou? Ach, cítíme asi, že právě ta by byla nejkrásnější! 80
Sestina o životě duše.
III.
Den po dni v práci – pořád žádný sabat! Den po dni v hluku – pořád žádné ticho! Den po dni v shonu – pořád žádný oddech! Tak zvolna v srdci uhasíná oheň, a zvolna krev se staví mrazíc tepny a zvolna otrlost se plíží v duši. A slavíků jsem tisíc přec měl v duši a v srdci naděj v ducha velký sabat a odvahu, na lidstva bouřné tepny své ucho skloniti až v hrobů ticho! Jak centrum země já svůj živil oheň, nad kterým zažiti svůj chtěl jsem oddech. Však pohádkou mi z říše víl je oddech; jak v mořské tůni, tak to víří v duši, mne nehřeje, mne pálí svatý oheň, ryk nových zbraní v dál mi plaší sabat. A ticho-li kol – je to hrobů ticho, ne ono, v němž vřít slyšíš žití tepny. 81 Jak podvázal by kdos mi všecky tepny, šláp’ na hrdlo a zastavil mi oddech, tak připadám si, perly písní v ticho když pouštím soucitnou kol patře duší, jež synagoga nemající sabat, a keř, jejž tráví se Sinaje oheň. Ó kdyby spadl s nebe sirný oheň a v nový var a klokot schvátil tepnytepny, byť v orgii a čarodějnic sabat, na ňadrech upírů byť v klamný oddech, byť v číše dno, kde Satan chytá duši, byť v podezřelé zlých katastrof ticho! Vše lepší bylo by,by než toto ticho! v němž příšerou mi lampy mé mdlý oheň, v němž závaží vždy na mou padá duši, v němž karyatid mdlobu cítí tepny a marný odboj – strhnout břímě v oddech a marnou snahu – stvořiti si sabat! Dál bušte, tepny, pokud v srdci oheň, vzruch pokud v duši, přeludem je oddech; či hrobů ticho jediný je sabat? 82
Z české půdy.
[83] Nové „Hlasy v poušti“. Aloisu Jiráskovi.
I.
Apostrofa.
Ty srdce mého lidu, loutno zlatá! čí prsty, žel to, v strunách tobě hrají? Jen vzlyk a ston, skřek plachý vydávají, jak můž’ jen bolest, zoufání a ztráta! Ty srdce mého lidu, váso svatá! žel, vůně ducha, jež se v tobě tají, že chátře v posměch marně vyvětrají, co plivají tam ústa její klatá. Ty srdce mého lidu, rajský ptáku! jenž nosil prorokům chléb ve zobáku, chléb síly, jarosti a poesie; Kdokdo otrávil ti pastvy tvé a zdroje, že’s oněměl, že pouze křídlo tvoje, zkad stéká krev tvá, žalně v nebe bije? 85
II.
Zas nový boj.
Prch’ svátek náš a nový boj zas v proudu, jak proti celkucelku, tak i proti sobě. My budem ještě rváti se i v hrobě, ten chytne prkno rakve a ten hroudu. Vztek náš plát bude v popelu a troudu, dál čelist bude skřípat, pěsti obě se zatínat, hnát o hnát praštět v zlobě, my na posledním rvát se budem soudu! Ne o principy – jen o formu jejich, ne o ideje – jen o jejich fráse, ne o povahy – jen o jejich masky; Kýký div, když stonem času ve peřejích, jenž valem hřímá v zbortěné nám hráze, k jichž zpevnění vše máme – kromě lásky. 86
III.
Stará kletba.
Ni o čtvrt hlavy nesmí nikdo větší být v našem středu – ihned kámen za ním, a slinu za kamenem s šklebem, láním, a za slinou splav otravných hned řečí. Tak se všech stran to skřípá, sviští, ječí, zří každý s nedůvěrou, s pohrdáním neb v resignaci, a když sáhne k zbraním, na bratra v sobecké je tasí křeči. A čím ta všecka malá naše sláva? Míň nežli žalmistova polní tráva. Čím jednotlivce úspěch? – Žert jen malý. Co my se rvem a škorpíme jak děti, ta v skutku velká, Vlast, v zlých šípů změti tvář bez obrany v závoj vdoví halí. 87
IV.
Ideál a idol.
Děd ideál měl – vnuk má idol pouze. Toť celý rozdíl. Ideál je ryzí, žel, v sobectví když masce zcela zmizí, kam strhne špatnost jej či krutá nouze. Je idolem pak, křemen v žití strouze, ne zářný démant s paprskovou přízí, ne orel, slunce jenž se dotkne řízy: jen oškubaný pták je na motouze. Jeť idol sprostá modla, jež se šklebí, své zžírající děti, stále lačný ať Momus příšerný, ať Moloch mračný. A čím víc krmen, víc má zapotřebí; co ideál vše bratrům zanechává, jde světem, žití láme chléb a dává. 88
V.
Vere novo.
Ta tvrdá česká země udupaná, rci, odkud béře svěžesti a síly, v květ všady že vzplá růžový a bílý a ještě věří v příští svého rána? Neb jinak sedrána juž, vyčerpána, plen cizích, kteří zevšad po ní střílí, plen vlastních, již se nad ní v boji chýlí, by dávno klesla, laň se všech stran štvaná. Zem věří v jaro. Mějme také víru. Však země slunce má, jež divy koná, kde naše slunce? – Buď jím, lásko svatá! Ty veď nás k vesně, k volnosti a k míru, buď sluncem, ať omladnem jako ona, ať našich skutků žeň je vrchovatá! 89
VI.
Pravá vlast.
Ty hvozdy, lesy, role, řeky, nivy, vzduch nade vším a kolem slunce v stínech, to ještě není vlast – ta pouze v synech, již láskou k ní jen konat mohou divy. Zem jiným klas, hvozd jinému dá dříví, ba stejně plodů dost mít bude v klínech i pro cizince; vlast je pouze v činech svých dětí, pokud chtějí býti živy. Na Baltu posud staré buky šumí, kde svatyň Svantovíta, staré dumy. Klas roste, dýchá květ a ptáče zpívá. Tlí v mrtvých knihách zkazky minulosti, tlí v starých hrobech svaté dědů kosti – Vlast jest jen v krvi živých synů živa! 90
VII.
K prvnímu květnu.
Ruch mladé Vesny všem ku srdcím sahá. Chce lidstvo také jaro svoje míti, chce kvést a plát, chce vskutku jednou žíti, chce vědět, co je úkoj, rosa, vláha. Též dělník v světlo prsa noří nahá, pot stírá na čele, jenž perlou svítí, zří v mlze pohár, touží z něho píti a hledí výš v snech přeludů a blaha. Jsme všichni dělníci, ať rukou, duchem, a všichni hlásíme se ku životu. Ó, lidský duchu, z prachu se juž zvedni! Však sebe znej a uvaž: prací, ruchem chce oddech získán být, bez lávy potu i svatvečer sám byl by tobě všední. 91
VIII.
Náš život.
