Sestina o životě duše. III.

Sestina o životě duše.
III.
Den po dni v práci – pořád žádný sabat! Den po dni v hluku – pořád žádné ticho! Den po dni v shonu – pořád žádný oddech! Tak zvolna v srdci uhasíná oheň, a zvolna krev se staví mrazíc tepny a zvolna otrlost se plíží v duši. A slavíků jsem tisíc přec měl v duši a v srdci naděj v ducha velký sabat a odvahu, na lidstva bouřné tepny své ucho skloniti až v hrobů ticho! Jak centrum země já svůj živil oheň, nad kterým zažiti svůj chtěl jsem oddech. Však pohádkou mi z říše víl je oddech; jak v mořské tůni, tak to víří v duši, mne nehřeje, mne pálí svatý oheň, ryk nových zbraní v dál mi plaší sabat. A ticho-li kol – je to hrobů ticho, ne ono, v němž vřít slyšíš žití tepny. 81 Jak podvázal by kdos mi všecky tepny, šláp’ na hrdlo a zastavil mi oddech, tak připadám si, perly písní v ticho když pouštím soucitnou kol patře duší, jež synagoga nemající sabat, a keř, jejž tráví se Sinaje oheň. Ó kdyby spadl s nebe sirný oheň a v nový var a klokot schvátil tepnytepny, byť v orgii a čarodějnic sabat, na ňadrech upírů byť v klamný oddech, byť v číše dno, kde Satan chytá duši, byť v podezřelé zlých katastrof ticho! Vše lepší bylo by,by než toto ticho! v němž příšerou mi lampy mé mdlý oheň, v němž závaží vždy na mou padá duši, v němž karyatid mdlobu cítí tepny a marný odboj – strhnout břímě v oddech a marnou snahu – stvořiti si sabat! Dál bušte, tepny, pokud v srdci oheň, vzruch pokud v duši, přeludem je oddech; či hrobů ticho jediný je sabat? 82