Česká legenda vánoční.

Jaroslav Vrchlický

Česká legenda vánoční.
Po bílém sněhu se táhnul dvou stínů černý lem. Z nich jeden dolů se nahnul. „Kde jsme?“ – To česká zem! „Zde třeba stavit se déle,“ děl světlejší první stín a sladkou svou tváří se sklonil v mrak, tmavých do hlubin. Pod sněhem pole tam spala, je věnčily štíty hor, z chat nízkých okny zář plála, zněl z kostelů vážný chór: „Nám z růže vykvetl kvítek,“ to táhlo mlhami, však za tím to „radujme se“ jak vázlo by slzami. Pod nimi právě v hloubi štít chatrče se tměl. Kdes ve vsi dvanáctou troubí, od lesa psů štěkot zněl. Stín tmavší – to svatý byl Petr – rozhrnul zvolna svůj šat, pln jablek, ořechů, hraček, jež rozdával hojně a rád. „Tam děťátko mají v té chatě,“ děl k Mistru, „ať v potěchu vzplá chudičký Bethlem jim v zlatě mých jablek a ořechů, ty nejkrásnější chci hračky kol jesliček postavit, pomluvit nesmí nás tady, ať dál zas můžem jít.“ Však první stín světlý se sklání a stojí v chatě již. Pln něhy a smilování, co Petr má s hračkami kříž. On nad kolébkou tam stojí v sny šepce dítěte, tam stojí jak lilie bílá, když přes noc rozkvete. 104 A šepce: „Ty ubohé dítě, ký trpký v světe los tvým! Kam jiní stoupají hbitě, ty pracně a bojem zlým. Tož dýchám ti do srdce sílu, bys mohlo všecko snést, tož dýchám ti do srdce lásku při třpytu zlatých hvězd. Má každý bojů dost v světě, ty české dítě však víc. Nechť zloba a ústrk zlý rve tě, vždy klidnou zachovej líc! Co cizích ústrk a zloba? – Však vlastních bratří zášť, ta nejvíc pálí a hlodá a u vás je domovem zvlášť. Tož dýchám ti do srdce sílu, bys mohlo zášť bratří snést, bys vždycky silnější k dílu zas pozvedlo hlavu i pěst, tož dýchám ti do srdce lásku, jež nepřízeň roztaví, když zloba vlastních ti bratří tvůj život otráví!“ Stín světlý stál nad kolébkou a dlouho v dumě stál, nad dítě dlaň vztáhnul hebkou, co v světlech Bethlem plál s koráby, stádem a vojskem i s věžemi divných měst. A s rozdělením dárků juž Petr hotov jest. Juž Pána za roucha lem tahá: „Čas, Mistře, jíti je dál!“ Však božská tvář v srdce mu sahá, jeť psán v ní hluboký žal: „Já moře jsem veliké lásky a do všech sypu ji cest, proč, Petře, jenom v těch Čechách tak málo lásky jest?“ 105
Básně v knize Bodláčí z Parnasu:
  1. Bodláčí s Parnassu.
  2. Thespesios.
  3. Talmudský motiv.
  4. U cesty.
  5. Potulní šumaři.
  6. Slepé dítě.
  7. Staré drama.
  8. Žena.
  9. Vrátilo se...
  10. Smrť Lukanova.
  11. Soucit.
  12. Ahasver na věži Eiffelově.
  13. Medusa.
  14. Z lomů.
  15. S Danteovým „Novým životem“.
  16. Lermontov.
  17. Cor Cordium!
  18. Přípitek Adamu Asnykovi.
  19. Ballada o mladosti.
  20. Sestina o životě duše. I.
  21. Květnice života.
  22. Lidské srdce.
  23. Druhý déšť.
  24. Odpověď.
  25. Hnedle sám.
  26. Sestina o životě duše. II.
  27. Pravé slovo.
  28. Jarní.
  29. Capriccioso.
  30. Puklý zvon.
  31. Promenadní koncert.
  32. Přítěž.
  33. Olivy na severu.
  34. J. S. Macharovi.
  35. Jen chvíli ještě!
  36. Sestina o životě duše. III.
  37. I. Apostrofa.
  38. II. Zas nový boj.
  39. III. Stará kletba.
  40. IV. Ideál a idol.
  41. V. Vere novo.
  42. VI. Pravá vlast.
  43. VII. K prvnímu květnu.
  44. VIII. Náš život.
  45. IX. Živí mrtvým.
  46. X. Mrtví živým.
  47. XI. Česká bída.
  48. XII. Meditace.
  49. XIII. Jiná meditace.
  50. XIV. Pierroti svobody.
  51. XV. V dómu Svatovítském.
  52. XVI. Spící Praha.
  53. XVII. Blaho lidu.
  54. XVIII. Finale.
  55. Jiřímu Brandesovi.
  56. Česká legenda vánoční.
  57. Rodnému jazyku.
  58. Stesk.
  59. G. Carduciimu po přečtení „Třetích ód barbarských“.
  60. Dětem.
  61. Při bourání trestnice Svato-Václavské.
  62. Nad troskami Karlova mostu v září 1890.
  63. Štědrovečerní zvony.
  64. Děti jedou z výstavy.
  65. K otevření České Akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění.
  66. Cikada, hvězda a barvínek.
  67. Písni budoucnosti.
  68. Krumlovská legenda.
  69. Na starém hřbitově židovském.
  70. Západní Čechy.
  71. Dál!