Dnem každým národní náš život celý se vyhraňuje, proces to je tuhý, než granát jeho tryskne v nach a duhy a stvrdne a se v jádro pevné scelí. Rmut musí ven i skvrny, než se stmelí vše ryzí prvky, stále širší kruhy ty musí zabrat, cizáctví než pluhy když najedou naň, že ho nerozdělí. Jas musí míti tento granát rudý i ostré hrany. Ký div, při té práci že mnohý raněn, mnohý vykrvácí. Však jaká záře v český obzor chudý pak tryskne z něho bujaře a skvěle, jak ručej krve z čela nepřítele! 92
IX.
Živí mrtvým.
Ó, velcí mrtví, které země halí v svém nitru žárlivém, kteří jste zřeli v ten zázrak vzkříšení, jímž národ celý jak Lazar povstal, zda jste přemítali, Žeže pouze v zápas, boj, shon neustálý má stavět nahá ňadra, kam dští střely, by vnuci vaši stejně jak vy mřeli, co vyplnění zoře stále v dáli. Ba nevím, kdybyste dnes po půl věku vstát mohli zas a vidět naši půtku, rod po rodu jak zvolna v hrob se chýlí Bezbez výsledku, bez úkoje a léku, skráň v rubáš byste zahalili v smutku a zasteskli: Tak jsme to nemyslili! 93
X.
Mrtví živým.
Ba ovšem nemyslili. Naše oči zář plnila, než smrt je pro vždy stiskla, z té radosti, jež ve srdcích nám blyskla, jak slunce po noci když z mraků skočí. Tak za vámi se naše touha točí, tak duše o vás po zprávách si stýskla; o rakev sotva první hrouda třískla, se ptáme každého, kdo v stíny vkročí: Jak pokračuje velké dílo naše? Je lid náš silný? Bude v Čechách lépe? Dřív směle ptali jsme se, teď juž plaše. Dřív bázní chvěli jsme se – teď juž studem, zář naše hasne, v tmě se octnem slepé a brzy po druhé juž mrtví budem. 94
XI.
Česká bída.
Je všady. Na každém se choulí prahu, chléb každý znechutí, v číš každou plivne, na každou kořist zdaleka juž kývne a žárem každou vysuší nám vláhu. Hned u kořene podtne každou snahu, sny umělců zamíchá v směsi divné, je snětí v klasu, jedem v míze živné a balvan, jenž se v každou svalí dráhu. S ní největší náš boj a nejhroznější, ji stokrát zdolej, vstane vždy den ke dni, je mozolů tvých, tvého mozku katem. Nás ovíjí jsouc rovna ku hroznejši a drtí jako hora – blíž však hledni: Ta hora bídy hoří živým zlatem. 95
XII.
Meditace.
Nač postavil’s nás v národů šik, Bože? Ne za šašky přec nebo za posluhy! Proč tedy stále tento žernov tuhý, chléb okoralý, slzou vlhké lože? Proč v hrudi vlastních bratrů steré nože? Proč ve snách pouze nové slávy duhy? Proč v myšlénkách jen k novým činům vzpruhy, když jiným při všem jsme jen za rohože? Proč jiskry ducha dal’s do české lebky? Proč sílu, křepkost vložil’s v svaly naše, když poroba nám stojí u kolébky? Zda nebylo by lépe pro nás, býti jen tupým davem, jenž v jhu schýlen plaše se ohlíží, rád, když jen může žíti!? 96
XIII.
Jiná meditace.
Ó, žíti jako národ volný, který sám určuje si dějinami dráhu, se moci rozmáchnout od svého prahu a moci na vše rozletět se směry; Mítmít syny reky, reků matky dcery, jíst volně vědy chléb, pít krásy vláhu, v klas vidět růsti každou zdravou snahu, v den vidět růsti každý soumrak šerý; Aa umírati s jistotou, že dětem je zaručen týž blahý život na vždy, že děd i otec nekrušil se darmo; Toto Tantala číš, kteréž zprahlým retem se dotýká z nás v smutné chvíli každý, by dvojnásob všech těžké cítil jarmo. 97
XIV.
Pierroti svobody.
Je velká naše pře a musí ráno vzplát v naší noci, o tom není sporu; však velkým jen lze dějin do mramoru rýt skutky, co má pro věky být psáno. To jedině buď Bohu žalováno, že mužů silných, dělných všemu sboru se v čelo staví v planém rozhovoru dav šašků stejně služných v „ne“ i „ano“. A dobrý národ poslouchá a tleská, co pierrot se na tribuně svíjí v svých ošumělých frásí směšném krámu. A nemá odvahy ta duše česká vstát jako Kristus, mstitel s hrdou šíjí, a vymrskati šarlatány z chrámu. 98
XV.
V dómu Svatovítském.
Zas k tobě vždy se noha ráda vrací, ó dive, symbole náš věkovitý, kde minulost spí a kde život hbitý se denně jeví v neunavné práci. A jak se oko v směsi fial ztrácí, jak v barev skle se lámou slunce svity o mrtvých králů meče, přilby, štíty: zlých pochyb démon zkrušen v prach se kácí. A naděj rostouc křídla připíná si a letí v čas, kdy dostavěný cele znít budeš zvonů jásotem a davů, Kdykdy koruna, tak sirá dlouhé časy, vzplá lidu štěstím na posvátném čele, v svou vrátí se nám nesouc novou slávu. 99
XVI.
Spící Praha.
Juž půlnoc balvan tmy své z dálky valí, juž spící město zahrnula v stíny; vše mrtvo, jak by řeky do hlubiny sjel denní ruch, i věže mlha halí. Tou svítilen se matné světlo kalí; pilíře mostu kreslí černé klíny do spousty vln, spád jejichž těžký, líný zní, jak by mrtví z hrobů rozmlouvali. Jak zříceniny tmí se řady domů, jak trosky rysy věží, kytky stromů, po kterých Noci obrovská dlaň sahá. A maně stará báj se v mysli zdvihne, kdy vozka stane v poušti, bičem švihne a řekne si: Zde stála druhdy Praha! 100
XVII.
Blaho lidu.
„Chci blaho lidu!“ volá hlučně jeden, „ať mně jen svěří svojich dějin stezky, já rozžehnu mu pravé ducha blesky, já ukáži mu, kudy cesta v eden.“ – Jej, lide, neslyš, budeš v scestí sveden, já pouze třímám svaté pravdy desky, já pouze lék mám v hoře tvé i stesky, prut čarovný, jenž v máj tvůj změní leden! – V tom zmatku hesel všech o blaho lidu lid mlčí. Tak as Heraklovi bylo, když chlívu Augiova uzřel bídu. Skřek stran a hesel víc jej nevyplaší, on přemýšlí, že očisty své dílo začíti nejdřív musí – s Mesiaši. 101
XVIII.
Finale.
Dost žalob mdlých. To síly k skutku nedá. Já chtěl jen říci, v snaze dlouholeté, v tom boji úporném co tak mne hněte, neb všechněch běda jesti moje běda. Ať s mečem bleskným se juž hrozný zvedá duch zmaru, jehož kštice blínem kvete, za písní mou ať ústy vichru smete, co u hluchých si darmo ohlas hledá: Mně lhostejno. Pro potlesk není psáno, v čem krvácelo srdce k smrti zdráno tvé, Vlasti moje, čekající ráno! Ba bude líp, můj zpěv, až stihnem břehy, kam spějem bouří a vichřice šlehy, když bude stráž, již zasypaly sněhy!
