Západní Čechy.

Západní Čechy.
Drahý kraji v rámci Brdských chlumů s šumných lesů zpěvnou velebou, srdce mého tluk a snivou dumu jaké kouzlo táhne za tebou? Zas tě vidím jako ve zrcadle: Z věnce lesin věže polospadlé patří vážně v kraj, kde tichá ves, jak by vyběhla si ku přívozu, zvědavě se sklání v žití prosu, již vlak nese; za skalnatý les právě s hukem zatočil se, mizí dýmem ztemniv lem tvé svěží řízy. Ticho zas. Chlum dává chlumu ruku, v tichou říčku celý blankyt spad’; sotva pták se ozve... ve souzvuku s vlastním srdcem nasloucháš mu rád. S oblaky bys letěl širým krajem, sluncem objal jej a jásal s hájem; však v tvých ňadrech starý český pláč jako zaklet bez ustání kvílí... V tom jak zázrak, jako přelud bílý Karlův Týn, nás český Montsalvač, vynoří se s vrchů clony řasné – a pláč taje v písni mnohohlasné! 137 Rychle vzhůru věže na cimbuří! Volný rozhlédni se do kola! ba i dálku, obzor kde se chmuří, přeleť smělým křídlem sokola! Rozhled tvůj se šíří před tvým zrakem, který nespoután v dál těká mrakem, úzký údol roste v celou vlast; patříš v hloub a v dálku žasem němý, při tom kolem skrání perutěmi cítíš ducha dějin křídly třást. A jak v propast oko těla zírá, oku ducha svět se otevírá. Minulosti clona sjela rázem, v dávné časy píseň klade most; vznáší se tu obraz za obrazem, jako z kotle věštky vzdušný host. Řinčí v sluch mi štíty, přilby, meče, bubnů rachot z bohatýrské seče, píseň slávy, žalm a divý skřek, kusé sloky epopeje valné, v které horká krev a slzy kalné tekou v brázdy velkých myšlének. Vše, co’s, Vlasti, ryla v pomník slávy, křídlem písně letí kol mé hlavy. A těch velkých dějů krásným rámem je ten drahý, západní kout Čech; kadidla dým nevznáší se chrámem jak má sloka v svatých místech těch. Proč mi nejdřív z mlžné kynou dáli matné rysy Hudlické té skály, 138 na níž mladý Jungmann sedával? Letem orlím zpět přes času změnu k jinému se nesu ke kamenu, na němž mladistvý Hus dumával. Hus a Jungmann! – Věky mezi nimi, duch však jeden s křídly obrovskými. Jako bouře vzdálená to duní, v pravěkou jak zřel bych potopu: s kahanci se derou na výsluní nepočetné řady kovkopů. Věrně podle Libušiny zvěsti viděl poustevník tam stříbro kvésti, v celých prutech se jak luna skví; pravdou je tu Horymíra báje. Země, otevři nám všecky taje, vzdej nám v kořist vše své bohatství! Stříbrem buď tvé, Vlasti, čelo spjato, k Příbrami dá Písek vln svých zlato. Starý Třemšín s mohutnými valy k dumě láká, Brdských vrchů král; oko rádo těká v blíž i v dáli, slavných Lvů aj, kyne Rožmitál! Od Zelené Hory slunným vzduchem staré zkazky svůdným zvoní ruchem, jaké kouzlo tají v sobě báj! Věř či nevěř, lidu poesie v naší krvi, v našem citu žije, echem jejím chví se mech i háj. Byť vše bájí v žalnou kleslo ztrátu, „u nás pravda po zákonu svatu!“ 139 Vítej, Plzni! – druhé srdce vlasti, přes unavné věků zápasy lev co začal mříží svorem třásti, otců tradicím ty věrná jsi! První z tebe v Čechách kniha letla, první posel vítězství a světla, dnes je skutkem, o čem praděd snil; zasloužíš si, by v tvé prsti svaté tlelo srdce láskou k vlasti vzňaté, slední asyl že tam našel Tyl. Z jeho prachu ať to sluncem září: Lásce silné všecko vždy se zdaří! Zatím zvolna kraj se setměl celý, hledím v šer a v dálku naslouchám: honců křik, psů štěky v sluch mi zněly, vidím stín – to Čtvrtý Václav sám! Časně ráno na lov vyjel v chvatu, teď se vrací k valům Křivoklátu s many svými, s hojnou kořistí; dozněl hlahol... v dálce hvozd zas dřímá, z hlubin pode mnou to temně hřímá, hustý déšť se snáší do listí. Ne, to není déšť, ni větru stesky: Tvůj to pláč a vzdech je, lide český! V odříkání odchován a psotě, věrný hroudě, ze které jsi vzrost’, v boji stálém kdo měl srdce pro tě? Selské kníže jen, on, Přimdy host! Myšlénky se ženou na Šumavu: těžký žalář dala Soběslavu 140 láska k lidu – vznešený to sen! Trpět, strádat, odříkat se stále, potem urvat zrno tvrdé skále a jen tušit ve snu spásy den! Však tím lidem věky nepohnuly, z železa má nohy, čelo z žuly. Lid ten slavně přestál horší dobu, věřím, nynější též přestojí, lid ten svrhnul kámen svého hrobu a vstal posud, vítěz po boji. Lid ten, sedlák a pán na své půdě, pokud bude věren rodné hrudě, z analů se lidstva neztratí; věrný dědů starobylé zkázce bude silný v důvěře a lásce, nepodlehne času závrati, jež chce srovnat vše a všecko skoupit, cizinec by v otcův lán moh’ vstoupit. Nevstoupí tam! Marná každá snaha: Vlast je svatá! Valem ochranným každá hora, jež tu k nebi sahá, každá chata, jejíž družný dým v kraj se vine jako báseň štěstí. Vlast má bude mohutnět a kvésti, každé srdce bude její hrad! Kdo chce zkrušit lebky její synů, k Plešivci ať jde a ku Třemšínu, zkus to, podívat se na západ! Jako Brdské hory v jedné řadě,řadě její děti stojí pohromadě! 141