Květnice života.

Květnice života.
Ó první vzněty! Sladcí snové! Zrak patří snivé do dálky... To všecko štěstí, mládí slove – a v duši voní fialky. Pak mocná touha opojivá nás láká v noci do stínu, kde světlušek pln sladce kývá, syt vůní kalich jasmínu. A brzy najde ruku ruka ve sladkobolném záchvatu, co nad hlavou nám tiše puká, v své vůni mře květ akátu. Co obsáhnouti srdce může, vše rány jeho zjítřené, to vše nám vykvete jak růže tak sladce, temně plamenné! A sebevědom vkročíš v žití, zříš v jeho rej i do hnusu, – pln ostnů na tebe se řítí krvavý kalich kaktusu. 55 Je po illusích. Vážíš v dlani to pýří krásných přízraků, jež vtěleno se k tobě sklání tu v pampelišce, v bodláku. A změříš klidně všecko v duši až ve závratnou hlubinu, kde kynou v resignace hluši stříbrné květy leknínu. Co zbude ještě: Třásti pouty, v své duši beznaděj a strach – tu hořkost zvolna s lístků routy se vkrádá v duši v samotách. Pak všecko zvadne. Samé hroby ční podél cesty, kudy’s šel, kde plný nehynoucí zdoby svůj kalich zvedá asfodel. Ó květe mrtvých! Věčna květe, mne nepřekvapíš, všeho cíl, já z břehů, kde se vlní Lethe, tě dávno juž v hruď přesadil! 56