102
Jiřímu Brandesovi.
Děl’s: Ukrytá že v lidu našem síla, jež náhle mohutnými šlehá blesky, že jako chrám jsme, jehož krásné fresky barbarská ruka pro věk zabílila. Však clonou vápna, jež ty divy skryla, dál tvarů, barev dávné arabesky se rýsují, v budoucna temné stezky že síla ta nám cesty vyzlatila. Za krátký čas to stihnul’s orlím zrakem, co domácí sok nezřel řadou věků, co krylo mlhou se a záští mrakem. Ty’s předsudků strž hbitým přelít’ ptákem, ne darmo sluješ Jiří, světla reku, Ty dobře chápeš, jak zlý boj náš s drakem. 103
Česká legenda vánoční.
Po bílém sněhu se táhnul dvou stínů černý lem. Z nich jeden dolů se nahnul. „Kde jsme?“ – To česká zem! „Zde třeba stavit se déle,“ děl světlejší první stín a sladkou svou tváří se sklonil v mrak, tmavých do hlubin. Pod sněhem pole tam spala, je věnčily štíty hor, z chat nízkých okny zář plála, zněl z kostelů vážný chór: „Nám z růže vykvetl kvítek,“ to táhlo mlhami, však za tím to „radujme se“ jak vázlo by slzami. Pod nimi právě v hloubi štít chatrče se tměl. Kdes ve vsi dvanáctou troubí, od lesa psů štěkot zněl. Stín tmavší – to svatý byl Petr – rozhrnul zvolna svůj šat, pln jablek, ořechů, hraček, jež rozdával hojně a rád. „Tam děťátko mají v té chatě,“ děl k Mistru, „ať v potěchu vzplá chudičký Bethlem jim v zlatě mých jablek a ořechů, ty nejkrásnější chci hračky kol jesliček postavit, pomluvit nesmí nás tady, ať dál zas můžem jít.“ Však první stín světlý se sklání a stojí v chatě již. Pln něhy a smilování, co Petr má s hračkami kříž. On nad kolébkou tam stojí v sny šepce dítěte, tam stojí jak lilie bílá, když přes noc rozkvete. 104 A šepce: „Ty ubohé dítě, ký trpký v světe los tvým! Kam jiní stoupají hbitě, ty pracně a bojem zlým. Tož dýchám ti do srdce sílu, bys mohlo všecko snést, tož dýchám ti do srdce lásku při třpytu zlatých hvězd. Má každý bojů dost v světě, ty české dítě však víc. Nechť zloba a ústrk zlý rve tě, vždy klidnou zachovej líc! Co cizích ústrk a zloba? – Však vlastních bratří zášť, ta nejvíc pálí a hlodá a u vás je domovem zvlášť. Tož dýchám ti do srdce sílu, bys mohlo zášť bratří snést, bys vždycky silnější k dílu zas pozvedlo hlavu i pěst, tož dýchám ti do srdce lásku, jež nepřízeň roztaví, když zloba vlastních ti bratří tvůj život otráví!“ Stín světlý stál nad kolébkou a dlouho v dumě stál, nad dítě dlaň vztáhnul hebkou, co v světlech Bethlem plál s koráby, stádem a vojskem i s věžemi divných měst. A s rozdělením dárků juž Petr hotov jest. Juž Pána za roucha lem tahá: „Čas, Mistře, jíti je dál!“ Však božská tvář v srdce mu sahá, jeť psán v ní hluboký žal: „Já moře jsem veliké lásky a do všech sypu ji cest, proč, Petře, jenom v těch Čechách tak málo lásky jest?“ 105
Rodnému jazyku.
Zníš jako hudba tichá z milenců šťastných úst, Máj věru sám to dýchá, vše cítím plát a růst. Zníš jak fanfáry slávy, když hlásáš dědů zvěst; ba v tobě s všemi právy vlast mrtvá živa jest. Zníš našich hvozdů echy, zníš plesem našich luk, hřmíš bouří, úpíš vzdechy, jsi našich srdcí tluk! Však nejdivějším stonem, jenž sahá k srdci až, ty poplašným zníš zvonem, jak stará Chodská stráž. Že vzlyk ten letí světem, vše spáče zburcovat: když drahým našim dětem vrah tebe chce z úst rvát! 106
Stesk.
Kdykoliv se ku hranici vlasti krok můj šine, v ňadro vzdech a slza v líci ví Bůh, proč se řine! Jak to možno, tytéž stráně, tytéž kolem nivy! Zem i nebe, vrch i pláně úsměv přívětivý! A přec každým krokem tady hruď to žalem stiská, jiná města, jiné hrady, jiná je ta víska! S bázní kolem jdu i polem v sněhu, v květu deště, koho potkáš, ptám se s bolem, bude bratr ještě? Tomu rád bych stisknul ruku vlídné slovo řeknul, kdyby v cizí řeči zvuku jen mne nezaleknul! 107 Dívce řek’ bych rád: Čtu sladkou v oku tvém báj lásky! Děcku: Postůj chvíli krátkou, pohladím tvé vlásky! Ale darmo, ret je němý, slovo strach s rtů plaší, v rozpacích se dívám k zemi, k rodné – přec ne naší. Kdykoliv se ku hranici vlasti noha šine, v ňadro vzdech a slza v líci, vím juž, proč se řine! 108
G. Carduciimu po přečtení „Třetích ód barbarských“.
Řetěz králové dávají pěvcům zlatý, potlesk dávají zástupy frašným hercům, číši s úsměvem dívek přeješ si v odměnu Ty! Nemám, básníku vzkříšené Rómy, nemám číši s úsměvem líbezným dívek luzných, sloku jásavou mám jen letící v dálku Ti vstříc! Sloku plamennou, vytrysklou z hlubin duše, sloku mladistvou dívčí jak tělo pružnou, která v rhytmický tanec stáčí se bezděky již! Sloku obdivem dýšící, úctou, láskou, sloku v zrcadlo písně Tvé, která plaše v noci patřila, jitro nežli ji splašilo v let. Přijmi, přijmi ji, Rómy a jara pěvče! S chvěním jméno Tvé zářící vnukům ona píše ve mramor český, žalu jenžjenž, pláči jen zvyk’; 109 Píšepíše s bázní je posvátnou: Zpíval život, zpíval naděj, budoucnost, lásku, štěstí, zpíval svobodným! – V poutech z dálky jsem naslouchal tich. 110
Dětem.
