Vrátilo se...

Vrátilo se... J. V. Sládkovi.
Šero. Nebe olověné příkrovem se nad zem sklání. Zástup lidí u rybníka... Tajný šept a hlasné lání. Co se stalo? – Malé dítě vrhla na břeh tady voda. Jaká hanebnice matka! – Hezké dítě! – Věru, škoda! Vskutku! V písku pode hrází namodralé tílko leží, jak ocúnu bledý kvítek. Mraky jdou a vlny běží, v rákosí jen vítr stená, opírá se do topolů. Čí to dítě? – Kdo ví, čí je! – Co s ním? – Lid tak mluví spolu. Do vsi máme přes hodinu. – Noc juž tady, třeba spěchat! A tlum na ta slova menší, každý hotov tady nechat dítě ležet; soucit jejich náhle mizí, náhle vadne; rozprchnou se jako ptáci, když mezi ně výstřel padne. Po hrázi tu kmet se blíží. Stane, uzří dítě z dáli. Kývne zvolna lysou hlavou, zvedne je a v plášť svůj halí. Rybák je to, tmí se v olších pár set kroků jeho chata. Vítr divě zavyl v sítí, stařec s děckem domů chvátá. Na stůl v předsíň položil je, vlastním šatem přikryl tílko, od božího těla svadlý věneček na bledé čílko 21 vsadil mu a k nohám stavil hromničku mu rozsvícenou, ta jak rudá slza plála okénkem v noc zamlženou. Kmet leh’ v jizbu na své lože – otevřené nechal dvéře. Čí to asi dítě bylo? Dumal v polosnění, šeře. Ubožáček, juž má pokoj... svíčky plamínek se kloní větru tahem, černé stíny po jizbě se kolem honí. Nyní kroky... kmet se vzpřímil. To je Lidka, jistě vrací teprv teď se z panské práce, venku kroků zvuk se ztrácí, jistě kdos ji doprovázel..doprovázel... to ta mládež..mládež... šestnáct roků a juž plamen touhy v srdci a juž jiskru vášně v oku; co však platno, vždyť my sami nebyli jsme jiní taky... Stařec hledí oknem v dálku, jak tmou vítr honí mraky. Vrzla dvířka, uzavřena byla pouze na petlici. Ano, to je vnučka jeho Lida... vidí, s bledou lící stojí náhle v středu síňky, na děcko zří poděšena, náhle křikne a v tom křiku ne víc dítě, ale žena: „Moje dítě..dítě... vrátilo se!“ – Stařec chvátá k ní, však bledá ona rve si černé vlasy, upokojiti se víc nedá: „Vrátilo se..se... přišlo za mnou!“ – Co to pravíš, tvoje dítě? – „Ano moje, do rybníka po porodu okamžitě vrhla jsem je, ale, bože, ono nyní vrátilo se!“ Vyběhla ven... jako ohlas v topolech a ve rákose zněl ten výkřik: „Moje dítě, vrátilo se, vrátilo se!“ Zčeřily se kalné vlny, výkřik splynul s jejich hlukem, v síňce sám až v šeré jitro stařec plakal nad pravnukem. 22