Ve vás, děti zlatovlasé, pod mým oknem na pažitu hlučně jež se v každém čase proháníte, usmívá se vlasti jitro v novém svitu. Veselé vždy a vždy svěží jste jak rosný kvítek z rána, na kterém dech noci leží, korunka však zlatem tkána sluncem jest juž zulíbána. Sluncem nové doby příští, jež nám kyne velkou zoří, po tom dlouhém českém hoři, v srdečkách vám jež se blyští a nám nové jaro stvoří. Děti drahé, děti zlaté! Všeho, co je zapotřebí, člověk by zde žil jak v nebi, vše to v míře vrchovaté ještě dnes, vy děti, máte! 111 Máte jaré, čilé zdraví, hry a písně dovádivé, stálou veselost, žert hravý, vírou plá vám oko snivé, které „měj mne rád!“ k nám praví. Maličkost vám k štěstí stačí, motýl v stráni a květ v lese, strom, jenž zralý plod vám střese, ba, když pochmurná noc kvačí, pohádky vám v klínu nese. Pospěšte si, drahé děti, běhat, hráti, smát se, pěti, sám čas chvíli se vás bojí, pro nás bleskem, střelou letí, na váš úsměv, zdá se, stojí. Pospěšte si, než v své víry on vás strhne, bouřná řeka; s vašich očí ať k nám stéká láska s kouzlem velké víry, naděj, jež se nepoleká. Pospěšte si – život čeká. 112
Při bourání trestnice Svato-Václavské.
Ve staré zdivo motyku mocnou ranou vetkla první dělnická ruka hrubá; malta, kámen hrne se s štěrkem sypkým. Za ránou rána! Dutě zní to chodbami. Temný rachot. Steré ruce trhají trámy, latě, prachu víry na chvíli zkalí nebe. Sekery, háky Vv chvatné práci vesele řinčí! Brzy z obrovského kolossu zdi ční holé příčným spjaté trámovím, jímž se směje dubnové nebe. Čistý azur poprvé v hloub se dívá v kobky zvyklé řinčení pout a želez, stínům zvyklézvyklé, nadávkám, klení, stráže rhytmickým krokům. Zdivo padá. Kamenem každým, dolů který letí v průvodu štěrku s pískem, padá cosi plného těžkých žalů, kletby a vzdechů. 113 Padá cosi z příšerných tvojich stínů, Minulosti! Slzami vlhké býti zdá se mrtvé kamení, v než teď ruka dělnická tříská. Tuhá, tvrdá, mozoly svatá rukaruka, stěží sebe poctivou prací živíc, boří starých žalářů silné klenby, mohutné klece, Vv nichž se krčil za mříže jatý Zločin krví bratra zmokvanou kšticí třesa, v nichž se kálo samotou, posty, pouty dědictví Kaina. Velký symbol budoucí zřím tu doby. Trhá klenbu žalářů dělná ruka. Jako Kristus lupiče mrskal z chrámů, posvátná Práce Mrskámrská Zločin důtkami svého hněvu, kácí hrdé pevnosti viny, hříchu, rovná s zemí Zoufalství smutný asyl Volnosti kynouc. Rychle k dílu! Padejte, vetché valy! Každá rána propouští sem pruh nebe, úzkou zdiva trhlinou juž mi kývá z protějších břehů Stará Praha! Velebný dóm v svých parách, svěží zeleň Petřínských táhlých strání, domy, domy! S kytkami starých stromů směje se Smíchov! 114 Rychle k dílu! Vězení chmurné zdivo kde se táhlo linií jednotvárnou, stůjte brzy paláce, řady domů, dílny a školy. Kde zněl dříve v rachotu mechanickém tkalcův přístroj pod rukou zločincovou, duňte mocně v továrnách klidné práce kladiva rány. Jako zvony velkého příští duňte! Kde dřív pouta řinčela v dlouhé řadě, v režném šatu trestanci kdy šli kolem s bodáků četou, Brzybrzy hoň se veselá, ryčná mládež, naplň hlasně povykem prostor ulic, val se proudy s torbami jásající úderem čtvrté. Mrtvé ticho odlehlé čtvrti! – Bylo! Dnes juž topor s kladivem vítězícím, práce klopot, dozorců bystrý povel, vozy a koně, Všeckovšecko hlásá velikou změnu doby, všecko hlásá, do prachu jak se hroutí nejen Viny věznice svory, pouta, nýbrž i Vina. Tato první skřípajíc zuby musí couvnout od nás, Michalem skláný démon, dál vždy, dále k oblasti ledných pólů v nejzazší Thuli. 115 Volné lidstvo Myšlénkou, silné Prací v slávě nohu postavypostaví v tyto trosky že kdys byly, zapíše Klio do hvězd démantným rydlem. 116
Nad troskami Karlova mostu v září 1890.
Juž dohráno je živlů drama děsné, kol tříšť a rozvaly a zříceninyzříceniny, jež s hukem jímá objetí vln těsné. Po světa jevišti jen táhnou stíny. Ba stíny, ne víc lidé s hrdým čelem, jen stíny lidí s vráskou v bledé líci, štkající děti, ženy zoufající, i mužům hasne vzdor ve zraku ztmělém. A marně pěst se křečovitě svírá, ty vody hučí jen a dále hučí; v jich peřejích v budoucnost šťastnou víra... a kudy hučí – hlad a nouze pučí. V těch peřejích je všechno pochováno: tvých luhů koberec, tvých klasů zlato, tvůj útulný krb, zdeptáno vše, zdráno, kde smál se kraj – se šeří vlhké bláto. A nejkrasší šperk, Praho, na tvé šíji je roztržen, kdes v hloubi kalné řeky spí perly jeho, co přestálo věky, je smutná tříšť, do které vlny bijí. ***
117 Však v boj se živly, který konce nemá, kdos zoufajícím vždy po boku stojí, v svár živlů bije anděl perutěma a volá: Nejsi, nejsi sám v tom boji! Máš zbraně dvě: Máš srdce, které cítí, máš ruku, jež se k daru otevírá, těch užij plně a zas vzroste kvítí i zrno tam, kde zívá teď poušť šírá. Máš vřelé srdce, které v bratří bídu co dívá se, juž spasný lék jí chystá, máš dělnou ruku, která nezná klidu a tvoří tam, kde syčí zhouba jistá. Tak proti živlů moci rozpoutané Bůh nejlepší štít vložil na tvá bedra: Hráz nejpevnější láskou v srdci vstane, ji vztyčí otevřená ruka štědrá. A po mostě, v tříšť jehož vlny bijí, kde lidský nezní krok, jdou andělové, již v srdce soucit s bídou bratří sijí a sílu vdechnout troskám žití nové. 118
Štědrovečerní zvony.
Z hlubin města spícího v mlze, v stínech mocným hlasem přes vodu černošatou sněhem kryté nad stráně v dál se nesou vánoční zvony. Táhnou v dálku. S jinými, nežli ztichnou, z vesnic, osad, městeček v souzvuk splynou, jedna hymna mohutná takto proudí prostorem nebes. Jedna hymna sdružených, slavných tónů. Ó jak v boky skalnaté rázem třesknou Krkonošů, v Šumavy táhlé hvozdy zapadnou s plesem. S nimi duch můj nad vlastí spící táhne, s nimi volá, burcuje spící duše, s nimi stená, na srdce tiskne žhoucí bratrská srdce! Kde však, Vlasti! v kolébce chtějí hadi škrtit v zlobě Herakla příštích věků, české dítě, výstražnou hymnou zvonů v duši jim třeskne. 119 Zpátky! zvolá, zlolajná chaso drzá! Kdo můž’ říci: Mesiáš nespí tady? Zpátky! – Dítě směje se v spánku. Z dálky zpívají zvony. 120
Děti jedou z výstavy.
Vlahý večer k zemi pad’, v červenci jak bývá, lehká pára stoupá z lad, pod strání se stmívá; večerní zvon mezi lesy sledním echem dozněl kdesi a v šum stromů splývá. Divný hlahol z daleka stlumen sem se nese, slouchá stráň i paseka i strom každý v lese, ruch kol hlučí po silnici, slyš, v to hlasy zpívající v jásotu a v plese! Naslouchám a v dálku zřím. To jsou hlasy dětí! Strom, jenž rád by si juž zdřím, opět kývnul snětí. Blíž a blíž ten ruch se valí, zřím juž první vozy v dáli v prachu husté změti. 121 Juž jsou tady! Kolem kol ověnčené chvojí, vesele zní rachot kol, s kterým zpěv se pojí. Děti pějí, šátky vlají, koňům v hřívách stužky hrají přes uši až k voji. Sedí učitel a kněz vzadu v košatině, matky, šátků pestrá směs, drží děti v klíně a vše svorně zpívá, jásá. Tak se vrací dětská chasa rodné ku dědině. Dojat krok se zastaví, zrak za nimi letí... Bože, domů z výstavy jedou naše děti! Znikly bleskem – prach se valí, ale dlouho slyším z dáli výskat je a pěti! V duších jejich čet’ bych rád, jak tu kolem jely. Z prostých domků, samot, chat poprv dnes v svět zřely. Hrdě mohou hlavu vznésti; může vítat naše štěstí srdcí jich tluk vřelý. 122 Velkou zřely minulost bohatýrských dědů, otců práci, zlatý most, po němž půjdou k předu; všecko, co dnes zpola tuší, bude zráti v jejich duši. než nám půjdou v sledu. Dávno budem v hrobě prach s rodnou spjati hrudou a ty děti – nechť jen v snách – vzpomínat přec budou; pevnou rukou ony jednou starý prapor po nás zvednou s barvou bílou, rudou. Ponesou jej v dešti střel ve blesku a hromu, budou muži volných čel, z výstavy jež domů nyní jedou slavnou poutí, jichž zpěv nechce utichnouti ve korunách stromů! 123
K otevření České Akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. (Prosloveno v Národním divadle dne 18. května 1891.)
Vlast vstala! Žijem! Ve zvonů hlaholu věk první z doby našeho vzkříšení se loučí s námi plný skutků, zápasů plný též obrovitých. Věk nový vzejde, dřív než se nadějem. Duch váhá, trne v dvojích dob rozhraní, však radost, plesný hymnus, triumf, naděje připíná jemu křídlo. V ten jásot davů, v nadšení hlaholy, v nichž lidské práce vítězí genius, v nichž ruky vzmach a hloubka ducha rozbily před zrakem pestrý bazar, Sese mísí v dumy toho, kdo přemýšlí, hlas jiný, vážný, duchově slavný hlas, hlas velkých dědů, kteří v mracích nad vnuky nesou se stráží věků. 124 Z nich jeden velký, lidí všech učitel, na jehož retech divem se potkaly z niv na Hymettu sladké včely s proroka řeřavým uhlem kázně, Onon, velký Amos, hlavu zved’ prorockou: „Co, bratři – k druhům zavolal – v hloubi tam se zvedá jako hvězda z moře, zářící do temna maják spásy? Ta, kterou snil jsem ve bludném vyhnanství, k níž valné moje čelily myšlénky, sny, boje, práce, odříkání, zlacené brány tam otevírá Mámá pansofie, archa jak mohutná na vlnách změny, ku které český duch jak holubice vždycky bílá se snítkou zaletí olivovou! Pod jejíž křídla pevná i ochranná se stulí kompas s kvadranty hvězdáře a rydlo, štětec, dláto s pérem, s vědou kde umění dá si ruku. Je splněn divem sladký sen nocí mých!“ – A druhý z duchů, v dlani své třímaje leb lidskou, vážné zvedl oko, v kterém se hlubin všech taje třásly. On, jehož mocný, badavý genius ve stejné lásce objímal stupnici všech tvarů od prašníků květu k Tassa až nyjící sladké stanci, 125 Dělděl slavně: „Ano, sen můj se vyplnil! Toť ona, matka vědy a umění!“ – Hned z pergamenu žlutých svitků, minulost v báních jak zasypaných Kdekde dřímá, skráň svou pozvedl Palacký a zjasniv oko, dějin tmám uvyklé, děl k Jungmannovi po svém boku: „Mladoni, pozoruj změnu času! Vše, co jsi druhdy sám nesl na bedrách, jak nesl Krista svatý ten přívozník, dnes k práci spolné v svorném kruhu druhu druh podává s chlebem světlo!“ – A Kollár orel, plesný drozd „Ohlasů“ i slavík „Máje“ s doupnákem „Kytice“ a snivý Manes, vážný Levý, Smetana, poeta sladkých tónů, Sese zvedli rázem směrem, kde zadumán dlel, zdroj a původ Slovanstva hledaje, náš velký Pavel. Olympickou vztyčil on hlavu řka hlasem hromu: „Vlast vstala! Žije! Darmo jsme nežili! Vnuk dělnou rukou dílo ať dovrší, my dali základ v granit srdcí, vítězství praporce on vztyč k hvězdám!hvězdám!“ 126
Cikada, hvězda a barvínek. (Felibrům provençalským a katalanským.)
Cikada pěla na uvadlé sněti, ve slunce žáru bez ustání pěla, a její píseň toužně, sladce zněla, až suchá snět se jala rozvíjeti. A brzy v list a květ v motýlů změti kos přilít’ smavý, lkavá filomela, a suchý kmen byl besídka juž celá a přišly Musy, Láska, Amoretti. A nastal život, jím kmen zvučel starý, zněl dívčí smích a vřely ňader žáry, když píseň sdružila se s rukou dělnou. U vás i u nás stal se zázrak jeden, v kmen suchý nový mízy proud byl sveden jen poesie silou nesmrtelnou. *
A proto nám jak stará známá kyne cikada s barvínkem, jejž hvězda kryje, neb život je tam, kde je poesie, jej ona jak máť děcko v náruč vine. 127 Ať dějů běh se v různé dráhy šine, z Mistrala číše pokud oheň pije a sílu trouver, potud národ žije, neb slovo pravé písně nezahyne. To cítíme i my ve srdce hloubi: a zpíváme, ať třeba kol svět němý, pod chladným nebem, jak vy v slunce žáru, Násnás andělé dva kryjí perutěmi: tož poesie s láskou k rodné zemi. Těm z číše Mistralovy piju k zdaru! 128
Písni budoucnosti.
Ó písni, jako perla v moři jež dřímáš lidské ve hrudi, ty’s balsám ráně, úkoj hoři, kdo zvuk tvůj u nás probudí, Byby šlehnul kovový a jasný, pln síly, ruchu, povzletu zas v národ svobodný a šťastný, jenž spěje k výši rozkvětu? Ó písni, zakleta jsi jistějistě, ať v srdcích mužů, v srdcích žen, tě chtěl bych v každém hledat místě, ať hvězdná noc, ať slunný den. Na všecka ňadra klepat tiše a ptát se na všech rozcestích, čím žitný lán a les čím dýše, zpěv ptačí slouchat a vln smích; Aa usnout někde v měkkém mechu a cítit zpitý sladkým snem, jak plna jásotu a vzdechů ty probouzíš se v srdci mém! 129
Krumlovská legenda.
V chodbách Krumlovského hradu z večera i za svítání bloudívá dle báje lidu stenající Bílá paní. Nešťastná v svém žití Perchta, chudých štít a sirých máti, nemá klidu ani v hrobě, musí bloudit, naříkati. Kdykoliv zlá stihne rána vladařský rod, z nenadání v opuštěných, prázdných síních objeví se Bílá paní. Zapírejte to, jak chcete, její bílý zjev se míhá stále hradem, ne rod panský, vlast když krutá rána stíhá. A že ran těch beze počtu a že ran těch bez přestání, musí stále s pláčem bloudit pustým hradem Bílá paní. Musí bloudit, bude bloudit, bude zítra lkát jak dneska, dokud tebe nevrátí námnám, ztracená, ty šlechto česká! Dobrým duchem tvého rodu, velkým v lásce, v horování, stínem bývalé tvé síly jesti ona Bílá paní. Zapírejte to, jak chcete, vnuk se zase k matce vrátí, bude se zas otců hlahol v pustých síních rozléhati. Do té doby nesmířená, živá výtka v bídném lkání, vašimi dál bude hrady putovati Bílá paní. 130
Na starém hřbitově židovském.
Jak v pláni Thebské nebo u Karnaku ve trosek moři, ve kamenů tříšti, jež v dál se táhnou nedozírné zraku, se hroby vlní k řadě řada děsné, se v luny svitu míhají a blyští, jak vojska šiky zkamenělé, těsně, jež vzdorovat chtí zimě jako vesně. Nad sebou takto trojí řadou leží, tíž vlastní stále hloub je v hlínu tlačí; kol drobná travka vyrůstá a svěží, bez soucitně tu modrý a tam bílý se sklání k nim a hustém ve chumáči si sednou v dubnu fialky v kruh milý, by soucitně, co dole čas rve, skryly. Pomníky žluté, bílé divných tvarů! Kdo spočívá tu, v které zemi zrozen? Za štěstím vyšel a zde propad’ zmaru. Tu ruce kněžské vzhůru pozdvižené, tam konvice, tam jelen, lev a hrozen, znak rodu, cti zde stejně málo cenné; nad vším se svorně jedno nebe klene. 131 A jedna země, matka všech, zde kryje talmudu moudrost jak chtíč lačný zlata, a času příval divě kolem bije a staré modly kácí, nové vznáší; za jiným cílem dnešní člověk chvátá, co každou vesnou nová tráva raší kol pomníku, jež v světle denním straší. Ostrove mrtvých! V hlučné města vřavě ty výspo klidu, samoty a ticha! Proud nové doby podrývá tě dravě, však posud kameny tvé v slunci svítí, zde posud s fijalkou bez kolem dýchá, zde posud unavená duše cítí ten velký bol, tu malou cenu žití! Ostrove mrtvých, skoro srovnán v zemi, jak majáky zkad náhrobky tvé trčí se svými bájemi a tradicemi, kdo kostem drahých vzdá tu upomínku? Lamp není zde, ni ozdobného smrčí, čí ruka as tu ku prostému vínku na římsu klade kámen ke kamínku? A přec i tady není pouhou bájí ta síla ducha, prorocké ty vzněty! Co kamínků dlí na pomníku kraji moudrého rabbi Löwa Bezalela, čí kadoš v úctě šeptaly tu rety? Co hrobka Baševiho osamělá bez pocty, holá příšerně se bělá! 132 Kol mistra u nohou i podle hlavy co lehlo věrných žáků! Bez teď kývá nad kamením, ještěrka hledí z trávy, do ticha z dálky jak stlumená řeka sem občas hlahol z blízkých ulic splývá; tam život vře, boj zuří, záští štěká, tam tyran na šíj oběti své kleká. Boj o život! Ó, prachu Israele, i tebe dotýká se v mrtvých tiši, štván znova tvůj lid jako v době ztmělé, na prahu stoje dvacátého věku; zas žluč a hořkost ve tvojí vrou číši, zas propadl jsi šklebu, záští, vzteku, že stydno hlásiti se ke člověku. Ta doba naše mohla zapomníti, jak velké světlo, jak sloup Hospodina, ty’s před všemi nes’ v časů vlnobití! Ne z víry víc, jen z potřeby a zisku tě raní důtky dnes a zítra slina zpět ženouc tebe v čas, kdy v horkém písku tě farao štval k stavbám obelisků. Ta doba naše bez studu a lásky, jež všecko deptá a jež pedantická na systémy vše tká i na otázky, že dýchat chceš a žíti v středu lidílidí, ti klade za vinu; ó vina lidská! Ty’s propad’ jí a kam zrak můj se řídí, v tom hřbitovu tvůj vlastní osud vidí. 133 Ó přilni k zemi, jež tvé hroby hostí, to jediná můž’ tvoje býti spása, splyň s mořem, v kterém spí tvých dědů kosti! Ó příroda ti vlila v žíly sílu, vzdor otroka, jenž vazby svoje střásá, to zužitkuj a vstaň, svou přes mohylu nám podej ruku k společnému dílu! Neb jinak budeš v krvi toho těla,těla vždy téci sám a jako krůpěj cizí, bez vztahu k celku, krůpěj osamělá, a příval nových snah, v nichž plémě nové se zvedá, setřese sesetřese tě s lemu řízy jak cesty prach. Co platni zářní snové tvých mudrců, co tvoji prorokové? Máš ovšem dosti bratrů v světě šírém, však nemáš vlasti, v tom tvá celá kletba! Jdeš, Ahasver, ve srdci s věčným štírem, míň romantický, ale stejně v prachu. tvé zlato pouze dračích zubů setba, škleb zpět tě vrhá ve každičkém vzmachu, a davu podnětem jsi ku postrachu. Siónská lani! – Připouštím, že časem jsi oděla se často v rouno vlčí, že povrhla jsi proroků svých hlasem a liškou byla v teplém chlívě bratů, že’s ozvala se vždy, kde právo mlčí, že’s kořistí všech vykoupila ztrátu rvouc slední cetky z lidstva majestátu: 134 Leč kdo je čist před velkým dějin soudem? Za přehmaty své trpěla jsi věky, tvých synů krev se rozvlnila proudem, a ještě dnes tvá ruka není čistá; dnes ještě bouří proti tobě vzteky, pěst luzy na tvůj dům i hrob se chystá, jak nesmířen by bledý stín byl Krista. Tvůj mračný Jahve usnul v mraků klíně, náš vlídný Ježíš do mlhy se tratí, co náhrobky tvé propadají hlíně, idóly nové vztyčil věk juž nový. Zář budoucnosti zvedá se a zlatí, zda – kdo to na úsvitě jejím poví – oltáře nové, neb zas nové rovy? Čím budeš v době nové, lide starý? Zda smírčím kozlem starých lidských hříchů, či kvasem, jímž to v nové tryskne žáry, co dřímá v krvi mdlé i apathické? V jho jedno s námi vpřažen, v stejnou líchu potáhneš v jedné velké roli lidské, žár slunce starý v krvi heroické? Kdys mořem sám, teď v steré dělen stružky, ba v krůpěje, jež věrny pouze sobě, než dějin Atropos své zvedne nůžky, nit zpuchřelá pod jejich klesneš svorem bez významu a váhy, sešlý, v mdlobě, jed viny otců ve svém těle chorém, obtíží sobě, svým sousedům morem? 135 Ó hroby, kameny, ó mrtvých davy! Ó mluvte k živým, doba pokud vhodná! Ó staří rabbi, vzneste šedé hlavy, vy, již jste milovali tuto zemi, jež asyl dala vám jak matka rodná. Ó rcete vnukům, dějin svědci němí, by přilnuli k ní s city lásky všemi! Vy, kdož jste lidskost svatou jen a ryzí na štít svůj psali bez rozdílu víry, ó pohleďte sem dřív, než doba zmizí, již předběhli jste prorockým svým duchem. Být člověkem, kam světa kruh jde šírý, je zákon jediný! Tím svorným ruchem se míza probudí i v proutí suchém. Kéž vaši vnuci jsou to živé proutí na starém kmeni, jenž vás vlídné přijal! Pak týž Bůh, jenž nám nedá zahynouti, Bůh lidstva, zadrží vás nad propastí. Jak z kostí dědů láká záhon fijal, květ nový začne s vašich štěpů třásti na jedné půdě, společné všem vlasti. 136
Západní Čechy.
Drahý kraji v rámci Brdských chlumů s šumných lesů zpěvnou velebou, srdce mého tluk a snivou dumu jaké kouzlo táhne za tebou? Zas tě vidím jako ve zrcadle: Z věnce lesin věže polospadlé patří vážně v kraj, kde tichá ves, jak by vyběhla si ku přívozu, zvědavě se sklání v žití prosu, již vlak nese; za skalnatý les právě s hukem zatočil se, mizí dýmem ztemniv lem tvé svěží řízy. Ticho zas. Chlum dává chlumu ruku, v tichou říčku celý blankyt spad’; sotva pták se ozve... ve souzvuku s vlastním srdcem nasloucháš mu rád. S oblaky bys letěl širým krajem, sluncem objal jej a jásal s hájem; však v tvých ňadrech starý český pláč jako zaklet bez ustání kvílí... V tom jak zázrak, jako přelud bílý Karlův Týn, nás český Montsalvač, vynoří se s vrchů clony řasné – a pláč taje v písni mnohohlasné! 137 Rychle vzhůru věže na cimbuří! Volný rozhlédni se do kola! ba i dálku, obzor kde se chmuří, přeleť smělým křídlem sokola! Rozhled tvůj se šíří před tvým zrakem, který nespoután v dál těká mrakem, úzký údol roste v celou vlast; patříš v hloub a v dálku žasem němý, při tom kolem skrání perutěmi cítíš ducha dějin křídly třást. A jak v propast oko těla zírá, oku ducha svět se otevírá. Minulosti clona sjela rázem, v dávné časy píseň klade most; vznáší se tu obraz za obrazem, jako z kotle věštky vzdušný host. Řinčí v sluch mi štíty, přilby, meče, bubnů rachot z bohatýrské seče, píseň slávy, žalm a divý skřek, kusé sloky epopeje valné, v které horká krev a slzy kalné tekou v brázdy velkých myšlének. Vše, co’s, Vlasti, ryla v pomník slávy, křídlem písně letí kol mé hlavy. A těch velkých dějů krásným rámem je ten drahý, západní kout Čech; kadidla dým nevznáší se chrámem jak má sloka v svatých místech těch. Proč mi nejdřív z mlžné kynou dáli matné rysy Hudlické té skály, 138 na níž mladý Jungmann sedával? Letem orlím zpět přes času změnu k jinému se nesu ke kamenu, na němž mladistvý Hus dumával. Hus a Jungmann! – Věky mezi nimi, duch však jeden s křídly obrovskými. Jako bouře vzdálená to duní, v pravěkou jak zřel bych potopu: s kahanci se derou na výsluní nepočetné řady kovkopů. Věrně podle Libušiny zvěsti viděl poustevník tam stříbro kvésti, v celých prutech se jak luna skví; pravdou je tu Horymíra báje. Země, otevři nám všecky taje, vzdej nám v kořist vše své bohatství! Stříbrem buď tvé, Vlasti, čelo spjato, k Příbrami dá Písek vln svých zlato. Starý Třemšín s mohutnými valy k dumě láká, Brdských vrchů král; oko rádo těká v blíž i v dáli, slavných Lvů aj, kyne Rožmitál! Od Zelené Hory slunným vzduchem staré zkazky svůdným zvoní ruchem, jaké kouzlo tají v sobě báj! Věř či nevěř, lidu poesie v naší krvi, v našem citu žije, echem jejím chví se mech i háj. Byť vše bájí v žalnou kleslo ztrátu, „u nás pravda po zákonu svatu!“ 139 Vítej, Plzni! – druhé srdce vlasti, přes unavné věků zápasy lev co začal mříží svorem třásti, otců tradicím ty věrná jsi! První z tebe v Čechách kniha letla, první posel vítězství a světla, dnes je skutkem, o čem praděd snil; zasloužíš si, by v tvé prsti svaté tlelo srdce láskou k vlasti vzňaté, slední asyl že tam našel Tyl. Z jeho prachu ať to sluncem září: Lásce silné všecko vždy se zdaří! Zatím zvolna kraj se setměl celý, hledím v šer a v dálku naslouchám: honců křik, psů štěky v sluch mi zněly, vidím stín – to Čtvrtý Václav sám! Časně ráno na lov vyjel v chvatu, teď se vrací k valům Křivoklátu s many svými, s hojnou kořistí; dozněl hlahol... v dálce hvozd zas dřímá, z hlubin pode mnou to temně hřímá, hustý déšť se snáší do listí. Ne, to není déšť, ni větru stesky: Tvůj to pláč a vzdech je, lide český! V odříkání odchován a psotě, věrný hroudě, ze které jsi vzrost’, v boji stálém kdo měl srdce pro tě? Selské kníže jen, on, Přimdy host! Myšlénky se ženou na Šumavu: těžký žalář dala Soběslavu 140 láska k lidu – vznešený to sen! Trpět, strádat, odříkat se stále, potem urvat zrno tvrdé skále a jen tušit ve snu spásy den! Však tím lidem věky nepohnuly, z železa má nohy, čelo z žuly. Lid ten slavně přestál horší dobu, věřím, nynější též přestojí, lid ten svrhnul kámen svého hrobu a vstal posud, vítěz po boji. Lid ten, sedlák a pán na své půdě, pokud bude věren rodné hrudě, z analů se lidstva neztratí; věrný dědů starobylé zkázce bude silný v důvěře a lásce, nepodlehne času závrati, jež chce srovnat vše a všecko skoupit, cizinec by v otcův lán moh’ vstoupit. Nevstoupí tam! Marná každá snaha: Vlast je svatá! Valem ochranným každá hora, jež tu k nebi sahá, každá chata, jejíž družný dým v kraj se vine jako báseň štěstí. Vlast má bude mohutnět a kvésti, každé srdce bude její hrad! Kdo chce zkrušit lebky její synů, k Plešivci ať jde a ku Třemšínu, zkus to, podívat se na západ! Jako Brdské hory v jedné řadě,řadě její děti stojí pohromadě! 141
Dál! Tom. Cannizzarovi odpovědí za připsání jeho básně „Il Genio“.
Ancor salir ó dunque – Ancora!
Kdo jednou na cimbuří svůj prapor zarazil, má ovšem, nechť bouř zuří, svůj asyl a svůj cíl. Co počne však, zlá bouře kdy rozmetá mu val v změť ssutin prachu, kouře? Co počne? Musí dál! Tož líp je nestanouti, vždy k nové další pouti sval za myšlénkou hnouti dál! S cimbuří svého střílny zří stále v jeden kout a v prostor svojí dílny chřest slyší vlastních pout. Ó jak se vlna láme o pustá bradla skal! Však skála, vlna klame, chtěj nechtěj, musíš dál. 143 Nad prostory a časy vstříc slunci pravdy, krásy všech mračen strhnout řasy dál! Nad pergamen a knihu je sladko klonit zrak, však zřídka s duše tíhu to sejme, s očí mrak. Co nepostřehne oko, co neuchvátí sval, je skryto přehluboko, ty zatím musíš dál; sám změtí ker a plamů až do Isidy chrámu, sám bez spasného trámu dál! Minulost! – Valné moře, je sladká lázeň v něm; víc kosmu na prostoře tě láká hvězdný snem. Máš proto ruku dvojí, bys každou jinam vzpjal, tu, kde se hvězdy rojí, tu v minula šer dál. Však plny perel obě vznes lidstvu výš i sobě, v tvář křikni doby zlobě dál! Jest sfinga věčná člověk a srdce věčná báj, 143 Oidipem byl jsi pověkpověk, nuž odhal jejich taj! a necítíš-li síly, bys klidný před ní stálstál, otevři svoje žíly, ať jiný hledá dál. Snad z krve tvojí proudu nad rozmokvanou hroudu zvěst vstane příštích soudů dál! Jen nikdy v kroužek malý, ať sluje jakkoliv! Zeď každá výhled halí, kde právě nový div. Snad bůh se zrodil nový, cos v theoriích spal, cos opíjel se slovy, myšlénka letla dál. Spí v noci tucha jitra, dnes Manu, Darwin zítra. Spěj, kam hlas volá nitra – dál! Kde jaký oř se pase, jej osedlej si v ráz! Ať v mraku nebo v jase, nad každou hřímej hráz! Pros orla, kol jenž letí, by křídlo své ti dal, a v mraků divé změti spěj zvadlým listem dál a korybantů křikem, 144 již zvou tě eklektikem, spěj, tvojím buď to zvykem, dál! Snad v posled zoře zlatá ti bleskne do duše a na edenu vrata zahřímáš v předtuše. Snad sítu Danaidy dno zpevníš, losů král, by z kalu lidské bídy vstal člověk, hnul se dál, by svor, jenž za ním chřestí, titanskou rozbil pěstí, spěl za fenixem štěstí dál! Co hranice a kůly? Co žalářů je tma? Máš úmysl a vůli a duch tvůj křídlo má. Co býlí všedních pudů? Srp – smích máš, bys je zžal, a z předsudků a bludů se vznesl volný dál. Máš srdce, které cítí, co je to volným býti, máš sílu, jež chce hřmíti dál! Ó svaté, věčné heslo do srdcí vryté nám! Ó kormidlo, ó veslo, ó blesku, leť vstříc tmám! 145 Ať padnem! V mračen věnci nám kyne svatý Graal, jsmeť jeho vyvolenci a on nám káže dál! Zván Idealem kdysi nad námi sluncem visí, syn jeho, chceš-li, ty jsi – dál! 146 Poznámky.
Bodláčí s Parnassu pojí se k Brevíři moderního člověka hlavně v oddílu prvním a třetím s rozdílem, že tu k hymnickému a meditativnímu pojímání látek a časových otázek přistupuje místy nota satirická. Básně napsány až na malé výjimky v letech 1890 – 1892.
K básni Lermontov. Osten básně neobrací se ani tak proti slavnému autoru „Kreutzerovy sonaty“ – jemuž vzdán v „Brevíři moderního člověka“ hold v básni „Moderní majáky“ – nýbrž proti jeho slepým nohsledům, proti utilitaristům, kteří trpí blahosklonně umění jen potud, pokud jisté užitečné tendenci slouží.
K básni Na starém hřbitově židovském Co hrobka Baševiho osamělá... Třeba vzíti jen kollektivně. Jak pan Dr. M. Grünwald, rabín v Mladé Boleslavi, dokázal, pochován Baševi v Mladé Boleslavi; v Praze na starém hřbitově, ač ciceronové náhrobek jeho ukazují, jest pohřbena pouze jeho manželka.
[147] OBSAH.
Z různých cest. Bodláčí s Parnassu7 Thespesios10 Talmudský motiv11 U cesty12 Potulní šumaři14 Slepé dítě16 Staré drama18 Žena20 Vrátilo se21 Smrt Lukanova23 Soucit25 Ahasver na věži Eiffelově26 Medusa32 Z lomů33 S Danteovým „Novým životem“36 Lermontov40 Cor cordium!44 Přípitek Adamu Asnykovi47
Z vlastních ňader. Balada o mladosti51 Sestina o životě duše. I53 Květnice života55 Lidské srdce57 Druhý déšť58 Odpověď61 Hnedle sám62 [149] Sestina o životě duše. II.64 Pravé slovo66 Jarní67 Capriccioso68 Puklý zvon71 Promenadní koncert73 Přítěž74 Olivy na severu. I.76 II.77 J. S. Macharovi78 Jen chvíli ještě!80 Sestina o životě duše. III.81
Z české půdy. Nové „Hlasy v poušti“: I. Apostrofa85 II. Zas nový boj86 III. Stará kletba87 IV. Ideál a idol88 V. Vere novo89 VI. Pravá vlast90 VII. K prvnímu květnu91 VlIl. Náš život92 IX. Živí mrtvým93 X. Mrtví živým94 XI. Česká bída95 XII. Meditace96 XIII. Jiná meditace97 XIV. Pierroti svobody98 XV. V dómu Svatovítském99 XVI. Spící Praha100 XVII. Blaho lidu101 XVIII. Finale102 Jiřímu Brandesovi103 Česká legenda vánoční104 Rodnému jazyku106 Stesk107 G. Garduccimu po přečtení „Třetích ód barbarských“109 Dětem111 Při bourání trestnice Svato-Václavské113 Nad troskami Karlova mostu v září 1890117 Štědrovečerní zvony119 [150] Děti jedou z výstavy121 K otevření České Akademie císaře Františka Josefa124 Cikada, hvězda a barvínek127 PíseňPísni budoucnosti129 Krumlovská legenda130 Na starém hřbitově židovském131 Západní Čechy137 Dál!142
E: js + sf; 2002 [151]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Salonní bibliotéka; Schulz, Ferdinand; Otto, Jan
(Salonní bibliotéka - Redaktor Ferdinand Schulz - Číslo LXXX. Nakladatelství J. Otto knihtiskárna)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 152